Člověk – syn Boží v mimolidském světě
Jiným zvěstným reportem o Pravdě posílající člověka do světa je tzv. kněžské podání (Priesterkodex) Gn 1,1–2,3. Narozdíl od báchorečného podání Jahvistova zkomponoval exilní či poexilní kněz (nebo pracovní společenství kněží) svůj zvěstný příspěvek jako liturgii určenou spíše k prozpěvujícímu přednesu než k nějaké kurzorické četbě.
Všechno je goticky strmé a esteticky strohé. Každá věta je bohoslužebná téze okouřená vůní vzácného kadidla. Každý stvořitelský den má svou proklamaci, jíž se z hltavé nicoty (Gn 1,2 – pustota a prázdnota, TOHů VÁBOHú) vynořil určitý aspekt světa našeho lidského pobytu. Před očima víry předvádí se nám „Boží pracovní týden“ končící šabbatem („den sedmý“), kdy Pravda odstupuje od svého životonosného vymýšlení; kněžský svědek nám tím vykřičníkově naznačuje, že Pravda není identická s tím, co vyvolává v život; proto i člověk vznešeně cejchovaný pravdickým pověřením (zastupovat zájmy Pravdy ve světě našeho pobytu) nemá se sedmého dne namáhat ob-staráváním, tj. starostí o úživu, rozplozování a ob-chod (obcházení možných klientů za účelem spolupodnikání), nýbrž má „přestat“ (ŠBT) a „odpočívat“ (NVCH) – tak stanoví čtvrté slovo Dekalogu (Ex 20,9–11). Ani člověk nesmí splynout se svou prací, jakkoli tvůrčí, jinak by se stal součástí jakéhosi nudného, nicméně hrozivého procesu, znelidštil by a ztratil svou tvář, která má být obrácená („pozdvižena“) k inspirující Pravdě, a nesmí „padnout dolů“ jako tvář Kajinova (Gn 4,6 – správně v Kral. překladu).
Podle Gn 1 je všecko, co je, vyvzdorováno na TOHÚ VÁBOHÚ. Toto pusto a zpustlo, řádící ale neřadící neřádstvo, není ontologický kontrast „nejsoucího“ (učení o stvoření světa je až apokryfní, srv. studie D. Machovce), je to zlo, s nímž musí být sveden kruciální zápas (připomínající Mardukův atak proti temnotné Tiamatě), smrt, jež musí být přemožena. Je to tedy křísení a vzkříšení. Dogmaticky řečeno – dílo stvoření je akt resurekce.
Stvoření jako udolán( Nicoty se děje Božím promluvením: Na počátku (BEREŠÍT Gn 1,1) působí slovo = oslovení (Gn 1,1; J 1,1), které se ujímá moci (= moci lásky) jako Ježíšovo slovo nad hrobem Lazarovým (J 11!).
Tento způsob představení křisitelského působení Pravdy v místě našeho pobytu nabídl kněžskému bohoslovujícímu básníku mýticko-kultový Egypt. Možno mluvit o „Ptahovském modelu“ – zatímco v předcházející kapitolce jsme uvedli model „Chnumovský“ (hrnčířský kruh, Gn 2,8). Stvořitelské božstvo z Memfidy vyvolalo svět pomocí myšlenky („v srdci“) a zvláštního výroku („jazykem“). Člověk podle Genese „vzniká“ (výraz dost zkostrbatěly, ale ustupuji tu metodicky jisté zvěstné konvenci) v „důsledku“ (slovo zase noeticky dost nešťastné, poněvadž až příliš zvnějšňující), či spíše v záchranné intenci Božího sebetázání; to se jeví nejmanifestačněji při ustavení člověka: „učiňme (plurál!) člověka…“ (Gn 1,26). Pravda tu vystupuje jako ELOHíM = dosl. bohové, Bůh jako „korporativní osobnost“. Člověk byl vyvolán k existenci v meditujícím srdci Božím, byl postaven do místa našeho pobytu Pravdou, která není princip, idea či postulát, nýbrž Život rozhodnuvší o životě jiných, Exodus ze sebe sama ke společenství duchovní příbuznosti, jež ještě nestávalo. Člověk jako výraz (ne výron, nebo emanace mýtického či gnostického typu) sebetázání Božího, má nyní sebeodpověď Boží potvrdit a utvrdit (vpravdě konfirmovat) odpovědí své odpovědné, tj. citlivě odpovídající existence.
Úkolem, ba posláním člověka jako tvořivého souručenství muže a ženy (Gn 1,27b) je vysunout se nad všechno ostatní tvorstvo a vladařsky se o ně starat. Člověk má být ostatnímu tvorstvu „bohem“ – a právě v tom být Božím „obrazem“ (GELEM, Gn 1 27n). Tragédií by bylo, kdyby člověk s přírodou splynul, ztotožnil se s ní, nebo se jť dokonce v modlářské paúctě kořil. Ve starověku skutečně člověk bohoslužebně přírodě otročil, pokládaje ji za božskou matku, z jejíhož stvořitelského lůna vychází vše živé. Člověk má vědět, že je VÍC než TO OSTATNÍ, co se zde pod hravým tlakem Pravdy objevilo. Tak se má člověk stát správcem či kurátorem všeho mimolidského, zvláště živého.
Vyjádření tohoto mandátu podává kněžský spisovatel-hymnolog výrazy velmi tvrdými, tak tvrdými (jak tornu v orientálním podání z ostře polemických důvodů žel bývá), že po celá tisíciletí hodně zamlžovala své vlastní oznamování: Podmaňte zemi a panujte nad jejími tvory (Gn 1,28). Tyto výrazy (KBŠ + RDH) znamenají v jiných biblických souvislostech potlačení, porobení, okupaci. Musíme však dohlédnout za verbální krustu těchto výrazů až k Božímu požadavku, aby člověk mimolidské tvorstvo reguloval a pomáhal mu k takovému existování, které by mu důstojně umožnilo „koexistovat“ s lidmi jako se syny a dcerami Božími (srv. Ř 8,20). Jako má být žena (IŠŠÁ) pomocí (EZER) svému muži (íŠ) tím, že se mu bude stávat protějškem (Gn 2,18), tj. laskavým zrcadlem, tak se má ÁDÁM stát zrcadelení pomocí (správcovským přispěním) všemu mimoádámskému.
Důležitou zvěstnou myšlenkou první kapitoly hebrejské bible je proklamace (ba exklamace) Řádu: aby nepatřičné nebylo směšováno dohromady (jak to bylo v některých typech mýtů obvyklé) a aby neživé bylo smyslupiným prostorem živého. (Tak se mají např. vody „hemžit živočišnou havětí“, Gn 1,20.)
Jiným důležitým rysem téhož řádu je, že v místě lidského pobytu všechno slouží člověku a nic ho božsky „nehaptuje“: Na obloze se neepifanuje měsíční, sluneční či hvězdné božstvo, jsou tu jen lampy a svítidla, která jsou tu k osvěcování toho, co je temné a k rozměřování i vytyčování času (a časů). Genesis provádí demytologizaci: strhuje z nebeských těles a vůbec všech přírodních jevů šlář božství, neprovádí však desakralizaci – přírodní mimolidské jevy neztrácejí svou posvátnost. Každý přírodní jev, věci, jichž běžně užíváme, se mohou stát „svátostmi“ (např. chléb a víno při večeři Páně!) – a potenáálně svátostmi jsou.
Kněžský autor nás ujišťuje, že není ve světě našeho pobytu nic tak zářivého, co by mohlo člověka instalovaného pro tento svět Pravdou oslnit (či oslepit) natolik, že by musil upustit od respektu Pravdy, zchromit svou identitu a splynout s procesováním přírody. Člověk stojí ve světě „na místě Božím“, aby sloužil či liturgoval Pravdě, tornu, „co býti má“; zvířatům a rostlinám, jakož i „nebeským tělesům“ zpřítomňuje a vyjasňuje Boží přítomnost, zasazuje se o pravdu, která by mimolidským tvorům ulehčila existenční obstarávání a přiblížila je úrovni lidí jako synů Božích (Ř 8, 20n).
Zvěstný report Gn 1 odmítá Zemi jako „velkou matku“ a jako rejdiště démonů či výskytiště tremendózních oblud („velicí netvoři“ Gn 1,21), které bible jinde demaskuje téměř vědeckou deskripcí (srv. popis netvora Livjátana v Jb 40,25nn).
A ještě jedna věc: Narozdíl od hymnu Ž 8 používá Kniha zrodu výrazu BR' (čti bára). „Stvoření“ označuje jedinečné Boží rozhodnutí vyjít svým slovem ze sebe sama a ustavit vedle sebe lidského partnera svých plánů se světem a člověka obklopit pro jeho starost i radost bezpočtem bizarních i jímavě krásných tvorů a jevů.