Kniha Gila Yarona Jeruzalém, stře(d)t světa: Historicko-politický průvodce sice není horkou novinkou (v Mnichově vyšla 2013, u nás 2016), ale tato skutečnost nevadí. Snad je to dáno politickým vývojem v Izraeli, který po druhé intifádě (2000–2004) trvá v podobném (nedobrém) duchu dodnes. A protože si autor všímá různých vrstev duchovních a historických zdrojů konfliktů, poslouží kniha hlubšímu pochopení současné krize i důvodům, proč se v Izraeli např. právě kvůli Jeruzalému nedaří najít stabilní mírovou dohodu.
Autor se zabývá především duchovními východisky. Sleduje Jeruzalém nejprve očima židovskýma, pak křesťanskýma a nakonec muslimskýma. Druhá část knihy se věnuje politickému vývoji – od britského mandátu přes vyhlášení státu Izrael, naději let devadesátých, vystavění zdi a její důsledky. Nakonec autor připojuje krátké závěrečné zamyšlení a 3 procházky zaměřené na různé identity Jeruzaléma – např. evropský vliv nebo válka za nezávislost. Kniha je završena pro českého čtenáře velmi důležitou a zajímavou kapitolou o vztazích českých zemí k Jeruzalému od překladatelky Ruth J. Weinigerové.
Gil Yaron hned v úvodu připomíná, že město Jeruzalém je zatíženo mýty, sny a tužbami snad nejvíc ze všech měst. Za posvátné ho považují tři monoteistická náboženství a jejich věřící se ve jménu tohoto města dopouštějí barbarských zvěrstev. Jen za posledních 2000 let vtáhli do města 34× dobyvatelé, 22× bylo obleženo, 18× znovu vybudováno a 11× se v něm vystřídalo vládnoucí náboženství.
Yaron zdůrazňuje, že symbolickou hodnotu – punc svatosti – oceňují právě dobyvatelé. Naopak obyvatelé tuto hodnotu spíše proklínají. Město je zneužíváno extremisty všech náboženství, centrální roli v lidské nenávisti hraje Chrámová hora, na níž stále znovu vybuchuje sud střelného prachu, zvaný „Blízký východ“.
Na různých místech se autor snaží poukázat na nebezpečí duchovních snů či mýtů. S neskrývanou nechutí popisuje např. rituální zvyky oficiálního náboženství v době druhého chrámu, tedy v době panování Idumejce Heroda, dosazeného římským Pompeiem. Yaron píše, že Židé trpěli kolektivní rituální posedlostí umýváním. Voda ve veřejných mikvích, které archeologie objevila v blízkosti Chrámové hory, musela být přitom díky množství poutníků (o svátcích přinejmenším 150 tisíc) neskutečně špinavá. V centru se pak tyčila gigantická jatka, důmyslný kanalizační systém zajišťoval, aby se kněží neutopili v krvi a vnitřnostech obětních zvířat. Hlavní kanál odváděl krev z hory Moria do Kidronského údolí.
Nesmírně zajímavé jsou pasáže týkající se idejí vedoucích k založení státu Izrael. Málokdo asi ví, že jedna ze sionistických frakcí si říkala „Palestinci“ (str. 53). Nebo že sionisté neuznávali výjimečnost Jeruzaléma právě pro jeho komplikovanou duchovní symboliku, doslova jej ignorovali. Např. Ben Gurion chtěl při založení státu učinit hlavním městem vesnici Kurnub na jihu Negevské pouště (str. 54). Golda Meirová zase upřednostňovala Haifu. Chaim Weizmann se prý v roce 1937 při rozhovorech s Peelem vyjádřil: Staré město bych nepřijal ani jako dar. Byl si vědom jeho symbolické zatíženosti.
Autor postupně odkrývá jemné pletivo různých vrstev izraelské společnosti, jež tvoří zvláštní identitu současného Izraele a jeho nejednoznačnost. Je to společnost duchovní nebo sekulární? Tyto otázky pronikají celou knihou, zvláště silné jsou pasáže popisující obnovu hebrejského jazyka.
V kapitole, jež ukazuje Jeruzalém křesťanskýma očima, popisuje autor podrobně dobu Konstantina Velikého a vznik poutních míst. Křesťanství se postupně stávalo čím dál více mocenským nástrojem. Konstantin přesunul centrum víry od Anastasis k Martyriu (str. 84). Již ne zmrtvýchvstání, ale pašije. Gil Yaron píše, že právě stavbou Božího hrobu započaly dějiny pronásledování Židů, které trvaly 17. století. Tím, že Ježíšova smrt zastínila zmrtvýchvstání, rozšířilo se i mínění, že Židé jsou vrahy Boha (str. 85).
Nechybí pasáže popisující, jak se křesťané dohadují o baziliku Božího hrobu, např. roku 1834 došlo v bazilice k ušlapání více než 3000 lidí. Kvůli nesnášenlivosti křesťanů vlastní jediný klíč od kostela muslimská rodina Nuseibehových. Autor se nevyhýbá ani tzv. jeruzalémského syndromu. Někteří lidé se pokoušeli v chrámu Božího hrobu porodit Ježíše, jiní se považovali za Jana Křtitele nebo Pannu Marii. Těmto lidem se věnuje celé jedno oddělení v psychiatrické nemocnici v Kfar Šaulu. Jen v letech 1980–1993 sem bylo převezeno k vyšetření 1200 pacientů, z nichž zůstalo 470 hospitalizováno (97 % tvoří protestanté, str. 117). Pro české čtenáře je užitečná kapitola věnovaná pohledu na Jeruzalém muslimskýma očima. Dozví se např., proč byl první minaret postaven právě v Jeruzalémě (str. 121) a jak se vyvíjely muslimské poutě do tohoto města. Není také bez zajímavosti, že islám převzal z pravoslavné tradice přesvědčení, že modlitba v Jeruzalémě je 500× účinnější než na jakémkoli jiném místě na světě (str. 121). Jeruzalém není ovšem v Koránu zmíněn ani jednou. Významnou roli hraje v islámu také pověst o bájném koni Burákovi, na němž jel Prorok jedné noci z Mekky do Jeruzaléma a vystoupil odtud na nebesa. Jako místo výstupu byla postupně lokalizována Chrámová hora, což dodnes hraje důležitou roli při mnoha politických vyjednáváních.
Řada lidí u nás by se jistě dost podivila, kdyby zjistila, že pro muslimy jsou některé historické události mnohem živější, než jsme ochotni připustit. Pro řadu Čechů je křižácká doba dávno zapomenutou, v čase vzdálenou středověkou událostí. To, že někdy křesťanská Evropa ublížila arabskému svět,u už dnes přece nevadí, protože jsme dál a jsme mírumilovní. Argument poukazující na někdejší křesťanskou agresi se dá tak rychle smést ze stolu. Jenže v arabském světě tato „dávná“ historie žije v současnosti docela čilým životem. Např. mnohé stanovy islamistických stran se odvolávají právě na křižáky: „Musíme islámské národy ideologicky, výchovně a kulturně mobilizovat, aby jako při vítězství nad křižáky splnili svoji roli a zachránily lidstvo.“ Toto je citace z 29. článku stanov Hamásu (str. 133).
Už jen samotný fakt ekonomické nadřazenosti Evropy či pouhá existence státu Izrael a jeho vojenské přesily 7,9 miliónů Izraelců uprostřed více než 320 miliónů Arabů je živnou půdou pro posílení mentality obětí, kterou dobře využívají extrémistické skupiny. Pro řadu lidí v oblasti je křesťan synonymem agresora. Vždyť křesťan kolonizoval oblast, křesťan vytvořil problém Izraele (holokaust, který urychlil vznik státu Izrael, byl záležitostí křesťanské Evropy), křesťan dodává Izraeli zbraně.
Druhou polovinu knihy tvoří popis blízkovýchodního konfliktu. Ten má kořeny v dělení osmanské říše mezi velmoci v letech 1916–17. Britové např. přislíbili postupně Jeruzalém několika různým stranám, čímž vytvořili do budoucna ohnisko sporů. Jednali v oblasti podle hesla rozděl a panuj. Podle Gila Yarona Velká Británie blízkovýchodní konflikt přímo vytvořila (str. 152). Autor též vysvětluje vznik arabského antisemitismu, který byl spojen s postavou Hádždžího Amína al-Husajního, strýce Jásira Arafata. Následuje líčení moderních válek.
Yaron se také podrobně věnuje izraelskému zabírání původně arabských pozemků v Jeruzalémě. Popisuje způsoby, které vedou k postupnému vyhánění Palestinců z Jeruzaléma. Jedná se např. o neochotu udělovat arabským obyvatelům stavební povolení a mnoho dalších překážek, které představují každodenní šikanu.
Kniha si všímá i dopadů výstavby bezpečnostní zdi, postavené jako reakce na druhou intifádu. Autor vidí její existenci kriticky, píše např., že zeď odřízla Východní Jeruzalém od jeho satelitů Betléma a Ramalláhu. Pro Palestince tato tři města tvořila jednu metropoli, která vytvářela 30–40 % palestinského hrubého národního produktu. Zeď přinesla katastrofální důsledky. Po výstavbě zdi činil podíl oblasti jen 4 %.
Kniha mne zaujala snahou o nestranný pohled, není povrchně antiarabská ani antižidovská. Z jejích řádek můžeme vyčíst zájem autora o dodržování lidských práv bez ohledu na náboženství nebo historii té které zainteresované skupiny, odsuzuje extremismus na obou stranách. Jelikož je extremismus z různých důvodů na vzestupu, budoucnost se nejeví nijak růžově. Pro českého čtenáře může být pomocí při orientaci v blízkovýchodní situaci.
Gil Yaron, Jeruzalém, stře(d)t světa: Historicko-politický průvodce, Vyšehrad 2016
Gil Yaron (* 1973) je izraelský lékař a novinář. Působí jako blízkovýchodní korespondent německého listu Die Welt a dalších periodik a rozhlasových stanic, pravidelně publikuje v izraelském deníku Haaretz. Izraeli, Palestině a Jeruzalému věnoval několik publikací. Jeho „historicko-politický průvodce“ Jeruzalémem vyšel poprvé 2009.