Jean Zumstein Mlýn 1995
Jeden nedávno zesnulý kazatel zhodnotil víru věřících z českomoravské vrchoviny lapidárním výrokem: „Tady kazatelé spíše zvěstovali Hospodina než Krista-Spasitele.“ Kazatel se považoval za pravověrného vykladače evangelia a svou christocentrickou kritiku myslel upřímné. Svým kazatelským uměním chtěl vyvážit „deficit“ vysočinského zvěstování. Zapojil se do zástupu těch, kteří reflektují situací církevního společenství a podle svého teologického uvážení zaostřují svůj zvěstný hledáček na témata, která vyhmátnou se zručností dobrého kameramana. Zda časně a šťastné? To je vždy sporné. Jinou šanci věřící ovšem nemá: v určitou chvíli musí vstoupit do rozhovoru víry a promluvit.
„Slovo v setmělém světě“ popisuje právě takový vstup do církevního rozhovoru konce prvého století. Náhle promlouvají autoři žijící v „janovských sborech“ syrské oblasti (s. 30), později se pravděpodobně stěhují do Malé Asie (s. 31). čtvrté evangelium a tři janovské dopisy jsou určeny věřícím, aby bylo upevněno jejich přemýšlení o víře. Jedná se o obsah promýšlené víry: Pro evangelistu je totiž rozhodujícím momentem vyznání, že v Ježíšově osobě se v plnosti zjevil Bůh (s. 47). Toto je důvod, proč vůbec vstupuje do rozhovoru a píše odlišným způsobem než Matouš, Marek či Lukáš. Chce, aby se jeho vyznání také stalo závazným pro ostatní sbory (s. 45). Vstupem do rozhovoru rozbíjí „samozřejmé“ katechismové pravdy:
Uveďme příklad. V rozhovoru o Lazarově smrti říká Ježíš Martě: „Tvůj bratr vstane“ (11,23). Tuto větu Marta vzápětí vylož! jak se tradičně vykládala: „Vím, že vstane při vzkříšení poslední den“ (11,24). Její pravověrná odpověď ovšem nestačí; neboť Ježíš opáčí: Já jsem vzkříšení a život Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít’ (11,25). Vzkříšení není záležitostí vzdáleného onoho světa! Pro ty, kdo věří v Krista, začíná tady a teď (s. 50).
Evangelista usnadňuje četbu třemi pomůckami: symbolickým jazykem, motivem nedorozumění, ironií (s. 56). Ježíš je Božím velvyslancem (s. 62).
Kristova preexistence je jako křížek v hudební osnově (s. 70), proto i kříž je oslava (s. 78). Víra není bezprostřední vidění Boha či kontakt s Bohem jako v mysterijních náboženstvích nebo v mystice. Víra musí učinit „okliku“ přes připomenutí na osvobodivý příchod Kristův, který vyvrcholil ukřižováním (s. 79). Zde je doceněna – skrze tuto okliku – reflexe víry. Vědomě tedy je toto evangelium promýšlením víry, ne reportáží geniálního reportéra. Víra je tak vázána ke slovu, k reflexi a zároveň je reflexe prostředkem – skrze slyšení, který budí víru v Krista (s. 80). Proto slyšet a věřit se mohou stát synonymy (5,25 aj., viz s. 80). Paraklétos (Duch svatý) tuto dvojí funkci „přebírá“, proto se stává pomocí tomu, kdo ji dostává, a zároveň má funkci reprezentanta (s. 81). Proto je Kristus uprostřed svých – je zde reprezentován.
Víra vede k reflexi a nedémonizuje si svět (s. 84). Proto zároveň ústí v lásku, službu (s. 84n) – v nové přikázání: J 13,34n, což je koruna janovského evangelia (s. 85).