Po dobu jednoho roku jsem působil jako dobrovolník v jedné z komunit Archy v Lyonu. Žil jsem tam spolu s lidmi s mentálním postižením a dalšími dobrovolníky v domě rodinného typu. Bylo nás zhruba šest přátel s postižením a stejný počet asistentek a asistentů a sdíleli jsme každodenní život i práci v různých dílnách, na bázi rovnosti. To mě právě na Arše Jeana Vaniera oslovilo. Všiml si, že lidé s mentálním postižením se s druhými setkávají výhradně jako se svým rodinným příslušníkem, psychiatrem, lékařkou, pečovatelkou, atp. A že jim vlastně chybí normální horizontální vztahy. Setkávat se s někým jen tak. Zažívat obyčejné přátelství bez podmínek. Asistentům a asistentkám zase Archa nabídla jedinečnou zkušenost života s lidmi jinak obdarovanými, kteří mají často dar spontánně nabourávat naše zavedené jistoty a předsudky. Tenhle důraz na rovnost lidí s postižením i bez a jeho různé teologické implikace mne vlastně hodně oslovily už v textech Jeana Vaniera a v několika duchovních cvičeních pod jeho vedením, kterých jsem se účastnil, a vedly mě k tomu, že jsem se pro tuhle zkušenost vůbec rozhodl.
Když jste se setkali s Jeanem Vanierem, jako by z něj přímo vyzařovaly evangelijní ctnosti. Těšil se veliké úctě nejen proto, že měl obrovský dar slova, ale hlavně proto, že reálně pomohl změnit pohled církve i společnosti na lidi s mentálním postižením. Tím víc jsou zdrcující zpětná odhalení: Jean, pokorný zastánce našich bratrů a sester s postižením, nemilosrdně a navíc podle určitého duchovně-manipulativního vzorce ničil životy ženám.
„Myslím, že to bylo v roce 19XX, kdy se duchovní doprovázení změnilo v sexuální styk. Řekla jsem mu, že mám přítele, ale on mi odvětil, že je potřeba rozlišovat. To, co se stalo mezi námi, odkazuje na Píseň písní. Trvalo to tři nebo čtyři roky, byla jsem úplně paralyzovaná, nemohla jsem rozlišit, co je dobře, a co špatně. […] Řekl mi, že to je součást doprovázení.”
Pro Archu je to těžká rána, která rozkolísala samotné základy, na kterých stojí. A pro nás, kdo jsme ho brali jako jednoho ze svých duchovních učitelů, je to veliký smutek, otřesení a hněv. Modlím se za přeživší a děkuji za neuvěřitelnou odvahu, kterou prokázali v celém procesu vyšetřování vedoucímu až k současným zdrcujícím závěrům. Je skoro nemožné si představit, jaké to asi je, když agresor, který vás sexuálně zneužívá a psychicky a duchovně manipuluje, je celým křesťanským světem považován za svatého, za někoho podobného matce Tereze.
Jestliže je Archa dobré dílo, které poznáme po ovoci, a jestli má budoucnost, není to díky jejímu zakladatelskému příběhu, který se nyní definitivně zhroutil, ale právě díky odvaze přeživších podstoupit tento pro ně jistě sekundárně bolestivý proces, a také díky citlivému přístupu současného vedení komunity (spoluřediteli L’Arche internationale jsou jedna žena a jeden muž).
Podle dlouholetého člena společenství Jeana de la Selle, který se věnoval studiu dějin komunity, Archu teď čeká veliká práce truchlení, truchlení nad jejím vlastním zakladatelským příběhem. Možné příčiny těchto skrytých hrůz vidí jednak ve Vanierově blízkém vztahu s usvědčeným sexuálním agresorem, dominikánem Thomasem Philippem. Tento kněz figuroval u zrodu komunity Archa přesto, že měl v katolické církvi zákaz výkonu své kněžské činnosti (již od roku 1956), a Jean Vanier o jeho proviněních podle výsledků vyšetřování nejen věděl, ale rovněž ho kryl a tyto skutečnosti až do své smrti popíral. Jiná věc je, že tento dominikánský kněz po několika letech psychiatrické péče a ústraní v různých klášterech dosáhl toho, že mu Vatikán pastorační činnost opět povolil. Oba agresoři také doprovázeli své útoky různými mystickými a spirituálními ospravedlněními. Jean Vanier jedné ze svých obětí například říkal:
„To nejsme my, to je Ježíš a Marie. Jsi vyvolená, jsi speciální, je to tajemství.“
Jean de la Selle vidí další možné příčiny zneužívání v tom, že jako zakladatel, celosvětově uznávaný duchovní učitel, se Jean Vanier stal do jisté míry nedotknutelným. Byl například osobním přítelem Jana-Pavla II, který ho v roce 2004 osobně požádal, aby vedl růžencovou pobožnost při papežské návštěvě v Lurdech. Zvláštní postavení otce zakladatele s ohromným celosvětovým vlivem mu ale také umožnilo se v běžném provozu komunity vyhýbat důsledné evaluaci či supervizi. Nutno dodat, že běžní dobrovolníci a dobrovolnice pracující v Arše jsou podrobeni pravidelné psychologické supervizi.
V návaznosti na tato bolestná odhalení se ve francouzských katolických kruzích objevila diskuse, zda za Vanierovým vzorcem zneužívání stojí katolická sexuální morálka, či nikoli. Tato diskuse však podle mě opomíjí podstatu problému, kterou není sexualita, ale zneužívání mocenského postavení. Katolická morálka může stokrát opakovat, že žena má stejnou důstojnost jako muž, ale dokud její organizační struktura bude vylučovat ženy, bude se jednat jen o zbožné řeči maskující reálnou nerovnost. Je načase si přiznat, že patriarchální struktura katolické církve je strukturálním hříchem, který umožňuje mocným mužům zneužívat ženy, děti i zranitelné muže. Je třeba, aby katolická církev už konečně narovnala mocenskou nerovnováhu v postavení mužů a žen, otevřela svěcení ženám a učinila z rovnosti pohlaví skutečnost, a ne jen zbožné přání hlásané muži, v tomto velmi bolestném případě, který bohužel není ojedinělý, hlásané sexuálním agresorem aspirujícím na svatost.
Příběh Archy Jeana Vaniera, jak jsme jej znali, je nenávratně pryč. Ukázalo se, že Vanierovo inkluzivní učení o tom, že příběh každého člověka je stejně důležitý a pro společenství nepostradatelný, ve skutečnosti nezahrnoval ženy. Budoucnost Archy se tak vedle hlásání jedinečnosti všech lidí, s mentálním postižením i bez, neobejde bez zvláštního důrazu na rovné postavení žen v komunitě, církvi i společnosti.