Sborník prací českých sociologů náboženství: Jaká víra? současná česká religiozita/spiritualita v pohledu kvalitativní sociologie náboženství je metodologicky soustředěn na zkoumání náboženských kvalit, kvantitativní záležitosti jsou až na druhém místě. Autorům nejde o návaznost na zkoumání náboženských kvalit a kvantit, jak je známe z prací evangelických teologů S. Daňka, M. Balabána či M. Mrázka – ač na posledně jmenovaného autora sociologové náboženství také odkazují (s. 39). Spíše navazují na některé motivy sociologa P. L. Bergera (s. 16). Kvalitativní sociologie náboženství je pochopena jako protipól deskriptivní sociologie. Nepopisuje už „kolik“, „jací“, „do jaké míry“, a spíše se ptá „‚jak‘ současná česká víra/religiozita vypadá a ‚proč‘ je tomu právě takto?“ (s. 16).
Autoři připomínají, že překonali skepsi předcházejících generací, které pochybovaly o budoucnosti náboženství. Nešlo jen o marxisty, ateisty, pozitivisty, ale i scientisty všeho druhu. Autorům sborníku však přece jen uniká, že minulost nebyla tak jednoznačná, jak ji hodnotí P. L. Berger aj. Od počátku až do konce 20. století působilo poměrně velké množství myslitelů, kteří chápali sekularizaci jako ambivalentní a nikoli jen negativní civilizační kulturní proud (M. Weber, F. Gogarten, B. Komárková, H. G. Pöhlmann, P. Ricoeur aj.) – autoři jako M. Buber a G. von Rad psali dokonce o prolomení pansakralismu a umístili ho do „biblického“ starověku. Sekularizace snad tedy započala s novověkým odbožštěním společenských institucí, proto někteří myslitelé mluvili o zesvětštění – sekularizaci. Upozorňovali na odkouzlení přírody a hodnot, které neprávem byly okrášleny atributy nebeských řádů, andělských charakterů, metafyzických sfér a ideálních hodnot. Převážná většina z nich nezavrhla Boha Stvořitele a také nepřestali zpívat písně o Bohu Otci a jeho Synu.
Kritikové střízlivě odbožštěného pohledu na člověka a společnost takové úsilí interpretovali jednoznačně negativně jako dechristianizaci, odkřesťanštění společnosti, které mělo za důsledek privatizaci zbožnosti, vyřazení biskupů a opatů z politického dění ve společnosti (r. 1802) atd.
Autoři sborníku respektují teorii, která říká, že v průběhu uplynulých dvou staletí došlo uvnitř sekularizované společnosti k privatizaci zbožnosti. Privatizovaný charakter zbožnosti přiřkli všem typům křesťanské zbožnosti – a zřejmě na všech kontinentech. Pominuli, že „privatizovaná“ zbožnost v jisté formě žila v těch státech, kde se vítězná konfese stala jediným povoleným a často tedy i státním náboženstvím. Privatizace zbožnosti postihla římskokatolickou konfesi v 19. a 20. století – v Nizozemí zřejmě o dvě století dříve. Jiné konfese si privatizaci zažily v různých podobách v průběhu novověku. Na americkém kontinentě k takové privatizaci zřejmě vůbec nedošlo. Církve tam nikdy nevytvořily mocné corpus christianum, které by se pak muselo rozdrolit a „privatizovat“.
Směrodatný faktor pro porozumění současné evropské scéně v oblasti náboženství je podle autorů nástup fundamentalistických hnutí v polovině minulého století. Do veřejné sféry vstupují s nárokem na rechristianizaci, reislamizaci, rejudaizaci. Podle autorů představují odpověď na fenomén sekularizace, který tato hnutí chápou jako proud nebezpečně ateistický. Tento nástup společensky aktivních náboženských proudů uvnitř světových náboženství (křesťanství, islám, židovství) berou autoři za důkaz životnosti náboženského fenoménu. Konstatují, že dochází k pohybu od privatizace k deprivatizaci a k náboženskému probuzení, ale dostatečně nevysvětlují, proč – což by jako kvalitativní sociologové mohli učinit ještě intenzivněji – jejich zvolená metodologie jim v tom nebrání. Sociologové náboženství nacházejí některé prvky nových náboženských jevů i uvnitř klasických křesťanských církví, které se ovšem často právě některým novým religiózním projevům vehementně brání.
Autoři si všímají privatizované formy religiozity – jejích starých i nových forem. Právě privatizovanou religiozitu vytyčují jako pole svého zkoumání (s. 22). Badatelské úsilí je tedy neseno pathosem stvrzení antropologické skutečnosti, že navzdory všem snahám je člověk přece jen tvor náboženský, a že se tedy prognostici sekularizace (šedesátá léta 20. století ) zmýlili. Nová religiozita raší někdy s podporou a někdy v odporu vůči etablovaným církvím.
Sociologové náboženství počátku 21. století se ovšem téměř nevyrovnávají s pojetím sekularizace, které ji nehodnotí jako negativní, ale jako dvojznačnou. Takové pojetí sekularizace zastávali autoři, kteří nepodlehli ideologii „dospělosti“ moderního člověka (Komárková – Pokrok jako víra současnosti, 1966), upozorňovali na náboženskost nacismu (J. Ellul, K. H. Miskotte, B. Komárková), na renesanci pohanství, která se šířila v německy mluvících zemích (R. Noll) od přelomu 19. a 20.století, na kryptonáboženské fenomény komunismu (B. Komárková). Nejen na části amerického kontinentu, ale ani na evropském se křesťanské církve a hnutí ani v průběhu 19. a 20. století nestáhly pouze do soukromé sféry, ale žily a formovaly všední život mladých lidí – např YMCA, YWCA, aj. Všechny protestantské církve nepovažovaly raný novověk za počátek nešťastného konce. Na americkém kontinentě římská konfese ani protestantské církve nepovažovaly lidská práva za ateistickou vzpouru proti hierarchické církvi, ale za dar Stvořitele. Protestantské církve v českých zemích neviděly josefinismus jako neštěstí, ale vděčily mu za znovuzrození – menšiny opět začaly být tolerovány, tedy trpěny – nikoli zrovnoprávněny. Na prahu 21. století snad již nemusíme život dvou konfesí v průběhu 15.–17. století označovat za nábožensky neplodný či za kořeny antiklerikálních postojů – z takového hodnocení (Rémond aj. – s. 26) zaznívá lítost, že křesťané již mocně nevládnou tomuto světu.
Sborník je první vlaštovkou v průzkumu religiozity v českých luzích a hájích, proto je nabídnut vhled do kvalitativní sociologie „Kvalitativní sociologické studium současné české religiozity“ (s.11–20) a „Ústřední vývojové trendy současné české religiozity“ (s.21–37). Jeden příspěvek sleduje jeden z možných (z hlediska religionistiky nikoli nutně centrální problém) náboženských problémů – fenomén smrti a posmrtného života „Existenciální dimenze současné církevní zbožnosti“ (s.38–55). Ke slovu se dostávají okrajové aktivity římských katolíků: „Eschatologická společenství. K recepci mariánských zjevení v České republice“ (s.56–74). Dozvídáme se též o praktikantech „keltského“ náboženství: Neodruidismus a fascinace Kelty v České republice a v zahraničí. (s.75–90). Cenná je též stať o mediální sféře a náboženstvích: Stát, média, a (nová) náboženství (s.91–105).
Jaká víra? současná česká religiozita/spiritualita v pohledu kvalitativní sociologie náboženství, Praha 2004, Sociologický ústav Akademie věd České republiky, ed. Zdeněk R. Nešpor