Bože, zbav mě těch tváří!
Ty pusinky. Ty oživlé podobenky. Ty poďobaný brady!
Jak se pitvoří, jak se tváří! Jak se ušklíbají!
Ty upřené oči, ohníčky žhnoucí!
Ústa dokořán!
Jak mi dýchají do nosu, do očí, do pusy, do uší!
Ksichty. Gesichten. Faces, and no names! Kolkolem magoři-běsi!
Jsem jim všem vystaven. Tím vším unaven. Jsem holý… bez obrany. Bezprizorný před bezduchými lícemi. Před líci bez rubů.
Kdyby to byly jen masky. Kdyby se neproměňovaly. Dalo by se zvyknout. Osvojit si je. Ale takhle. Tváře se mění, tvarují podle svých choutek a potřeb. Podle takřečených emocí. Kompozice obočí, úst a nosu se přestavuje.
Magie proměnnosti. Magie lico-měrnosti. Pohyblivé tváře. Masité masky.
Jsem váš rukojmí, jsem uhranut. Vězeň nových a nových obličejů. Kde se berou? Odkud se rodí?
Ty pohledy: upřené, letmé, naléhavé, odvrácené, plaché, drzé, šílené, mdlé, vyděšené, zamhouřené, přezíravé, vylekané, žertovné, tupé…
A všecky mlčí.
Onehdá jsem po čase zajel do velkoměsta. Do toho velkoskladiště tváří! Zmnožovaných zrcadly pasáží, skly v metru a fotografiemi reklam.
To uhranutí! Musel jsem prchnout. Zpět na venkov, do své samoty, do vyhnanství. Já vězeň tváří! Abych nezabil, musel jsem se před jednou tváří na ulici schovat. Mluvil jsem na toho chlápka s odulými rty a černýma očima… a on mlčel! Když lidé promluvili, býval jsem vysvobozen. Proto nezdravte jen ty, kteří zdraví vás. Jako na vzteklého psa je třeba promluvit. Ale to teď nefungovalo. On nic, mlčel. Neodpovídal. Blížil se. Musel jsem utéct.
A tak jezdím do metropole jen v noci. Noc je milosrdná. Město je na tváře řídké. Přítmí způsobuje, že nejsou tak monstrózní.
A obličeje žen! To je ještě jiná kapitola. Manipulují, takže před nimi už vůbec nelze prchnout.
Cizí tváře mě mají pod kontrolou, jsem ovládán všemi těmi němými ksichty. Nerozumím, proč tomu tak je, ale je tomu tak nejpravděpodobněji právě proto, že nerozumím. Je v tom velký kus magie. Jsem zranitelný přibližujícími se lícemi.
Až jistý Emanuel L. mi otevřel oči: mluvil o tom, že lidská svoboda je omezena tváří toho druhého, skrze tvář se stávám jeho rukojmím. Je tomu tak. Bože, jak já tomu rozumím! Jakou pravdu vyslovil tenhle chlápek!
Jenom jednu věc nedomyslel: Co slepci? Slepí nejsou vystaveni agresi tváře. Jsou nevýslovně svobodni! Od cizích tváří. Od optických manifestací takřečených bližních. Jak já jim závidím! Ano, svádí-li tě oko, vydloubni ho!
Napadlo mě, že oslepení by bylo řešení. Uvažoval jsem zbavit se taky zraku, užuž jsem se k tomu odhodlával, když vtom mi došla další věc: I já mám tvář! A ostatní zrcadlí můj pohled. Začal jsem se stydět za svůj obličej. Musel jsem odstranit z domu všechna zrcadla. Začalo to v koupelně; když jsem si čistil zuby, díval jsem se na opačnou stranu, do obkladů, na dveře. Pokaždé zády k zrcadlu; potom už jsem toho měl dost, té hry na schovávanou, a rozbil jsem to, co mě ohrožovalo.
I má tvář uhraňuje. I já manipuluji. Mohu však přivřít oči, Mohu při setkání s bezejmennými personami na ulici odvracet hlavu. Dívám se pro jistotu do země, sleduju mozaiky, praskliny v asfaltu, prapodivné obrazce na chodníku. Kdybych byl slepý, děsil bych svým pohledem kolemjdoucí, víc než když jsem vidoucí. Nemohl bych uhýbat pohledem. Stáčet nenuceně hlavu jinam. Byl bych strnulé putující monstrum.
Neoslepil jsem se proto, ale odvracím pohled anebo vycházívám z domu raději se zahalenou tváří. A miluju noc!
P.S.
Obrnil jsem se a našel jsem svůj způsob obrany. Vynalezl jsem způsob, jak se neoslepit a jak se přitom tvářím ubránit. Jediná obrana je útok. Dávám tvářím tvar. Kreslím ksichty na papír. Zaznamenávám je coby portréty, podobizny. Profily, poloprofily, ánfasy. Řadím je a sestavuju z nich katalog. Jmenuje se to gesichtbuch. Je to nekonečná práce, neboť ksichtů je na světě nekonečně mnoho. Jako písku na břehu mořském.