„Svou svíci zhasnu a přec rozsvítím tisíce jiných…“
… poeticky a předvídavě komentoval svůj úděl Karel Hiršl (1922) jednou ze svých básní. Svou svíci zažehl v českobratrském pražském sboru „Na Santošce“ těsně po mnichovské zradě. Inicioval pravidelné setkávání mládeže tzv. sobotníků. Od září 1942 do září 1944 psal z Prahy dopisy svým kamarádům pracovně totálně nasazeným v německé říši. Glosoval jim své vlastní hledání pravdivějšího světa a právě tyto dopisy obsahuje kniha „Zůstat plamenem neohnutým“ (A. Wagnerová, T. Trusina, Eman 2018). Hiršl pečlivě sledoval vývoj války v Sovětském svazu a jinotajně psal přátelům o situaci na frontě jako o šachovém zápase. Po kapitulaci německých vojsk u Stalingradu (únor 1943) pookřál a začal budovat novou životní orientaci. Oprostil se od křesťanské Santošky, pro něj již byla plamenem uhasínajícím a pravou spravedlnost dusící. (12. 5. 1943 si pochvaluje, že se sobotnický kroužek na Smíchově – bohudík – rozpadl). Byl si již jist, že Hitler válku prohraje, a proto je nutné uspíšit jeho prohru, aby se pak v mírových podmínkách mohla vybudovat spravedlivá společnost, o níž snil. V dopisech přátelům zdůvodňoval verši Jiřího Wolkera nutnost zrození nového tvůrčího světa. Neuhasitelným plamenem se rozhořel v komunistickém odboji založením skupiny Předvoj, která byla samostatnou frakcí komunistického odboje. Zasloužil se o vydávání stejnojmenného časopisu ve více než tisícovém nákladu. 21. 10. 1944 však byl spolu s dalšími přáteli zatčen a uvězněn v Terezínské pevnosti. Byl popraven 2. 5. 1945 na rozkaz K. H. Franka spolu s dalšími 51 mladými odbojáři, tedy na samém konci války, několik dní po zbabělé sebevraždě Adolfa Hitlera a dalších nacistických pohlavárů.
Karel Hiršl vzešel z církevního prostředí, v němž se pohybovaly rozmanité osobnosti. Smíchovský sbor ČCE navštěvovala například JUDr. Milada Horáková, která svůj život také obětovala pro lepší budoucnost jiných. Ta se s křesťanským prostředím nerozešla. Naopak jí bylo posilou i v posledních hodinách života, kterého byla zbavena komunistickými budovateli nových pořádků. (Protestant 6/2018)
Zasít lásku a pokoru
Dopisy Karla Hiršla jasně představují duchovní zázemí a odhodlání měnit svět. Popisuje, čeho je zapotřebí se zbavit, co kreativně negovat, a tak vytvořit nový svět. Jako refrén z jeho dopisů zaznívá Wolkerovo vyznání: „Básníku, odejdi! / Zahoď vše, jen s rýčem se vrať / a přeryj ten lán od hřbitova k obzoru! / Zvečera zasej tu lásku a pokoru / aby se urodilo ráno zlaté a zářící, / jemuž by scházeli básníci, / protože všichni lidé / by dovedli plakat i zpívat.“ V posledním dopise Wolkera ještě prozaicky systematicky rozvíjí: „Umění – to umění, které je mrtvo, musí být nahrazeno uměním skutečně lidovým, které přestane být „uměním ztráceti drahocenný čas“ (Seifert) i opiem i poduškou, stane se životní nutností, bude zbaveno vší svátečnosti a výlučnosti – přestane být „uměním“, stane se „všední“ součástí „všedního“ života…“ Negace přináší plnohodnotný život – každý člověk se smí stát tvůrčím, svobodným, milosrdným. empatickým. Poetické prostředky změní svět. Hiršlova vize je svrchovaně bezbranná. Nepočítá se strachem z člověka, střelbou šílenců, skřípěním veřejí žalářů a fyzickým mučením kombinovaným s psychickým, nepočítá s nemožností se řádně bránit na veřejnosti, ani s administrativním diktátem podpořeným strachem z tajné či veřejné policie.
Tvůrčí marxista
Po přečtení dopisů smíme konstatovat, že Hiršl patří k tvůrčím marxistům. Uvažoval samostatně. Nepočítal s moskevskou strategií prosazování socialismu. Uvažoval o specifické československé cestě, která bude přetvářet, tj. tvořivě negovat Husa i Masaryka. Někdy zase bude inspirován Thákurem, Kantem, Bergsonem, Marxem, Nietzschem, Ježíšem, evangelistou Janem, Macmurrayem, Merežkovským, Tolstojem. Pod vlivem intenzivní četby Engelse a Marxe se u Hiršla začíná ozývat nedůvěra vůči buržoazním myslitelům i básníkům, jejichž některých rysů – jak říká – je nutno si vážit: Březina, Čapek, Šalda. Nicméně jedním dechem varuje před človíčkářstvím a čapkismem. Občas nálepkuje, aniž by uváděl nějaké argumenty. Zasévá netoleranci k jinak smýšlejícím, jako by to byli slaboši, kteří se zastavili v půli cesty. A znovu rozebírá F. X. Šaldu důkladně a s láskou. Odhaluje pro své kamarády, že Šalda již vlastně je materialista, protože neguje pokrytecké měšťáctví. Někdy zní Hiršlova slova poněkud schematicky a starší čtenář se zeptá, zda tón řeči a záplavu slov o idealistických předsudcích a materialistické praxi, o svobodě jako poznané nutnosti a kultuře jako opiátu a dalších záležitostech již někdy neslyšel. Rozpomene se na marxistické „ptydepe“, které kritizoval Havel v Zahradní slavnosti; „ptydepe“, které musela poslouchat každá středoškolačka i středoškolák nejen za normalizace, popř. každý hoch na základní vojenské službě, která byla povinná. Najednou v jeho slovech slyším ozvěnu řečí vojenského „politruka“, ideologického zjednodušovatele filosofických axiomů.
Hiršl nevypracoval strategii
politickou ani „nepolitickou“, podobnou Havlově moci bezmocných, aby ukázal, jakou cestou lze marxistické sny uskutečnit. Zpočátku se spokojil s Wolkerovým poetismem. Chtěl zasévat lásku a pokoru – to byla metoda jeho intelektuálních počátků. Jestliže Milena Jesenská v roce 1938 uprostřed velké krize v Přítomnosti (26. 10. 1938) přemítá o tom „Co zbývá z komunistické strany“, a pak nalézá, že komunistická hnutí budou věčně bojovat za právo a svobodu, pak Hiršl o čtyři roky později nepočítá s právem, ale spíše ho fascinuje láska s kreativně předávanou pokorou, ta má proměnit celý svět. Hiršl neměl dostatek času, aby svou vizi rozvedl do podrobností, musel se napřed vypořádat s nacismem. Chtěl urychlit jeho zánik, a na něj navazovat nechtěl. Ale přece jen něco naznačil v posledních dopisech. Stále počítá s vyhledáváním slabin buržoazních tvůrců a s rozvíjením toho nejlepšího z nich v rámci pedagogické působení. Budou ho vést ti, kteří jsou vzdělaní v nové metodologii života. Jeho pochopení tvůrčí politické činnosti se trochu podobá dnešním neo-marxistickým a anarchistickým strategiím, protože nepočítá s působností práva během překonávání diskriminace a odcizení pravému poslání tvůrčího člověka. Doufá, že problém moci se rozplyne v průběhu dějinného vývoje. Hiršl nepočítá s trojím přibrzděním řádění moci pomocí práva. Proto tvrdí, že „skutečná demokracie znamená už současně žádné demokracie, poněvadž znamená odstranění každé kracie.“ (tj. vlády). S humorem dodává, že se toho dožijeme, pokud budeme žít 1000 let.
Vztahy určované láskou, službou a nejen právními normami
Do jisté míry souznívá se „zaséváním lásky a pokory“ pěstování vztahů s druhými, které jsou „určovány vztahy lásky a služby, ale navíc též právními normami“, jak tvrdí Božena Komárková. Jde tedy jen o částečné souznívání, právo však nehraje prvořadou roli v procesu zasévání, tak naivní Komárková není. O roli práva ví své, a ví, že k lásce a službě se nedá přinutit právní mocí, ani příkazem. Právo však je schopno mne ochránit před zvůlí lúzy či milice, chrání mne před lynčováním. Dává mi právo obrany a soudní rehabilitace. Nesmí mi však diktovat, koho mám mít rád na věčné časy a koho nesmím kritizovat. Hiršlovi tento právní prvek vůbec není zřejmý. Žil ve válečné době, v období nacistického zneužívaní práva. Žil ve společnosti, která se hlásila k principům diskriminace a rasismu. Právo bylo něčím, čemu se musel člověk vyhýbat. Nacistické zneužití práva, nemožnost dovolat se práva, dovolovala Hiršlovi neuvažovat o právu. Dějinná zkušenost mu dovolovala obejít se bez práva, je však zvláštní, že právo nescházelo ani Wolkerovi, který žil v právním státě.
Strategie komunistů po r. 1945 a 1948
S Boženou Komárkovou dodejme, že čeští komunisté svůj marxistický sen zradili ihned po uzurpaci moci v únoru 1948 vytvořením nespravedlivých zákonů (zákon o deportaci občanů do nápravných táborů bez soudního řízení za asistence policie a tří vysokých komunistických funkcionářů aj. aj.), které zneužívaly moc stejným způsobem jako některé buržoazní zákony, jež komunisté tvrdě kritizovali. Po roce 1948 prostě nedokázali setrvat u teorie, že budou vládnout přes národní výbory negací dosavadního práva (Gottwald) a pouze vládními administrativními nařízeními a pedagogicko-kulturními aktivitami, a začali vytvářet nové zákony. Božena Komárková jejich činnost po roce 1948 vyhodnotila již v padesátých letech jako krach marxistické teorie práva. Uvítala, že komunisté museli přiznat, že se neobejdou bez návaznosti na buržoazní spravedlnost, ač K. Gottwald v roce 1945 na stranickém aktivu v Košicích, tři dny po přijetí Košického vládního programu, prohlašoval, že dosavadní právní kultura byla zrušena a začínáme budovat znovu a zdola, zejména vytvářením národních výborů. Strategií komunistů bylo přetvářet společnost ke svému socialistickému obrazu i za cenu porušování zákonů. V červenci 1945 Gottwald své stranické kolegy poučoval, že se vytváří demokratický režim nového typu, který nemá s předmnichovskou republikou nic společného. „Když vám starý zákon překáží v revolučním opatření, tak jej prostě porušte!“ Kroměřížský komunistický předseda národního výboru Alexej Čepička zastavil činnost okresního soudu a zakázal církevní sňatky. Povýšil činnost národního výboru na absolutní autoritu, která má v rukou moc zákonodárnou, výkonnou i soudní. V průběhu 50. a počátku 60. let komunisté jednali s církvemi nikoli podle zákonů z roku 1949, ale na základě nařízení ministerské administrativy, která měla větší právní váhu než zákony. To měli zaručeno ústavou, že je nutné respektovat „celý právní systém“ a nejen zákony. Protože „do celého právního systému“ náležely i výnosy ÚV KSČ a prováděcí výnosy ministerstva, tak vlastně nejednali protizákonně, když vyžadovali absolutní podřízenost a poslušnost církevní správy. Ve „zlatých šedesátých“ se synodní kurátor Pavel Šimek zasloužil memorandy synodní rady o to, že státní správa začala brát na vědomí, že církve nejsou národními výbory, které musí bez odmluv respektovat nařízení ministerstva a dohlížet na jejich plnění. Tento slibný vývoj byl zastaven okupací a nastolením neo-stalinského přístupu k církvím v roce 1972.
Něco se však změnilo na mezinárodní scéně. V roce 1976 museli českoslovenští komunisté uznat, že náš právní systém musí navázat na Všeobecnou deklaraci lidský práv a dva pakty z roku 1976. Proto pod mezinárodním tlakem s velkou nechutí vydali zákon 120/1976 Sb., v němž byly v paragrafovém znění vyjmenovány všechny politické, kulturní i hospodářské práva a svobody. Věrni své „socialistické zákonnosti“ a diskriminační ústavě (1960) pronásledovali každého, kdo usiloval o dodržování tohoto zákona a tedy o „ryzí zákony a větší spravedlnost“ (Zásady Českobratrské církve evangelické – 1968).
Hiršlova vize a jeho následovníci
Karel Hiršl se nedožil pokusů o vtělení svých vizí a jím objevených témat a hodnot prostřednictvím pedagogického „zasévání lásky a pokory“. O aplikování základních axiomů komunismu se postarali mezi mnohými dalšími i jeho dva adresáti – Karel Bertelmann a Josef Vyskočil. Zdá se však, že zpočátku nenavazovali na Hiršlovu metodologii a že se jim to zřejmě dařilo až v „zlatých šedesátých“, která skončila okupací a vyloučením obou protagonistů ze strany i ze zaměstnání. K. Bertelmann vstoupil do KSČ v roce 1948 a zapojil se do politických a pedagogických struktur (v době rušení školních a jiných pracovišť, např. zrušení celé právnické fakulty v Brně, propuštěním 70 tisíců vzdělanců do výroby). Je otázkou, jak se oba protagonisté podepsali v padesátých letech minulého století na dalším vývoji společnosti k totalitě, jak dalece novátorsky přetavili právní minulost, když např. K. Bertelmann svou kandidátskou (1955) a pozdější habilitační prací potvrdil práci národních výborů v letech 1945–1948 jako legitimních orgánů pro správné organizování společnosti.
Samotné národní výbory byly legalizovány Košickým vládním programem a v každém z nich měli vždy zaručené zastoupení komunisté a další členové národní fronty. Úkolem bylo vytvořit novou byrokracii – státní aparát – který bude poslušně poslouchat nařízení vládní moci – moci výkonné. Např. v Brně byl rozehnán proporcionálně vytvořený Národní výbor za pomoci osvoboditelské Rudé armády a za asistence komunistů a zástupců Rudé armády byl pak vytvořen nový národní výbor (12 míst dostali komunisté, 6 sociální demokraté, čtyři lidovci a 2 nestraníci). V Kroměříži (1945) o působnosti národních výborů prohlásil již zmíněný A. Čepička (po roce 1948 činovník na několika ministerstvech): „Ano, přiznávám, že poruším zákon tolikrát, kolikrát to bude politicky prospěšné.“ Již od samého počátku existence se národní výbory (místní, městské, okresní a krajské) podílely na postupné sovětizaci Československa (administrativní diktát bez ohledu na platné zákony). V roce 1945 Československo netrpělo jen divokým odsunem německy mluvícího obyvatelstva, ale též zavíráním desetitisíců lidí, a to právě nekomunistů do nápravných táborů, protože národní výbory si osobovaly zavírat a trestat, a to i smrtí – např. v Praze v kasárnách Jiřího z Poděbrad. Podobně se dělo v Kolíně, České Kamenici, České Lípě, Kladně, Varnsdorfu a Rýmařově atd.
Hiršlova vize se tedy začala z části naplňovat – také díky Bertelmannovi a Vyskočilovi v „zlatých šedesátých – zároveň s těmi, kdo usilovali o „socialismus s lidskou tváří“. Také je však zřejmé, že s nástupem normalizace Bertelmann i Vyskočil byli vyhozeni z KSČ i ze svých odpovědných míst, tak jako 150 tisíc jiných komunistů v Československu. Čistky mezi komunisty byly dokončeny před vánoci 1971. Pak přišly na řadu církve (odebírání státních souhlasů pro výkon duchovenské činnosti) a další skupiny společnosti, které byly pročišťovány stejně důkladně po celou dobu až do roku 1989.
Debata, která je před námi
Nemělo by v rámci této úvahy o inspirující osobnosti Karla Hiršla zaniknout, že absence reflexe subjektivního práva u marxisticky orientovaných myslitelů bylo a je překážkou pro porozumění spravedlnosti, dělbě
moci, hospodářské moci, mezilidské komunikaci a projektu lidských práv, jak jej představuje křesťanská lidsko-právní tradice (B. Komárková, T. G. Masaryk), popř. debata historiků práva a právníků (Georg Jellinek, John Witte, Jr., Eliška Wagnerová, Pavel Holländer) v průběhu 20. a 21. století. Je dále zřejmé, že se stále nedovedeme domluvit: marxisté, anarchisté, křesťané, ač usilujeme o společné dobro v univerzálním rozsahu. Byl bych rád, kdyby právě zde, na stránkách Protestanta, někdo formuloval, na co křesťané zapomínají, absence čeho je pro nás překážkou pro porozumění spravedlnosti, dělbě moci, hospodářské moci, mezilidské komunikaci a projektu lidských práv.