Čtení 2. Samuelova 6,9–22 Text Marek 10,46–52; Lukáš 18,35–43
Bývalý malomocný: Hele, kámo, tak poslední nabídka – dva šekely pro bývalého malomocného!
Brian: Říkal jsi „bývalý malomocný“?
Bývalý malomocný: Přesně tak, pane. Šestnáct let po žebrotě, hrdě se zvonečkem, díky pane, děkuji pěkně, pane… a teď šlus … konec živnosti…
Brian: A co se ti stalo?
Bývalý malomocný: Byl jsem vyléčenej pane…
Brian: Vyléčenej?
rozhovor s učitelkou Michaelou Antalíkovou
Právě teď: mýtina od dřeva naprosto vzdálená, přes kotouč slunce se přelévají mraky, vzdálené dřevo praská a komíhá se ze strany na stranu…
Kniha Gila Yarona Jeruzalém, stře(d)t světa: Historicko-politický průvodce sice není horkou novinkou (v Mnichově vyšla 2013, u nás 2016), ale tato skutečnost nevadí. Snad je to dáno politickým vývojem v Izraeli, který po druhé intifádě (2000–2004) trvá v podobném (nedobrém) duchu dodnes.
Po dobu jednoho roku jsem působil jako dobrovolník v jedné z komunit Archy v Lyonu. Žil jsem tam spolu s lidmi s mentálním postižením a dalšími dobrovolníky v domě rodinného typu. Bylo nás zhruba šest přátel s postižením a stejný počet asistentek a asistentů a sdíleli jsme každodenní život i práci v různých dílnách, na bázi rovnosti. To mě právě na Arše Jeana Vaniera oslovilo. Všiml si, že lidé s mentálním postižením se s druhými setkávají výhradně jako se svým rodinným příslušníkem, psychiatrem, lékařkou, pečovatelkou, atp. A že jim vlastně chybí normální horizontální vztahy.
Když u mého strýce Jana Šimsy po podpisu Charty 77 prováděli příslušníci Veřejné bezpečnosti domovní prohlídku, náramně se prý zaradovali, jakmile narazili na dopisní obálky z kapitalistické ciziny. Konečně bylo tedy „jisté“, kdo to všechno financuje. Už tehdy bylo pro tyto lidi nepředstavitelné, že je někdo statečný „zadarmo“, tj. že z toho nic nemá. Přitom jsem neznala ve svém okolí rodinu, která by byla chudší. Měli tři děti, zcela minimální plat faráře, a tetu Milenu, ač vystudovanou doktorku archivnictví, se neodvážil nikdo zaměstnat, takže byla tzv.
Milá, široká, a snad trochu i moje křesťanská rodino,
rád bych se zde krátce zamyslel nad tím, zda již zhruba dvoutisíciletá existence naší víry dostatečně přesvědčivě sehrává úlohu onoho „ukazatele správné cesty“, kterou, předpokládám, sama chce být především.
Je nás, křesťanů, mnoho, výrazný podíl z celkové lidské populace planety.
Bože, zbav mě těch tváří!
Ty pusinky. Ty oživlé podobenky. Ty poďobaný brady!
Jak se pitvoří, jak se tváří! Jak se ušklíbají!
Ty upřené oči, ohníčky žhnoucí!
Ústa dokořán!
Jak mi dýchají do nosu, do očí, do pusy, do uší!
Ksichty. Gesichten. Faces, and no names! Kolkolem magoři-běsi!
Jsem jim všem vystaven. Tím vším unaven. Jsem holý… bez obrany. Bezprizorný před bezduchými lícemi. Před líci bez rubů.
Recenze knihy Alejandra Jodorowského Kdeže ptáče nejlíp pěje
Klára Krásenská, Jan Škrob