Před dvěma týdny zemřel můj otec, farář a synodní senior ČCE, Miloslav Hájek. Zazněly proslovy na pohřbu, budou se psát nekrology, možná si někdo pospíší i se zásadní kritikou jeho teologie. Chci taky něco říci. Je to sice zvláštní a ne zrovna snadné, psát tak brzy o tatínkovi jako o někom, kdo byl a není, ale cítím to jako svou povinnost vůči němu – a nakonec i vůči církvi.
Nebudu se pouštět do všech souvislostí, bylo by to na román. Chci jen vydat svědectví o tom, že závěr života prožil otec v nelehkém zápase, který vyústil do velké smířlivosti a osobní pokory. Listopad 1989 mu nastavil přísné zrcadlo: jeho dějinný odhad se nepotvrdil, leckteré církevně-politické postoje se ukázaly jako krátkodeché a jeho teologie, která tolik lpěla na „čistém evangeliu“, hořkla mu najednou v mnoha ohledech zřetelnou pachutí dobové podmíněnosti a mylné strategie. Pro Kalich delší čas připravený rukopis „Mezitím na této zemi“, což měl být vlastně druhý díl k „Vím, komu jsem uvěřil“, stáhl jako beznadějně zastaralý a více o něm nepromluvil. Chtě nechtě si musel přiznat, že jeho dlouhodobí oponenti měli v lecčems pravdu. Nevím, zda to kdy přiznal někomu z nich.
Bojoval vnitřní zápas. Jsou zaznamenány výroky o prohře a potřebě vše přehodnotit, ale též mnohé jiné, svědčící o setrvávání na dřívějších pozicích. Zatímco v oblasti politické označil své nové sympatie bez rozpaků za projev pokání – jeho dva nejoblíbenější politici byli dříve protřelí disidenti – v poloze nejvnitřnější to tak jednoduché nebylo. Děsil se vítězů na koni, stále doufal (a mnozí ho v tom utvrzovali), že jeho cesta – tiché ostrůvky sborů – byla správná. Jako citlivý člověk se však trápil otázkou, zda na této cestě nebylo i dost falešného, co podrývá – nebo může podrývat – jeho věrohodnost. Zda některým nekřivdil, zda převáží z jeho působení to dobré a ryzí, co zůstává. Nebál se ani tak soudů historie, jako – čím dál bolestněji – soudu nejvyššího.
Tato nejistota (umocněná už zhoršeným zdravotním stavem a otřesnými starostmi s bydlením) projevovala se občas nečekanou zatrpklostí, jak to dosvědčují například účastníci pohřbu Emila Ženatého, kde otec prohlásil, že s podobou církve, jak ji miloval, je konec. To podle mého soudu nebyl povzdech nad „starými dobrými časy“; vedle smutku z odcházení jeho generace to asi byla především lítost, že písmácká tradice je v defenzívě: jakási nová duchovní neurčitost zdála se mu vítězit nad biblickým myšlením, nad českobratrským kazatelstvím, nad výkladem Písma. (Otci se mj. tehdy velmi znelíbil Český bratr; několikrát jsem od něho slyšel, že je-li toto časopis církve, není to už taková církev, kterou měl rád.)
Výrazný zlom (z mého pohledu) – a tady prosím za prominutí, že se nemohu vyhnout osobní rovině – nastal v září 1994, kdy jsme se při sedmdesátinách maminky celá širší rodina zúčastnili bohoslužeb v Dubenkách, při nichž jsem shodou okolností křtil dvě děti ze sboru. Otec při křestním kázání plakal. Když vycházel z kostela, nebyl dojetím schopen slova. O chvíli později mi řekl, že vidí teď věci jinak. Pro náš vzájemný vztah to byl zásadní okamžik, ale to sem až tak nepatří: chci jen ukázat, v jakém rozpoložení prožíval otec svůj poslední rok: stal se k okolí mnohem vstřícnější, k sobě kritičtější a k odlišným názorům tolerantnější.
Nebyl to zlom veřejný a oficiální ve smyslu předsmrtného „ne“ J. L. Hromádky (však taky otec na komunisty nikdy nevsadil jako JLH, ve svém estétství jejich barbarstvím z hloubi duše pohrdal). Svou teologii a její působnost v církvi i společnosti veřejně nezrevidoval, ba ani – pokud vím – nezproblematizoval. (Snad jen negativně: zakázal publikovat k aktuálním společenským tématům sám sobě jakožto tomu, kdo nemá právo do nových pořádků mluvit.) Co v závěru života prožíval, byl církevně-soukromý návrat k osobní pokoře a stále otevřenější snášenlivosti. Projevoval se zejména dvěma způsoby: prací na díle s jinými lidmi než dosud na straně jedné a děsivým vědomím vlastních selhání a sílícími úzkostmi (jak nemoc postupovala) na straně druhé.
To první lze doložit poměrně snadno: Závěr jeho života je těsně spjat s prací pro druhdy samizdatové nakladatelství EMAN. Na počítači darovaném týmiž Holanďany, kteří podporovali církevní disidenty, překládal knihu K. H. Miskotteho Biblická abeceda – ve spolupráci s Janem A. Dusem. V posledním dopise nakladateli, Tomáši Trusinovi, píše: Postupné sblížení našich generací, předtím rozvaděných, je mi zadostiučiněním a posilou. Vidím v něm naplnění malachiášovského zaslíbení o obratu srdce otců k synům a srdce synů k otcům. Už když jsem dříve sledoval zpovzdálí práci Tvou a Tvých druhů, byl jsem vnitřně ujišťován, že kontinuita naší církve narušena nebude… A tak, sám už pravděpodobně navždycky vyřazen z činnosti, prosím o požehnání práce Vás následovníků. Také o zdar a udržení Tvé nevšední činnosti vydavatelské. Ve vší upřímnosti Tvůj … (30. 6. 1995)
Tento „malachiášovský obrat“ jsem jak ve snu prožíval především já, ale je mi radostí, že mohu ocitovat např. toto: Už kázání mě zaujalo a s radostí jsem si řekl, že ve Vaší generaci jsou opět kazatelé evangelia… Poprvé se mi také plně líbil Pavel Keřkovský se svými rozpaky nad evangelikálními metodami. Mám je zrovna tytéž. On to sice vyjadřuje „nezájmem o odpovědnost za tento svět“, já bych to vyjádřil spíše jako obavu o zkomolení zbožnosti samotné – když se svatost pochopí jako oblast mimo běžný život; ale míníme bezpochyby totéž… Pokud se týká výměny názorů mezi Milošem Rejchrtem a Kenyonem Wrightem, musím potvrdit to, co Miloš říká o neomaleném vměšování StB do KMK. (Z dopisu o Protestantu č. 10/94)
Hůře se mi jako synovi píše o tom druhém: stáří mého otce nebylo zrovna šťastné a v dlouhém utrpení musel projít i fázemi vysloveně mučivými. Mohu však naštěstí ocitovat i něco z okamžiků světlejších: V soukromě „přísné recenzi“ (jeho výraz) Příběhů nových počátků ke kázání na text Gn 4,9–15 napsal: Za toto kázání děkuji zcela osobně. Shodou okolností si je čtu v noci, když mě pro tuto chvi1i opustil spánek – a jedním z nejtěžších „přístrachů nočních“ jsou existenciální úzkosti, jak obstojím „v den poslední“. Vždy jsem kázalo Božím odpuštění, milosti v Ježíši Kristu – nyní vidím, jak laciná to může být řeč. – Doposud jsem se držel exegeze, kterou zmiňuješ; ale ty jsi zvěst posunul do roviny, která mě mocně oslovuje a obviňuje. Až do letošního zdravotního zlomu byl můj život tak šťastný, že jsem se mohl cítit pod přívětivou Boží tváří vždyť v nejednom i zřejmé požehnání provázelo mou práci. Nenachází nyní čas, že se Bůh vrací k mým hříchům, které doposud nechával nepotrestané? A přece: co jiného než hledět k Ježíši, který „visí na kříži místo Kaina“? (19. 8. 1995)
V posledních měsících si rád nechával vyprávět o tom, jak přibývá v kostele lidí. A když mu i synodní senior Smetana při jedné – myslím, že poslední – návštěvě potvrdil, že celocírkevně se účast na bohoslužbách zvyšuje, řekl mi toto: Nyní je čas milosti! Lidé touží po evangeliu. A pro mne je to ten nejprůkaznější Boží soud nade mnou, že právě teď nemohu kázat, že musím mlčet! Musím mlčet v čase milosti!
A dodal po chvilce: snad jsme aspoň něco pronesli… časem nemilosti…
Otec 3. 1. 1995 přistoupil na prosbu redakce Protestanta o rozhovor „na tělo“, kde by objasnil a kriticky zhodnotil svou teologií i církevní postoje za minulého režimu. Avšak ponech mi ještě čas na „sebrání odvahy“, napsal v dopise. Pro ty z nás, kteří jsme právě od člověka jeho formátu čekali osobně upřímnou a teologicky pravdivou reflexi, je velmi smutné, že tuto odvahu nesebral a nakonec od rozhovoru couvl. K druhému pokusu neponechal mu čas už někdo úplně jiný.
22. 10. 1995