Kniha Šifra mistra Leonarda vzbudila v poslední době značný zájem veřejnosti a o jejím obsahu má řada lidí alespoň přibližnou představu z novin, internetu i dalších médií. Proto jen stručně připomínám, že se jedná o detektivní dobrodružství, které se odehrává v několika časových rovinách a dějových liniích. Objevují se v něm různé charakteristické přísady špionážních románů, které dráždí zvědavost čtenářů: templáři, Svatý grál, alfanumerické šifry, vatikánské tajnosti, spiknutí, útěky, vraždy… Od literatury takového druhu nemůže soudný čtenář ani očekávat, že bude respektovat historické skutečnosti; proto zde ani nechci zabírat prostor výčtem výmyslů a nesrovnalostí, jichž se Brown dopustil, a raději odkazuji na italského religionistu Massima Introvigneho. Ten vyvrátil řadu autorových tvrzení v anglickém článku (Viz internetová stránka: http://www.cesnur.org/2005/mi_02_03d.htm), z něhož pořídil zkrácený český překlad Jan Lipšanský z redakce Britských listů. (Viz internetová stránka: http://www.blisty.cz/2005/3/31/art22676.html)
Z rozsáhlé diskuse o knize upozorňuji dále na článek Ondřeje Horáka, (Ondřej Horák, „Romány Dana Browna jako televizní seriál“, in: Lidové noviny, 14. 4. 2005.) věnovaný Brownovu stylu: autor člení děj na krátké kapitoly, a tak čtenáři předkládá „pravidelnou dávku emocí“, podobně jako mnohadílné televizní seriály. V okamžiku, kdy vzbudí čtenářovu zvědavost, kapitolu ukončí a zařadí krátkou „odbočku“, která ve skutečnosti rozvíjí paralelní linii děje. Dalším způsobem, jak vyvolat ve čtenáři uspokojení, je nabídka „alternativní pravdy“, to jest pocitu, že četbou románu pronikáme na kloub nějakému skrytému tajemství. Spojením románové zábavné formy a detektivní otázky se Brown přibližuje Umbertu Ecovi, jehož románová tvorba (Jméno růže) je ovšem podle O. Horáka daleko kvalitnější.
Proč se tedy jedna špionážní knížka druhého řádu stala předmětem tak velkého zájmu veřejnosti, včetně vrcholných představitelů Vatikánu a dalších církví? Odpověď nalezneme, jakoby v zrcadle, v pohledu těch, kdo jsou vůči církvím nepřátelsky zaujati. Před několika dny vyšel článek B. Whitmorea, (Brian Whitmore, „Jak gnostikové vyplašili Vatikán“, in: Lidové noviny, 15. 4. 2005.) v němž se s jistou škodolibostí popisuje, jak je Vatikánu nepříjemné, když Dan Brown vytahuje kostlivce ze skříně raných křesťanských dějin. Článek je ukázkovým příkladem několika základních nedorozumění, z nichž lze aspoň částečně vysvětlit obrovskou popularitu Brownovy knihy.
1. Neznalost pojmu „evangelium“
Žánr „evangelium“ jakožto vylíčení Ježíšova života a učení vytvořil evangelista Marek a převzali ho Matouš, Lukáš a Jan. Evangelisté jistě čerpali ze starších ústních i písemných tradic, nejde však o evangelia v uvedeném smyslu. Například velmi staré koptské Tomášovo evangelium, jež alespoň v některých aspektech skutečně může čerpat z nezávislé tradice o Ježíšovi, neobsahuje souvislé líčení Ježíšova života nebo zázraků; skládá se ze 114 navzájem nezávislých výroků (logia), rozvinutých nanejvýš do krátkých podobenství či dialogů s učedníky.
Církev sama nebyla od počátku ani ve svých dalších dějinách takovým myšlenkovým autoritářským monolitem, jak nám Whitmore sugeruje. Známým dokladem je již samotná existence čtyř evangelií – žádný vrchní církevní dohlížitel se tedy nepokusil sjednotit podání o Ježíšově životě a učení do jediné verze. (I kdyby takový dohlížitel existoval, nic by nesvedl v prostředí církve, v níž se různé spisy svobodně tvořily a šířily. Právě díky této svobodě, totiž kritickým výběrem, se právě ty nejlepší také dochovaly a dospěly do kanonizovaného tvaru.)
Protože ale Whitmore potřebuje vzbudit dojem církevního diktátu, musí napsat, že tato evangelia patřila mezi „nejkonzervativnější vylíčení Kristova života“, a proto byla za císaře Konstantina kanonizována. Vzhledem k tomu, že „gnostická evangelia“ je pouze sběrný pojem pro naprosto odlišné literární útvary, je tato Whitmorova věta naprosto zavádějící – asi jako kdybychom řekli, že „hrušky a švestky jsou nejkonzervativnější ze všech jablek a pomerančů“. Nemluvě ani o tom, že kanonizace jednotlivých novozákonních spisů byla dlouhým procesem, který začal dávno před Konstantinem. (Další informace o gnostických evangeliích a dalších apokryfech se nacházejí např. v knihách:)
2. Anachronismus: starověká gnóze jako všelék proti moderní církvi
Brown navazuje na námitky moderních lidí vůči římskokatolické církvi, a to bez ohledu na to, že tyto námitky jsou velmi rozmanité a některé i zastaralé. Každý, komu se nelíbí politika Vatikánu, ať už současná nebo minulá, ať už se jedná o protipotratovou politiku nebo o antisemitismus, může v hrdinech románu najít spřízněné duše, tedy pozitivní odezvu a přitakání vlastním pocitům. Už se nemusí snažit nalézt skutečnou pravdu o tom, co dnešní církev hlásá, a proč.
Do uvedené rovnice stačí pak zasadit někoho (kohokoli) v roli hrdiny a oběti – například gnostiky, kteří prý byli v církvi pronásledováni. Fyzické pronásledování gnostiků však není historicky doloženo; církev sama neměla v době rozmachu gnóze (2. století) takové mocenské prostředky, a církevní autoři bojovali s gnostiky pouze „mečem ducha“ – Justin Mučedník (asi r. 160, ztracená polemika), Eirénaios z Lyonu (asi r. 180, pět knih Proti herezím), Hippolytos římský (počátek 3. století, Filosofúmena). Kléméns Alexandrijský byl dokonce sám gnózí ovlivněn a pokusil se o začlenění principu „poznání“ do cesty víry (v návaznosti na Pavlovu chválu svaté lásky 1K 13 vytyčil stupnici „víra – poznání – láska“).
3. Tajemství jako princip uspořádání světa
Teorie spiknutí, tak jako každá jiná, je dobrá pro lenochy a hlupáky, kteří se sami o nic dobrého snažit nechtějí, a vysvětlení všeho špatného hledají co nejdále od sebe a co nejvýše v hierarchii světa (u představitelů světové politiky, například ve Vatikánu). – Whitmore v této linii snaživě pokračuje, když využívá časové shody okolností a spojuje odsouzení knihy Vatikánem (kardinál Tarcisio Bertone) a tajnou volbu nového papeže.
„Gnostická evangelia“ se do každé teorie spiknutí výtečně hodí prostě proto, že leckteré gnostické spisy právě s tajemstvím vysloveně operují. V samotném prologu Tomášova evangelia tvrdí, že „toto jsou tajné výroky, které pověděl živý Ježíš a které zapsal Didymos Juda Tomáš“. Jedná se tedy o tajné učení pro vyvolené jedince. Z hlediska historického Ježíše Nazaretského je to nesmysl: podle Mk 4,22 má být všechno tajné zveřejněno, a společenství Ježíšových učedníků hned po velikonočním zážitku dospělo k přesvědčení, že celé evangelium má být hlásáno celému světu. Jakákoli intelektuální nadřazenost má být křesťanům cizí – jak nám připomíná mj. příběh o tom, jak se Ježíš obracel k malým dětem.
4. Polemika jako dobrá reklama
Za poslední příčinu popularity Brownovy knihy považuji – a je to paradoxní – samotnou reakci Vatikánu, tj. odsouzení knihy vyslovené kardinálem Tarcisiem Bertonem. Je jistě obtížné neztrácet nervy a zachovat důstojné mlčení, jsteli konfrontováni s takovou snůškou nesmyslů a každodenně bombardováni výzvami, dotazy či invektivami. Přesto se domnívám, že by i pro katolickou církev bylo výhodnější, kdyby knihu věřícím nezakazovala číst, a raději se spolehla na evangelijní přístup „všeho zkuste, dobrého se přidržte“. Vatikán svým vyjádřením jen posílil v jejich přesvědčení ty, kdo se již předtím nacházeli ve dvou oddělených táborech: na jedné straně ti, kdo v knize našli řešení svých životních pocitů a starých proticírkevních resentimentů, a na druhé straně ti, kdo knihu nečetli a ani číst nechtějí. Ze všeho, co jsem zatím řekl, je asi už patrné, že se právě k tomu druhému táboru řadím i já, a také ostatním tento přístup doporučuji.
Základem textu, přetištěného též v Bulletinu České biblické společnosti 2005, je referát na výroční schůzi ČBS přednesený 25. 4. 2005. http://www.dumbible.cz/
Petr Pokorný, Píseň o perle, Praha (Vyšehrad) 1986.
Jan A. Dus – Petr Pokorný, Neznámá evangelia. Novozákonní apokryfy I, Praha (Vyšehrad) 2001.
Jan A. Dus, Příběhy apoštolů. Novozákonní apokryfy II, Praha (Vyšehrad) 2003.