Rád bych upozornil na právě probíhající olomouckou výstavu s názvem Hra v kostky / Vítězslav Nezval a výtvarné umění. Výstava byla zahájena v rámci IV. ročníku festivalu Poezie bez hranic (6–10. 10. 2004) a potrvá do 21. 11. 2004. Chtěl bych především referovat o celkovém ideovém záměru autorů výstavy – Petra Spielmanna, děkana fakulty výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně a pracovníků olomouckého Muzea umění, historiků umění Jakuba Potůčka a Davida Vody. Výsledky bádání autorů v oblasti uměleckohistorické ponechám vzhledem k rozsahu tohoto článku stranou, jakož i v podstatě hlavní téma výstavy, vztah V. Nezvala k výtvarnému umění.
Zaujalo mne naopak především myšlenkové nasměrování autorů. Podle mého názoru poněkud vybočuje z běžného přístupu k historii a zaslouží si pozornosti.
Nejprve bych rád ve stručnosti uvedl základní životní data Petra Spielmanna. Narozen 11. 10. 1932 v Ústí nad Labem. Po Mnichovu s rodiči utekl do Brna. Po válce studoval Akademické gymnázium v Praze. Absolvoval dějiny umění a národopis Masarykovy univerzity v Brně. Pracoval nejdříve v Městském muzeu v Brně (1957–1959), posléze v Národní galerii jako kurátor kresby 20. století a oddělení moderního umění. V roce 1969 odešel do západoněmecké Bochumi, kde působil do roku 1972 jako odborný pracovník městského muzea. Od roku 1972 do roku 1997 ve funkci ředitele tohoto muzea shromáždil největší sbírku českého umění 20. století v exilu, v rámci zaměření muzea na umění střední a východní Evropy. Je držitelem německého Spolkového řádu za zásluhy a důstojníkem Řádu za zásluhy Republiky Polské. V roce 2001 mu byl udělen čestný doktorát Masarykovy univerzity v Brně, kde v současnosti žije a působí jako děkan FaVU VUT.
J. Potůček a D. Voda jsou o několik generací mladší nedávní absolventi Olomoucké filosofické fakulty, katedry dějin výtvarných umění. Jejich pohled na historii je veden zejména snahou o její co nejpravdivější uchopení, snahou vymanit se z křivd a předběžných soudů. Spolupráce těchto tří autorů vedla k velmi zajímavému pojetí uchopování tak rozporuplné osobnosti, jakou bezesporu dnes V. Nezval je. Tento přístup by se dal charakterizovat slovy: pochopení a odpuštění.
Spielmannovo úvodní slovo jsem chápal jako svého druhu manifest. Bohužel se ukázalo, že poněkud nestravitelný pro běžné návštěvnictvo vernisáží, zvyklé na formální, intelektuálně nenáročné, desetiminutové úvody výstav. Posluchačstvo bylo téměř šokováno rozsáhlostí (asi 45min) předneseného textu. Připočteme-li k tomu naprosto nevyhovující podmínky (nedostatek kyslíku) přednáškového sálu olomouckého muzea, dostaneme téměř bojovou atmosféru, v níž dvaasedmdesátiletý Spielmann, s mocnou energií sobě vlastní, zápasil o pozornost. Přitom slova, jež vyslovoval, naprosto nově ozařovala skutečnosti Nezvalova života a díla; nově také ukazovala cestu, jíž by se mělo ubírat historické bádání. Klademe si skoro otázku po smyslu pořádání vernisáží, ba i celých výstav, nakonec i po smyslu existence muzeí a výstavních sálů. Ale to je jiná kapitola, nyní přejdu k Spielmannovu úvodnímu slovu.
Spielmann na začátku uvedl, že hlavní pohnutkou ke zkoumání V. Nezvala byl panující nezájem o Nezvalovo dílo pro jeho tzv. provinění převážně po r. 1948, kdy vystupuje jako oficielní básník komunistického režimu, a jeho tzv. zradu českého surrealistického hnutí, jeho rozpuštěním surrealistické skupiny v roce 1938. I když se nám nejrůznější Nezvalovy reakce, servilnosti vůči mocipánům a jejich nohsledům, kteří mu nemohli ani intelektuálně ani morálně sahat ani po paty, zdály nepochopitelné, nechtěli jsme soudit, to není úkolem ani oprávněním historika, ale „sine ira et studio“ vypátrat příčiny a okolnosti. Byli jsme toho názoru, že pro tyto tzv. „prohřešky“ nelze Nezvala vyloučit z české kultury. Dále Spielmann uvedl, že toto zkoumání potvrdilo názory jeho i olomouckých kolegů, ale i posílilo pochybnosti o spolehlivosti různých „oficielních“ verzí a pohledů z vnějšku (…).
Badatelé totiž objevili v Památníku národního písemnictví v básníkově pozůstalosti řadu písemných dokumentů osvětlujících některá temná místa Nezvalova života. Spielmann poukázal na Nezvalův vztah k výtvarnému umění a jeho význam pro celé kulturní dění v tehdejším Československu. Zejména vyzdvihl jeho účast i projev na sjezdu sovětských spisovatelů v roce 1934 v Moskvě, kde Nezval vysoce hodnotil Bucharinův referát jako mistrovské dílo nejvyzrálejšího materialistického ducha, které vyplňuje citelnou mezeru v dialektickomaterialistické estetice. Spielmann poukázal, že tento pozitivní vztah k Bucharinovi bude mít později své důsledky a ovlivní Nezvalovy činy, po tom co Bucharin je souzen v jednom ze Stalinských moskevských procesů, odsouzen a 1938 popraven. Procesy většina českých intelektuálů odsoudila – nejostřejiNezvalův soudruh Záviš Kalandra. Rozruch na naší scéně způsobila také kniha André Gida Návrat ze Sovětského svazu, jež také odsuzuje procesy. Čeští stalinisté v čele s S. K. Neumannem se postavili vehementně proti Gidovým vývodům, Neumann svým „AntiGidem“. Neznámo bylo, že leví čeští intelektuálové se obrátili na André Gida dopisem, v němž souhlasí s jeho názory. Překvapilo nás, že si tohoto dopisu dosud v Nezvalově pozůstalosti nikdo nepovšiml: už pro jeho podivnou úpravu. Dopis byl podepsán J. Hořejším, K. Bieblem, K. Teigem, J. Ježkem, A. Hoffmeistrem, Z. Kalandrou a I. Schenbergrovou: všechny podpisy byly až na poslední dva Nezvalem začmárány zeleným inkoustem. Proč? Kdy? Ze strachu po Kalandrově popravě? Na tyto otázky nikdo neodpoví. A pak dojde k roztržce v surrealistické skupině. (Dopis je uveřejněn v katalogu výstavy viz. str. 20nn.Hra v kostky / Vítězslav Nezval a výtvarné umění. Muzeum umění Olomouc, 2004.)
Oním jablkem sváru byl postoj jednotlivých umělců k moskevským procesům. Většina je odsoudila, Nezval schvaloval. Spielmann na obranu Nezvala připomenul jeho vztah k Bucharinovi a citoval Alexeje Klusáka z jeho knihy Kultura a politika v Československu 1945–56 (Torst, 1998). Ten se dovolává svědectví Julia Firta. Mluví o Nezvalově odporu proti moskevským procesům.(…) Firt jednal s Nezvalem – v úzké dohodě s Hubertem Ripkou, Benešovým důvěrníkem a poradcem – a vysvětlil Nezvalovi, že pro záchranu Československé republiky je třeba neoslabovat Stalina a Sovětský svaz a rozejít se proto s částí levice (…). Otázka tak nabývá nových rozměrů.
Po válce Nezval psal o výtvarném umění. Věnoval se umělcům, kteří měli po únoru '48 problémy. Psal o svém příteli E. Filovi, který byl v podstatě oficiální kritikou odsouzen, o Zrzavém – nesměl vystavovat, o Kremličkovi. Kniha o Kremličkovi v dogmatických létech působila významně osvobozujícím účinkem. V Nezvalově pozůstalosti je např. dopis malíře prof. M. Holého, který Nezvalovi v tomto smyslu děkuje za knihu o Kremličkovi. Veřejně Nezval sice souhlasí s dogmatiky, často jim i servilně pochlebuje. Ale nakonec se avantgardního umění, difamovaných umělců – často svých dávných druhů – bojovně zastane. To ovšem zůstává skryto před očima veřejnosti, i když se to zcela jistě nemine účinkem. J. Kolář podává svědectví o takové situaci (Prométheova játra, Praha 1990). Nezval se zastal Halase, Teigeho i Koláře – proti nimž vystoupila oficiální kritika v osobě Štola. (Blíže k tomu v katalogu výstavy, zde není dostatek místa). (tamt. s. 28nn.)
Spielmann dále rozebírá z různých pohledů Nezvalovu intervenci v záležitosti Jakuba Demla, uvádí svědectví Václava Černého (z třetího dílu jeho pamětí), který vidí pozici Demla i Nezvala negativně. Naopak proti tomuto tvrzení staví Spielmann svědectví Bedřicha Fučíka.
Další kapitolou jsou Nezvalovy zápisy v jeho pozůstalosti k okolnostem smrti Konstantina Biebla. Dosud si jich nikdo nevšiml. Jsou psány rozháraným rukopisem, který svědčí o neobyčejném rozčilení a citové účasti. Podařilo se nám jen zčásti dešifrovat tento otřesný dokument. Čteme tam věty: „bojím se jít domů, že uvidím kožené kabáty na schodech…Přijde na řadu Karel, pak Nezval a ostatní. Karel ať nechodí do vináren, Nezval ať nechá horoskopů…Podivné zjevy provokatérů…“ (Viz také katalog, s. 37, pozn. č. 47.) Je to příšerná atmosféra strachu, bezmoci. Nezval se měl proč bát. Příznivec Bucharinův – popraveného v moskevských procesech, přítel Kalandrův – v pražském procesu popraveného, i on atakován jako trockista, který byl zkažen Teigem. Werich vyprávěl podle Suchého svědectví, že Nezval se mu přiznal, že napsal svého Stalina ze strachu a že si myslí, že touto úlitbou se zachránil. A že si svými veršovánky a projevy loyality vytváří prostor a pozici, v níž může intervenovat, přimlouvat se, pomáhat. Spielmann uvedl také citace z Nezvalových pamětí, kde sám básník popisuje zkušenost mnoha intervencí.
V závěru úvodní řeči ocitoval Petr Spielmann prostalinské verše básníků, kteří měli možnost se „opravit“. O. Mikuláška: Z dolů, kde kov kope / odeznívá Stalin. / Klokotá ocel… J. Skácela: Smrt přišla za Stalinem, / čistá jak závit růže … L. Kundery verše napsané k úmrtí Gottwaldovu: Ale nejsme, nejsme sami, / i když drtí žal! / Pevně kráčí s námi / stále vpřed a stále dál / rodná / Gottwaldova / strana!. P. Spielmann říká: Nemyslete, nechci difamovat básníky, které mám rád a jejichž díla si vážím. Chtěl jsem jen připomenout ovzduší, v němž Nezval psal svoje rýmovačky, Nezval, který měl tu nevýhodu, že umřel v roce 1958, a nemohl tedy nic vysvětlovat, odvolávat, opravovat. Ostatně, čtu-li některé z těch Nezvalových „básní“ dnes, napadá mě, že přece je ten bohem nadaný básník nemohl myslet vážně. V den zvolení prezidenta republiky Antonína Zápotockého: Je jedná útěcha v našem smutku, / že Vás máme. / Že Vás známe / podle skutků./ Kdysi jste tesal z kamene chrliče na Hradčanech / proti nebi bez kabátu. / Dnes vstoupil jste tam jak hlava státu, / jež žádá od sebe to, co chce na občanech.“ Spielmann srovnává tyto verše s básní napsanou k úmrtí Masarykovu: Už víckrát nezazní tak slavně přísaha / jak nad Tvým praporem zatknutým v katafalku: / Jsme Tvoje armáda, Tvůj lid, jenž neváhá / srazit, jak srazils Ty, šíj nepřítele k špalku atd…
Spielmann z tohoto srovnání vyvozuje, že oslavné, servilní básně byly vlastně ironií, provokacemi. Dokonce podle Spielmanna i Nezvalův portrét Gottwalda v generálské uniformě spíše připomíná notorického alkoholika, než budovatelského hrdinu. Existuje i fotografie básníka malujícího tento obraz. Nezval stojí v županu, s baretem a paletou ironicky připomene renesančního mistra malujícího nějakého mocipána. Přesto i Spielmann upozorňuje, že na otázku, jak to bylo vlastně myšleno, už nelze spolehlivě odpovědět. Podle Spielmanna je nutné hledět na Nezvala bez předsudků, vždyť dnes se již vlastně stal opomíjeným básníkem.
Na závěr Spielmann uvedl: Tyto rozpory nám nezabránily, abychom nebyli okouzleni jeho díly, abychom neobdivovali mnohé z jeho činů statečnosti a čistoty. Tak bychom chtěli říci s Nezvalem (z jeho Papouška na motocyklu): „V den posledního soudu bude mi třeba vrhnouti před tvář stvořitelovu místo cynické mrtvoly, tohoto žalostného spáleniště lásky, 2 nebo 3 básně. Obohatil jsem svět o 2 nebo 3 nové papoušky. Celníku Rousseau: Grešlička, almužna malá, ta mu do ráje pomáhala“.
Ve vyčerpávajícím katalogu výstavy se můžeme kromě článku Petra Spielmanna rozvíjejícího výše řečené (Dávám za jeden život ten druhý jak dva obrazy do jednoho kukátka pohybuje rukou jako bych načrtával svůj podpis. / Vítězslav Nezval a výtvarné umění, s. 9–52.) ještě seznámit se studií Davida Vody nazvané Aniž se otisknou, aniž zmizí / Vzpomínky na dekalkomanii Vítězslava Nezvala popisující Nezvalovu činnost výtvarnou – zejména jeho tvorbou dekalků. O fotografickém díle V. Nezvala referuje příspěvek Jakuba Potůčka: Fotografie, „jež prostě stačilo dát zvětšiti“ / K fotografiím Vítězslava Nezvala.
Nakonec je katalog vybaven obsáhlými ukázkami z Nezvalova díla a všechny texty jsou doprovázeny reprodukcemi Nezvalových děl. Katalog bych chtěl proto doporučit všem zájemcům nejen o V. Nezvala, ale i o problematiku meziválečného umění a surrealismu obecně.