Evangelium podle Matouše 8,28–34
Jsou na světě a v životě místa beznadějně ponurá: místa pekelného zoufalství; chvíle a události nesmírně nestvůrné: osudy lidí, kteří nepoznali přívětivost rodinného zázemí, zážitky národů, vystavených nepřátelské zběsilosti, činy okázale předvádějící, že zlo, násilí, zášť a lež – a především vzpoura proti Bohu – jsou tou nejlepší životní výbavou.
I takovéto ponuré osudy, události a příběhy patří do vyprávění o Ježíšovi, do evangelia. Proč? Proto, abychom si my kazatelé mohli občas postěžovat, kam ten svět dospěl? Abychom se radovali, že v kostele, v církvi, jsme toho všeho uchráněni, že se nás to – bohudík – netýká? Ani proto, ani proto. Vypráví-li bible takovéto příběhy, máme z nich především zaslechnout, že i s takto beznadějnými osudy, událostmi a místy Bůh počítá, že je neodepsal. A my, jako učedníci, kteří následují Ježíše při jeho putování, smíme být při tom:
Když Ježíš přejel rozbouřené moře, nečekala ho na protějším břehu uvítací delegace, ani rozjásaný průvod dětí s mávátky – ale jakási odporná demonstrace. Tady, na tomhle břehu sídlí totiž živly, které si chtějí udržet aspoň kousek panství ještě hodně dlouho – živly otroctví a trýzně. Ponuré živly smrti. Evangelista těm dvěma, kteří jdou Ježíšovi vstříc s nanejvýš nesouhlasným pokřikem, říká zdémonizování. Už to – především pro své okolí – ani nejsou lidé. Jejich žití (dá-li se to slovo vůbec použít) se proměnilo v jedno velké, nespoutané běsnění, v odpudivé živoření těch, jejichž dny vyznačuje nejzřetelněji ze všeho blízkost rozkladu a smrti.
Jak na ně reaguje okolí? – I to stojí za zmínku. Okolí se jim zdaleka vyhýbá. Ten kousek kraje s hroby se stal příslovečným místem, se kterým nikdo nechce mít nic společného. Je tam nebezpečno – a taky od-porno. Z normálních lidí tam nikdo nemůže a nechce žít. Ďábelské místo – pryč od něj. Tak, jako když nechceme nic slyšet o hořkosti a beznaději údělu těch, kdo naplňují a přeplňují věznice. Tak, jako když lámeme hůl nad budoucností lidí, spoutaných všelijakými závislostmi. A nebo – taky tak – jak dnes národy Evropy dávají ruce pryč od řádění války v Bosně a Hercegovině. Ano, když si zlo osedlá lidi – ať jednotlivě či v kolektivu – když tváří v tvář jeho řádění pocítíme vlastní bezmoc, můžeme se mu aspoň začít zdaleka vyhýbat… Ale jaká je v tom naděje pro ty, kteří ve zlu uvízli? A co naše obezřetnost – a tzv. smysl pro realitu – vypovídá o nás samotných? O těch, kteří se začti zdaleka vyhýbat?
Jenomže – Ježíš se nevyhýbá. Ježíš tam jde: do kraje, vykřičeného beznadějí a ponurostí. Jde tam ve jménu toho Boha, o kterém prorok lzaiáš zpívá: Dal jsem odpověď těm, kdo se neptali. Dal jsem se nalézt těm, kdo mě nehledali. Jde tam a nenechá se zmást ani odradit překvapeným a rozzuřeným uvítáním: Co je ti po nás Synu Bozi? Přišel jsi nás trápit, dříve než nastal čas? Co sem lezeš? Co tu chceš? Tady na tebe není ale vůbec nikdo ani trochu zvědavý! Tady ještě nemáš co dělat! Takhle vítají Božího Syna: s překvapením těch, kdo počítali, že pro své řádění budou mít ještě dlouho volnou ruku. Stojí za povšimnutí, že síly zla moc dobře vědí, kdo to teď přišel: ani náhodný pocestný, ani zvědavec, ani reportér senzacechtivého tisku, ale Syn Boží. Teď přišel ten, před jehož autoritou se vposledu musí sklonit každá síla zla – všechno, co ochromuje, zotročuje a znetvořuje život, všechno, co rozsévá beznaděj a násilí; všechno – i smrt.
Bůh je nablízku – teď, ve svém Synu – i tomuhle hrůznému místu. Je to překvapivé – nikdo to nečekal. Ale když už k tornu došlo, vyklízí zlo pole. A rozzuřený řev se mění ve slova pokorné prosby: Když už nás chceš odsud vyhnat — když už musíme pryč – přenech nám aspoň to pasoucí se stádo sviní! Proč zrovna do prasat chtějí démoni? Protože – a tornu posluchači Matoušova evangelia rozuměli dobře – jako by se naplnilo úsloví „svůj k svému“. Nečisté síly ať si osedlají nečisté tvory. Nečisté nikoli v hygienickém, ale náboženském slova smyslu. A po téhle prosbě slyšíme Ježíšovu odpověď, vlastně jediné Ježíšovo slovo v celém tomhle příběhu: JDĚTE! A možná, pro přesnost, bychom tu měli spíš slyšet: VYPADNĚTE!
Jenže to stádo nebylo řádné náhradní ubytování. Když Ježíš ruší panství zla, když vysvobozuje z pout otroctví, když navštěvuje svou uzdravující blízkostí nešťastné lidské osudy, pak nenabízí žádná dočasná, provizorní či kompromisní řešení. Stádo, osedlané démonskými silami, se zběsile rozehnalo ze svahu rovnou do moře a připravilo tak zánik i těm pekelným jezdcům. Do příběhů těch dvou nešťastníků se tahle zlá moc zaručeně nevrátí. Takhle smí víra sledovat – a vítat – blízkost Ježíše, blízkost evangelia, blízkost jednoho Ježíšova slova: jako událost nečekané záchrany. Tam, kde nikdo o Ježíše nestál, kde Boží přítomnost nikdo nevyhlížel a nečekal, kde lidé zůstali (především podle zralého úsudku svého okolí) vydáni napospas ničivým silám, tam se náhle – s Ježíšem – projevila moc království Božího.
Jenže než to stačíme domyslet, čeká Ježíše další setkání: opět mu kdosi vychází vstříc – opět ho kdosi prosí. Ale teď už to nejsou žádní pekelníci, ale spořádané obyvatelstvo, občané nedalekého města. Od pasáků uslyšeli všechno, co se stalo: jak skončilo jejich stádo sviní i jak skončily útrapy těch dvou odepsaných nešťastníků – a bezpochyby i kdo s tím, vším skoncoval. Jak dopadne asi tohle setkání? A celé město vyšlo naproti Ježíšovi, a když ho spatřili, prosili ho, aby se vzdálil z jejich končin. Civilizované občany nenapadlo radovat se z uzdravení těch dvou. Nevítají Ježíše – ani jako Spasitele, ani jako Mistra či divotvorce, a už vůbec ne jako Syna Božího. Neradují se z blízkosti svobody, pravdy, záchrany, milosrdenství. Nevzdávají Bohu dík za slavné skutky jeho. Z jejich úst zní prosba – ovšem prosba, která je chce co nejvíc vzdálit Božímu království a podivuhodné Ježíšově blízkosti: JDI PRYČ! Odeber se někam jinam, raději opusť naše končiny.
Zřejmě nad radostí ze záchrany převážil smutek nad ztrátou stáda sviní. A když si spočítali, kolik je Ježíšova blízkost stála, nechtějí s ním mít už ani chvilku nic společného. Takt’ bezbožný svět více sviní než svého spasení sobě váží — komentují závěr tohoto příběhu ve svých poznámkách bratří Kraličtí. Jenomže on to není svět bezbožný. Teď, na tomhle břehu, je to kraj navštívený Boží blízkostí – Boží svobodou, radostí, šancí záchrany, šancí života, který z Božího pohledu vskutku za něco stojí. Ale gadarenské občanstvo právě tohle všechno odmítá. Nechce potkávat události, které převracejí naruby zavedený pohled na svět, na život, na lidi. Nechce pustit natrvalo doprostřed svého času ten předčasný vpád Božího království.
Víte, až zas někdy budeme hudrovat a stěžovat si, jak je na světě smutno a ponuro, kolik zla kde řádí, vzpomeňme na tu prosbu gadarenských občanů – jdi pryč, Ježíši – a ptejme se, nereagujeme-li na blízkost toho, který chce být s námi, náhodou podobně.
Bezpochyby nás chce ovšem tenhle příběh pozvat k důvěře, která se po životě a našem světě rozhlíží očima Ježíšova vítězství. Právě jako společenství víry smíme být u toho a slyšet, jak koná své dílo – a důvěřovat, že ho dokoná. Víra, která tohle slyší, nedá pak už nic na řeči o tom, kolik tohle všechno stojí a že z tak drahé svobody se ani nejde radovat. A hlavně – víra, která z Ježíšova příběhu zaslechne ujištění o Boží blízkosti, nemusí už žádné místo a žádného člověka odepsat – nechat napospas, ať se ve své nouzi usmaží jak ve vlastní šťávě. I ty nejbeznadějnější případy – i ta nejbeznadějnější místa – smíme vidět ve světle toho, který nad hříchem a smrtí zvítězil a ještě zvítězí. Amen