Vzrušená debata o svobodě projevu, náboženské toleranci a soužití většiny s menšinami byla dne 2. listopadu 2004 odstartována výstřelem muslimského radikála Mohammeda B. Obětí se stal Theo van Gogh, režisér filmu „Submission“, v němž je kritizována ženská obřízka jako náboženský přežitek. V obavách před podobným útokem se na čas pod policejní ochranu uchýlila i členka nizozemského parlamentu Ayaan Hirsi Ali, která k natočení filmu dala podnět. Nizozemská Protestantská církev (nástupkyně Reformované církve) vydala prohlášení, jež bylo čteno z kazatelen v neděli 21. listopadu.
Podrobnější informace o situaci v Nizozemí včetně českého překladu hlavních pasáží církevního prohlášení jsme otiskli již v loňském roce. (Peter C. A. Morée, „Co se děje v Nizozemí?“, Protestant 10/2004, str. 12–13.) Nyní přinášíme několik ohlasů z diskuse, jež prohlášení vyvolalo uvnitř Protestantské církve. Všechny ohlasy pocházejí z časopisu In de Waagschaal (Na misce vah), který svým čtenářům nabízí nezávislou, často kritickou alternativu k většinovým církevním periodikům.
At Polhuis (At Polhuis, „Kanselboodschap“, In de Waagschaal 17/2004, str. 521.) (kazatel v Rotterdamu, nar. 1946) odmítl prohlášení přečíst z kazatelny, protože podle něj nepřináší nic nového. Nestačí obecně proklamovat potřebu solidarity – v daném kontextu bylo třeba vyjádřit zřetelnou solidaritu s Ayaan Hirsi Ali a dalšími oběťmi hrozeb a násilí. Obecné konstatování, že není správné zneužívat svobody projevu k urážení náboženského cítění druhých, nelze v daném kontextu chápat jinak než jako odsouzení Theo van Gogha – tedy odsouzení oběti místo násilníka. Patrně nejzávažnější námitku však Polhuis vznáší proti závěrečné myšlence prohlášení: „V naší společnosti je místo pro muslimy i jinověrce, a to nikoli až poté, co svou víru přizpůsobí.“ Ve skutečnosti je však právě toto nejvíce potřeba – aby muslimové svou víru přizpůsobili životu nizozemské společnosti, a aby jim přitom církev podala pomocnou ruku.
V dalším článku (At Polhuis, „Assimileren of anders…?“, In de Waagschaal 1/2005, str. 16–19.) Polhuis svůj názor rozvádí a upřesňuje na základě své zkušenosti městského kazatele v 80.–90. letech 20. století. Maročtí přistěhovalci vesměs nehledali v Nizozemí trvalý domov a svým srdcem zůstávali v Maroku; cesta zpět však byla z různých důvodů uzavřena. Naproti tomu jejich děti se usilovně snažily zapojit do společnosti, v níž vyrostly, a s generací rodičů se vnitřně rozloučily. Jenže ani rodilí Nizozemci je přes všechny krásné proklamace prostě nepřijali. Většinou totiž nepochopili, že integrace není jen úkolem menšiny, ale že na cestě k společnému žití se musí proměňovat i většina. Proto se začátkem nového století mladí Maročané cítí opuštěni z obou stran: ze starého světa odešli a do nového nesmějí. Jejich roztrpčení se pak radikalizuje do slovního i fyzického násilí, a to i v souvislosti s teroristickým útokem na New York dne 11. 9. 2001. To zase budí ve většinové společnosti obavy, jež se promítají do hlasitých, avšak zjednodušených a zpozdilých výzev k asimilaci. Je třeba trvat na konceptu integrace se zachováním vlastní identity.
Závažnost Polhuisových vývodů nepřímo potvrzuje Hebe Kohlbruggová (teoložka z Utrechtu, nar. 1914), i když se v otevřeném dopise (Hebe Kohlbrugge, „Open brief“, In de Waagschaal 1/2005, str. 8.) představitelům Protestantské církve soustředí jen na jeden, výhradně teologický aspekt situace. Na větu z prohlášení „prožíváme naši blízkost s muslimským společenstvím, které žije v bázni před Bohem,“ Kohlbruggová reaguje:
„O Bohu nesmíme a nemůžeme mluvit, pokud o Něm neřekneme, kým je. Bůh je ten, kdo mluví, přichází, potěšuje. Je Bohem Izraele, Bohem Abrahama, Izáka a Jákoba, Otcem Ježíše Krista. Tím, jak v prohlášení mluvíte o Bohu, porušujete druhé přikázání. Hovořit o Bohu tímto způsobem – aniž byste o Něm řekli, kým je, – to je braní Božího jména nadarmo. Přece si nemyslíte, že muslimské společenství žije v bázni před Bohem Izraele, před Bohem Trojjediným? Jenže píšete „Bůh“, a tím vytváříte zmatek … A to je hřích, to je zlé.“
Řada diskutujících vyjádřila zklamání nad frázovitostí církevního prohlášení. Evert Jan de Wijer (Evert Jan de Wijer, „De kanselboodschap, gedachten na de moord“, In de Waagschaal 1/2005, str. 9–13) (kazatel v Zouterwoude, nar. 1964) mimo jiné píše: „Pastýřský list jsem očekával s napětím. Bylo mi jasné, že vraždu Van Gogha a velký společenský neklid před ní i po ní již nelze odbýt výzvami k respektu, dialogu a náboženské toleranci. Církve se musí plně nasadit pro dobro naší společnosti. … Byl jsem naprosto zklamán … jako by se ve jménu protestantských církví ještě jednou otočil nůž ve Van Goghově srdci. V prohlášení se přinejmenším naznačuje, že byl sám svého štěstí strůjcem, když provokativně pohrdal věcmi, jež jsou pro jiné lidi svaté. …“
Integrace při zachování identity – zdá se, že to je jeden z hlavních motivů současné nizozemské debaty. Poslední slovo dáváme Gerritu de Kruijfovi (Gerrit de Kruijf, „Om het juiste signaal“, In de Waagschaal 1/2005, str. 14–16) (teolog z Leidenu, nar. 1952): „Máme politický systém, za nějž vděčíme osvícení a jenž byl vybojován v rámci západní křesťanské tradice na úkor moci církví. Mnoho křesťanů se naučilo si ho vážit. Je to systém umožňující soužití i přes velké rozdíly. Ti, kdo sem přicházejí z jiných tradic, se do něj musí zapojit a bude-li třeba, musí být bráněn ohněm a mečem. Nyní je však spíše třeba, abychom střetu kultur předešli. A na to nestačí obecné řeči o humanitě, naopak, těmi se zlo právě přivolává. Je třeba uznávat identitu druhého, mít jasno o identitě vlastní a neklást druhému podmínku, aby mou identitu převzal, chce-li se mnou společně žít.“