Vejdete-li do kterékoli autoopravářské dílny, bude na vás z některé stěny shlížet kalendář s odhalenými krasotinkami, vystavujícími většinou už docela nepokrytě své primární i sekundární pohlavní znaky. Zkuste si v tom prostředí a na té stěně představit v podobných pozicích představit mužské protějšky: nakolik byste to považovali za vkusné a zejména za podobně samozřejmé (neřkuli příjemné) – jako něco, co prostě patří k věci?
Odhalené ženské tělo jsme zvyklí vídat jako ozdobu či vábivý příznak ledaskde, mužské tělo se v této roli zdaleka tolikrát neobjevuje. Tahle nerovnoměrnost, která signalizuje, že jedno pohlaví je oproti druhému v nevýhodnějším postavení, nemá samozřejmě jen rozměr kalendářů a plakátů v autodílnách. Je součástí výchovy od nejranějších let, řeči, přirovnání, přísloví, obrazů, vtipů, zvyklostí v odměňování, v přisuzování tzv. typických vzorců jednání (kdo vaří, kdo na kanapi kouká na telku nebo opravuje auto). A to vše postupně spoluutváří obraz ženy v té které společnosti. Pokusu vyzkoumat, pojmout a předložit to takhle komplexně se říká genderová studia. Všímají si užívání jazyka, zneužívání mocenské převahy, zaběhaných vzorců chování atd. Mimochodem, podobně postupují některé typy ekonomie, marketingových výzkumů a další práce, zabývající se výzkumem chování a jednání ve společnosti ve více souvislostech pohromadě.
A genderová studia zjistila, že násilí na ženách a ponižování žen je často poněkud skrytý ale stále ještě rozšířený jev (skrytý třeba i tím, že se o něm nemluví a mnoho jeho projevů se považuje za „normální“). A dále, že k tomuto násilí nevede jen sprostý chtíč nebo úchylnost, ale že se tu sčítají a umocňují ony různé výše zmíněné stereotypy. Podobně se zaběhl i zvyk odměňovat ženy za stejnou práci nižší mzdou atd.
Pokusit se o nápravu po formální stránce – tedy komplexně pojmenovat zdroje vedoucí k násilí na ženách: diskriminaci, šikanu, ponižování – a stejně komplexně jim zamezit chce úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí známá jako tzv. istanbulská úmluva. Připomeňme, že Rada Evropy není EU, ale orgán, který sdružuje daleko víc evropských zemí včetně např. Ruska, a jeho členem se stává ta která země tak, že se sama přihlásí k Evropské úmluvě o lidských právech. Na dodržování této úmluvy dohlíží Evropský soud pro lidská práva, jehož autoritu se členské země zavázaly respektovat. A právě ze směru, kterým míří lidská práva, vychází i istanbulská úmluva.
Ochrana znevýhodněných – prostřednictvím pojmenování, čím se proti nim proviňují silnější – má přitom dobrý biblický základ. Právo a spravedlnost nejsou v podání Tóry a Proroků abstraktní nadčasové principy, ale především konkrétní kroky, které brání toho, kdo je vydán napospas silnějšímu. Postupují tak, že se ta pozice slabšího pojmenuje, je mu vyjádřena nejen emocionální solidarita, ale i právní ochrana. Přitom bývá více či méně důrazně napomenut a varován ten, kdo postavení silnějšího zneužívá. Tak jsou hájeny bezpečí a důstojnost slabších, a zároveň proměňován pohled těch, kdo těmi slabšími a zranitelnějšími doposud pohrdali a jejich nezaštítěnosti zneužívali. V tomto smyslu můžeme tedy úmluvu o prevenci a potírání násilí vůči ženám vidět jako vpodstatě zdařilou světskou, sekulární současnou aplikaci tohoto biblického přístupu.
Z určitých křesťanských kruhů se na adresu úmluvy o prevenci a potírání násilí ozývá hlasitá a soustavná kritika. Těžko s ní věcně polemizovat tam, kde především konstruuje obraz nepřítele (církve) a zhoubce (společnosti), vyvolává strach iracionálními neargumenty a ideologicky nasazuje psí hlavy nositelům odmítaných názorů. Příkladem může být demagogický kazatelský výkon 28. září v svatovítské katedrále.
Do běžného života církve ale častěji zasahuje jemnější podoba distance. Někteří křesťané diskutující o IÚ nás napomínají, abychom nezapomínali, že upřímně a hluboce věřící křesťané jsou na obou stranách sporu. To je bezpochyby pravda, ale háček se skrývá v následujícím tvrzení: „IÚ má zřejmě zvláštní schopnost, že některým onu schopnost spolu mluvit odebrala,“ napsal na svém blogu např. předseda církve bratrské David Novák. „Obávám se, aby se IÚ nestala jakýmsi křesťanským šiboletem, měřítkem pravověří, krumpáčem, kterým se začnou kopat příkopy. Navíc podobných dokumentů bude zřejmě přibývat a v budoucnu budeme stále více konfrontováni s tzv. etickými neostrostmi. To všechno zřejmě bude klást zvýšené nároky na jednotu církve a na jednotu mezi křesťany.“
V této souvislosti podotkněme, že potenciál rozdělit křesťany nemá sama istanbulská úmluva, rozděluje touha za každou cenu prosadit svou, a to i prostřednictvím překroucených nebo rovnou lživých argumentů. Koneckonců, i ono biblické „řekni š/sibolet“ si vymysleli jedni věřící na druhé, to slovo samo za to následné vraždění mezi Izraelci opravdu nemohlo. Jednotu církve ohrožují od začátku agresivní snahy prosadit svou partikulární zásadu, pravidlo, které na první pohled sice vypadá náramně zbožně, ale ve skutečnosti funguje jako účinný klacek na jinak smýšlející.
Samozřejmě, je třeba vést rozhovor o tom, nakolik může určitá právní úprava proměnit od základu („od srdce“) pohled na druhého člověka. Tuhle ambici působit jako Duch svatý istanbulská úmluva rozhodně nemá. Neměli bychom ovšem podceňovat, že na rovině mnohaletých předsudků, nerovností a skrytého násilí, jež zatím příliš snadno dokáže přerůst v násilí otevřené, tolerované či podle některých reakcí „pochopitelné“, je důležité přijímat i formální pravidla, která pojmenují nepřípustné chování a především chrání ty, kdo jsou v dané chvíli a situaci ohroženi. A jestli se jako vedlejší efekt promění i podoba nástěnných kalendářů v automobilových dílnách, nebude to na škodu.