Čtení: Matouš 19,16–20 Text: Lukáš 18,27
Nemožné u lidí je u Boha možné.
Po čem lidé většinou touží? Asi jsou to stále stejné věci: zdraví, láska, majetek, dobrá práce. Mnozí hledají Ježíše, aby je uzdravil. Ale tu se objeví někdo jiný. Chce věčný život: něco, co vydrží. Kéž by takových bylo více! – mohli bychom si říci. Z takových by měl Ježíš vytvořit svou církev. Jak by to bylo krásné společenství, krásný a duchovní život naplněný dobrými skutky a korunovaný životem věčným! Lidé jako bohatý mladík k sobě přirozeně hledají cestu, hledají moudré učitele, a učitelé zase hledají oddané žáky, touha po dobru a krásnu spojuje všechny lidi na celém světě, a to i napříč dějinami. Moudří učitelé, Sókratés, Platón, Kristus, Buddha, Gándhí tak vytvářejí jakousi republiku ducha, společenství moudrých, zatímco ostatní, lidé přízemní a materiální, žijí své prosté, stereotypní životy, shánějí si denní potravu, přemýšlejí o tom, jak se nasytit, jak přežít ze dne na den, stávají se otroky společenských a finančních mechanismů.
Jenže… slyšeli jste ten falešný tón? Obrázek světa, který jsme právě načrtli, je nesmírně lákavý. Každému umožňuje, aby se k oné republice ducha připojil, aby si našel učitele, kdekoli v dějinách, aby dovedl zasvěceně hovořit o duchovních hodnotách, a také aby mohl ohrnovat nos nad těmi, kdo to neumějí. Takový obraz světa stojí i v pozadí sekt, jež člověku nabízejí snadné splnění jeho vznešených tužeb: stačí, když si osvojíte pár moudrých pouček, když budete poslouchat svého guru, a nejlíp když na něj rovnou přepíšete celé své konto. Získáte za to pocit, že patříte k duchovní elitě, k těm, kdo směli prohlédnout a dostalo se jim zvláštního poznání.
Biblické svědectví o Ježíšovi však ukazuje jiným směrem. Ježíš nevítá nadšeně nového zájemce o věčný život. Naopak, skoro jako by ho odrazoval. Společenství, které si Ježíš povolává, je založeno na něčem jiném. A Ježíšova odpověď v sobě obsahuje nejméně dvě mocné pojistky proti elitářskému zneužití Ježíšova kázání.
Proč se mě ptáš na dobré? Anebo, asi přesněji, podle Marka a Lukáše: proč mě nazýváš „dobrým učitelem“? Jediný dobrý je přece Bůh, a ne já! Ježíšova skromnost, nepředstíraná podřízenost jedinému Bohu, to je to první, co křesťanské církvi brání stát se úspěšnou sektou. Kdokoli se hlásí k Ježíši, hlásí se nevyhnutelně i k jeho Otci, k onomu starému dobrému známému Bohu Izraele, Bohu Abrahama, Izáka a Jákoba, a nikoho jiného už zbožňovat nemůže.
A proto se tu nekonají žádná senzační odhalení, neslyšíme odhalená tajemství ani magická slova. Chceš vejít do života? Tak dodržuj přikázání! A která přikázání? To není tak hloupá otázka, jak se na první pohled zdá. Židé, tehdy i dnes, přece vášnivě a nekonečně diskutují o pravidlech a zákonech. A židovský národ – i když se to nelíbí třeba farizeům nebo esejcům – se zase nachází uprostřed helénistického moře různých národů. Vyznavači rozmanitých náboženství se potkávají na tržištích idejí, v Římě stejně jako v Jeruzalémě, kde se novinky rychle šíří. „Která pravidla“ má tedy nebohý mladík dodržovat? Vždyť nabídky zaručené spásy a věčného života se na něj sypou ze všech stran!
Ježíš trpělivě odpovídá: „nebudeš zabíjet, cizoložit…“ – „Aháá,“ skoro jako bychom viděli ten protáhnutý obličej, „ale to už přece znám!“ To je ta stará „měšťácká“ morálka pro „obyčejné“ lidi! Nadšený hledač asi pochází z dobré židovské rodiny, kde byl Boží zákon denně na stole – a asi si na něj natolik zvykl, že si ho úplně přestal všímat. „Tohle všechno přece už dávno dodržuju,“ diví se, „a přece cítím, že mi něco dobrého chybí“.
Všichni čekají, co Ježíš odpoví – ale my, lidé z církve, to už dobře víme, tak často jsme to slýchávali! Cosi o rozdání majetku… Ale ještě než si přeříkáme, co bude následovat, zastavme se ještě jednou u té scény, jak ji evangelisté rozehráli.
U Matouše se Ježíšův partner v dialogu vybarvuje jako sympatický, a přitom trochu naivní člověk. Nevidí to dobré, co má denně před očima, nevidí dobrého Hospodina a dobrý Hospodinův zákon! Prý mu pořád něco dobrého chybí! Jako by chtěl do židovstva zatahovat nějakou řeckou filosofii, otázku po dobru jako takovém. Leckterý zákoník by teď asi debatu rázně ukončil. Běž hezky domů, chlapečku, a otevři si bibli, tam to všechno je! A zdá se, že podobně uvažuje i evangelista Matouš. Vždyť je to právě on, kdo prokládá své evangelium mnoha starozákonními citáty a zdůrazňuje, že Ježíš nepřišel zrušit starý dobrý zákon, ale naplnit.
Srovnání s Markem a Lukášem však ukazuje, že Matouš svou zprávu trošičku posunul. Z Ježíšova partnera dělá mladíčka, zatímco podle Marka a Lukáše to byl prostě nějaký člověk, jehož stáří neznáme; zmiňují se pouze o tom, že „již od mládí zachovává přikázání“. Lukáš z něj dokonce dělá „archonta“, tedy jakéhosi významného funkcionáře, zřejmě staršího občana.
Markův a Lukášův hrdina se ani neptá, „co dobrého“ má vykonat, ale užívá slovo „dobrý“ v samotném oslovení: „Mistře dobrý, co mám dělat?“ A konečně, neklade ani onu zdánlivě přihlouplou otázku „která přikázání?“ – naopak, Ježíš mu říká „znáš přikázání“, a tím dává najevo, že u svého partnera předpokládá jistou úroveň znalostí a společný terén porozumění. Kdyby tedy nějaký režisér točil tuto scénu podle Marka nebo Lukáše, mohl by Ježíšovým partnerem být nějaký vážený a uvážlivý Žid, který ty staré dobré věci dobře zná a uznává, a přece má odvahu ptát se dál.
A u Marka nás čeká ještě jedno překvapení: Ježíš si svého partnera oblíbil, doslova zamiloval! Zatímco Matoušův holobrádek dostává pěkně za vyučenou, Markův tazatel si vyslouží Ježíšův láskyplný pohled. Co se Ježíšovi tak líbilo? To, že tazatel odmalička zná židovská pravidla? A nebylo to spíše právě to, že se s tím nespokojil? Že se sám nad sebou hlouběji zamýšlel?
Ale ať už je to jakkoli, tady se zase různá podání setkávají. Při líčení scény evangelisté sice načrtli tu a tam několik odchylných tahů, ale když přijdou na řadu Ježíšova slova, vracejí se věrně k jediné tradici. Společně s nimi se zase ocitáme v oné napjaté chvíli. Tazatel, učedníci, a možná i zástupy, čekají, co Ježíš odpoví. Co tedy schází člověku, který – ať už mladý nebo starý – cítí, že mu něco chybí, a že by měl něco udělat, aby získal věčný život?
Kdyby Ježíš byl konzervativním Židem, jenž jedinou spásu vidí v Mojžíšově zákonu a zavírá oči před pestrou realitou soudobého globálního světa – asi by filmový záběr skončil právě zde. Moudrý učenec by pěkně setřel mladého ztřeštěnce, a poslal by ho domů, ať se naučí vážit si toho, co má.
Kdyby Ježíš naopak byl zakladatelem nové sekty, určitě by perspektivního zájemce takhle hloupě neodehnal. Spíše by ho pochválil, a taktně by mu doporučil, aby co největší možný obnos předal – ne nějakým nezodpovědným „chudým“, ale aby ho přinesl s sebou do nového duchovního společenství, které mu za to poskytne duchovní jistotu a zbaví ho stresů a neklidu dnešního rozháraného světa.
Ale Ježíš byl úplně jiný, a evangelisté o něm poctivě zaznamenali i věci těžko uvěřitelné, které se nehodí do lidských (snad ani do jejich vlastních!) scénářů – a teprve když toto víme, smíme číst dále: „Chceš‑li být dokonalý, jdi, prodej, co ti patří, rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne.“ Když mladík uslyšel to slovo, smuten odešel, neboť měl mnoho majetku.
Tyto věty jsou úsečné a prosté, ale při důkladnějším zamyšlení vyvolávají mnoho otázek, které by vydaly na více kázání. Však také z církevních dějin známe řadu pokusů o smíření Ježíšových radikálních požadavků s realitou všedního dne. Co má bohatý mladík udělat? Co má udělat kdokoli z nás, kdo si není jist sám sebou? Zde si namísto odpovědi můžeme dovolit říci jen něco málo o samotném Ježíšovi – tolik, co jsme vyčetli z líčení scény u evangelistů. Ježíš není konzervativcem, který lpí na starých pořádcích, ani sektářským podvodníkem, který slibuje novoty. Je náboženským reformátorem v pravém slova smyslu; nevyvyšuje sám sebe, ale zvěstuje lidem jediného Boha; neruší Boží zákon, ale naplňuje ho. Nikoho neodbývá, neumlčuje otázky, ale všem dává naději, neboť co je u lidí nemožné, je u Boha možné. On má moc změnit i naše životy, pokud nalezneme odvahu k němu přistoupit a svěřit mu to, co nás tíží. Amen.