První aktivitou Diakonie ČCE ve Vsetíně bylo zřízení nízkoprahového zařízení pro děti a mládež. Od prvopočátku jsme se zaměřili na romské děti a mládež. Zařízení jsme umístili v objektu obývaném více než padesáti romskými rodinami a také název ROMAklub je výstižný.
Zpívání se brzy stalo jednou z pravidelných aktivit ROMAklubu. Romové zpívají rádi. Rádi a hlasitě. I když se o to cíleně snažím, nedaří se mi dosáhnout, alespoň na chvíli, tichého zpěvu. Je-li co k prožívání, prožívá se to intenzivně, naplno. Na rozdíl od neromské většiny neodkládají život do vzpomínek či plánování. Žijí to, co je právě „na programu dne“, a tak i zpívají. Romové zpívají rádi i společně. Mezi námi není běžné, aby se ke zpěvu sešla společnost poskládaná z dětí od šesti let až po dvacetileté mladé muže, bez úšklebků a poznámek aby si řekli, že si tedy spolu zazpívají a ať dítě či dospělý navrhne píseň. V našem klubu se to přihodí poměrně často. Romové zpívají rádi cokoli, co znají. Osmnáctiletý mladík navrhne v květnu zpěv koledy „Půjdem spolu do Betléma“ (stalo se minulého roku), skupina začne nadšeně a procítěně zpívat, a vy rozpoznáte, že na tom není nic nepatřičného, že nikdo mimo vás není touto volbou zaskočen a nevnímá ji jako recesi či něco nevhodného. Je to prostě písnička, kterou známe, tak proč si ji nezazpívat, když jsme na ni právě ve zpěvníku narazili. Romové nejraději zpívají romsky. My jsme však cíleně zvolili strategii, že se budou výlučně (až na výjimečné výjimky) zpívat písně české. Uvědomili jsme si, že český zpěv je jednou z nemnoha příležitostí, kdy Romové ve Vsetíně hovoří česky. Ty nejmenší děti se s češtinou setkávají jen okrajově a v podstatě teprve s nástupem do školy si češtinu více osvojují. Neznalost českého jazyka, který je pro Romy vlastně cizím jazykem, je pak jednou z hlavních příčin neúspěchů ve škole. V písni „Dělání, dělání“ jsou slova jako „potíže“ či „vstřebá“, zeptáte se romských dětí, co znamenají, a zdaleka ne všechny dokážou odpovědět, leckdy ani dvacetiletý Rom ne… Ti menší zaměňují například i tak neabstraktní a jednoduchá slova jako sova a vosa: „Podívejte se, tady mě štípla sova“.
Když už Romové musí zpívat česky, zpívají se hodně „lidovky“ nebo písničky z českých pohádkových filmů. „Dělání, dělání“, „Znám jedno údolí“, „Není nutno, aby bylo přímo veselo“, „Beskyde, Beskyde, kdo po tobě ide“ jsou hity, které zabírají vždy, když musíme zpívat bez zpěvníčků. Romové umějí zpívat vícehlasně, ale po svém… Když jsem se připravoval na zpívání v ROMAklubu, nakopíroval jsem několik jednoduchých vícehlasů s představou krásného dětského romského pěveckého sborečku. Prvních několik setkání mě z oné představy vyléčilo. Nedaří se dokonce ani nejjednodušší kánony. Jistě je příčinou i má nekvalifikovanost pro tento úkol. Nicméně se domnívám, že nečekané překážky při snaze o klasický „středoevropský“, „rovný“ vícehlas jsou způsobeny intonační „rozostřeností“ či „rozkolísaností“, která je specifikem romských písní. Vnímáme ji jako zajímavé koření romského vícehlasého zpěvu, a nesmíme se pak příliš divit, když vzdoruje našim snahám o „srovnání“.
Ne všichni Romové zpívají. Ač jsem v nejedné přednášce vyslechl konstatování, že predispozice k hudbě je u Romů i Neromů stejná, až setkání s živým nezpívajícím Romem mě zbavila oné mylné zažité představy, že „všichni Romové jsou muzikální“. Uvědomuji si, jak bychom i v mnoha dalších stereotypních, nesprávných pohledech na Romy potřebovali obdobně „prohlédnout“. O tom třeba příště.
Dan Žárský pracuje v Diakonii ČCE ve Vsetíně