AKTUÁLNÍ SLOVNÍČEK BIBLICKÝCH POJMŮ
Srdce – somaticky viděno – je dutý svalový orgán, který rytmickými stahy zabezpečuje krevní oběh. Hebrejský výraz pro srdce je léb nebo lébáb od kořene l-b-b – být rozumný, nabýt rozumu. Léb je sídlo rozumu, ale i rozhodování, citů a vnitřního života (Pípal). Řecké kardia se obsahově téměř kryje s hebrejským léb. Schopnost myšlení, uvažování, schopnost zaujmout adekvátní postoj, je situována ne do hlavy, nýbrž do srdce. Podobně latinské cor znamená povšechně duch, rozum, duše; cordi est – to, co je na srdci, na mysli. Slovo léb je obecně semitské (libb) a souvisí s akkadským libbu vyznačujícím to vnitřní. Označení „srdce“ zabírá široký okruh významů – od somatického označení ústředního tělesného orgánu až po vyznačování hodnot duševních a duchovních. Jako somatikum se ve Starém zákoně objevuje dost často, například v Ž 38,11: „Selhává mi srdce (Kr.: srdce mé zmítá se; B 21: srdce mi buší), opouští mě síla…“ O ranění mrtvicí svědčí narativum z 1S 25,37: Nábala ranila mrtvice (Kr.: I zmrtvělo v něm srdce jeho) – hebrejsky vajjámát libbó. Lidskému srdci byly připisovány i vlastnosti mimosomatické, někdy traumatizující: bolest, úzkost, zoufalství, ale i psychická pozitiva jako odvaha či smělost (Ž 40,13). Někdy se skoro vnucuje pojem „svědomí“. Srdce se může zatvrdit (Kraličtí i ČEP, ale B 21: posílit hrdost) jako srdce faraónovo (Ex 4,21) nebo i srdce Božího lidu (Iz 6,10). V hebrejsko-semitském úzu jde o obalení srdce tukem, zacpání uší, zalepení očí (Iz 6,9). Ztráta čistého (s)vědomí – to je ztráta srdce. Lidské srdce je nitro otvírané Boží pravdě. Nejen Izraelec, nýbrž každý člověk vytesaný k Božímu obrazu (Gn 1,27) má milovat Pána Boha z celého srdce (Dt 6,5 b-chol-l-váv-chá), z hloubi svého nitra, v němž všechno patří Hospodinu, Boží pravdě. Jsme-li takto připraveni, je to průkaz toho, že Boží láska je „rozlita“ v našem pokorném a odhodlaném nitru. (Ř 5,5) Čiře teologicko-strategickou roli hraje srdce u proroků Jeremiáše a Ezechiela. Lidské srdce je nad pomyšlení lstivé, „převrácené“, úskočné (tak ČEP – Jr 17,9). Vše se radikálně změní, když lidé poznají, že do jejich srdce vstoupil Bůh, a když se k Hospodinu navrátí celým srdcem. (Jr 24,7) Pavel přeje Efezanům, aby Kristus skrze víru bydlil v jejich srdcích a tak se zakořenili v lásce. Tak se před námi objevuje sestava Bůh – Kristus – srdce – láska.
1. Nespoléhej se na svou pohodlnou citovost, jde o tvou vůli, úsilí ducha, odvahu mysli. Nejsi, buďsi v církvi, nebo v jiném blízkosvětě Ferda Mravenec k službám těm i těm, jsi rytíř ducha, Artuš, jemuž jde jen a jen o svatý Grál. Srdce je tvá zbraň, nepřemůže tě vševěřivá saň.
2. Ty jsi, milánku, své srdce. Tys otevřené dveře pro Pána i pro hosty víry. Ty jsi „Vstup, duchu svatosti!“. Má duše vyklízí všechno harampádí, i ty lesklé leklé náboženské, někdy jakoby ježíšovské představy. Jsi vítán, nebeský hosti, Ty i všichni Tví.
3. Nejsem jen navenek, muž s tělesnými potížemi. Jsem i uvnitř a dovnitř. Nejen že mám srdce, já jsem své srdce. Jsem průhledný, nahlédněte, lidé s lampou na ulici i filosofičtí přemítači na našich olympech.
4. Chci být Hospodinův, Kristův, Václavův, Husův, Pitterův – do čira, do hloubky, vím, kde sílu vzít, hale hale, vem mě, Duchu, dále, ó jah, ó jah!