Rozhovor s Mikulášem Vymětalem, účastníkem Druhé světové konference mezináboženského a mezicivilizačního dialogu v makedonském Ohridu 6.–9. 5. 2010
Kdo konferenci pořádá a proč se její místem stala právě Makedonie?
V malém se konference poprvé konala z iniciativy představitelů náboženství v Makedonii tuším r. 2005. Podruhé už ji pořádali makedonský prezident a ministerstvo kultury (v r. 2007). Letos tedy proběhla již potřetí, byť je oficiálně označovaná jako druhá.
Makedonie je malý balkánský stát – a na Balkáně také kvůli náboženství ještě docela před nedávnem tekly potoky krve (samotná Makedonie stála v roce 2001 jen krůček od občanské války). Konference vznikla ze snahy o zlepšení vztahů mezi různými etniky a náboženstvími na Balkáně. To, že ji pořádali politici, mělo výhodu – pořadatelé byli nábožensky neutrální, a tak všechna náboženství měla stejnou „startovní čáru“.
Kdo tě na konferenci vyslal a s jakým záměrem?
Pozvánku od makedonského velvyslance dostal Joel Ruml jakožto předseda ERC. Ten pozvání přehrál na mě. Jako referent komise Ekumenické rady církví pro mezináboženský dialog se totiž aktivně snažím o dialog s muslimy – a těžiště této konference také bylo v dialogu mezi pravoslavnými a muslimy.
Otevřela se na konferenci konkrétní bolavá místa mezi pravoslavnými a muslimy, kde náboženská identifikace umocnila nacionální napětí?
Pravda je, že v 90. letech proběhla především v jižní a východní Evropě řada konfliktů, kdy jedna strana se nábožensky identifikovala s pravoslavím a druhá s islámem. Na „muslimských“ stranách konfliktu obvykle působili vojenští dobrovolníci především z Blízkého východu, „pravoslavné“ strany zase mediálně podporovalo Rusko, pokud nebylo přímým účastníkem konfliktu. Ani tehdy však nebyla zcela jednoznačná identifikace jednotlivých stran s náboženstvím, spory měly také další strany (např. převážně katolické Chorvaty a více-méně protestantské Američany). Většina těchto konfliktů již patří minulosti, některé novější konflikty byly „nábožensky položeny“ zcela jinak – např. předloňský konflikt mezi Ruskem a Gruzií o Abcházii měl obě strany pravoslavné.
Nápadným jevem na konferenci byla vystupování pravoslavných a muslimských představitelů, kteří
zdůrazňovali nutnost dobrých vztahů k sousedům. Citovali přitom také svá svatá písma – pravoslavní mluvili často o lásce k bližnímu v janovských spisech, muslimové zase o stvoření člověka jako náměstka Alláhova na zemi.
Osobně mě zaujala vystoupení představitelů muslimské komunity z Tatarstánu (střední Povolží, kde je asi 50 % muslimů a 50 % pravoslavných) a Kyrgyzstánu. Oba představitelé zdůrazňovali, že k tradici místního pojetí islámu patří také dobré mezináboženské vztahy. V obou zemích působí také „emisaři“ nábožensky radikálnějších skupin, mají však podstatně menší úspěch, než např. před deseti lety. Místní také jako své představitele neradi zaměstnávají studenty, kteří vystudovali islámskou teologii v Saúdské Arábii.
Dle jedné pamětnice ubylo oproti předchozí konferenci kritických hlasů na stranu těch druhých – zdá se tedy, že mnohé křivdy si mezi sebou náboženští představitelé vyříkali a postoupili o krůček dále.
Na konferenci ovšem zazněly i kritické hlasy – např. od muslima z Bosny, který se účastní pohřbů exhumovaných obětí masakru v Srebrenici: „Dědeček zahynul za 2. světové války, protože byl muslim, a otec v Srebrenici, protože byl muslim“. Nejkritičtější byl ovšem příspěvek místního evangelikála, který na mezináboženské konferenci vystoupil s příspěvkem, odmítající jakýkoliv mezináboženský dialog.
Evangelikál je přece jen široká škatulka. Mohl bys přesněji charakterizovat důvody jeho odmítavého přístupu?
To je pravda, konference se také účastnila řada metodistů z Balkánu, kteří byli velmi otevření. Nicméně Sasho Georgievski, který na konferenci vystoupil (nepostřehl jsem přesně, z které je církve), podle mého názoru nevhodně jednostranně zdůrazňoval, že Ježíš Kristus je jediná cesta k Bohu, a proto je exkluzivní a nemůže rezignovat na evangelizaci a misii. Za Srebrenici ani holocaust necítí žádnou odpovědnost.
Byli na konferenci přítomní také Židé?
Dokonce v poměrně velkém množství – jak z Makedonie, tak z USA a Izraele. Makedonští Židé jsou malou, do společnosti dobře integrovanou komunitou. Holocaust žel přežily jen asi 2 % makedonských Židů, a tak jediná makedonská synagoga funguje ve Skopje.
Přítomní američtí a izraelští Židé byli matadory mezináboženského dialogu – nejen židovsko-křesťanského, ale také židovsko-muslimského, jako rabín Robert Firestone z centra pro muslimsko-židovskou spolupráci v Kalifornii (www.usc.edu/cmje), nebo dvojice přátel z Izraele – židovský profesor Bar Ilanské univerzity Abraham Elqayam a imám a šejch Ghassan Manasra, kteří se společnými přednáškami objíždí mezináboženské konference…
Náboženství a kultura
Letošní téma znělo „Náboženství a kultura – základní vztahy mezi národy“. Co si pod tímto nadpisem a vztahem představit?
Příspěvky zaznívaly z obou stran. Zatímco z pravoslavného pohledu jsou náboženství a kultura blízko – „neexistuje kultura bez náboženských elementů a neexistuje náboženství bez kultury“, jiné hlasy mluvily spíše o tom, že dialog mezi kulturou a náboženstvím je teprve potřeba začít. Řada hlasů z různých táborů se kriticky vyjadřovala o potřebě dialogu mezi sekularizovanou „západoevropskou“ kulturou a náboženstvím. Tak podle názoru přítomného římskokatolického kardinála sekularizovaná kultura v Evropě existuje bez skutečného dialogu.
Z druhé strany ovšem zazněl názor Dr. Galiny Andrejevny, ředitelky národního svazu muzeí v Rusku, že pravoslavná církev nemá zájem na skutečném dialogu s představiteli sekulární kultury. Mezi muzejníky a pravoslavnými církevníky v Rusku panuje napětí způsobené tím, že v komunistické době bylo mnoho kostelů přestavěno na muzea. Sbírky představují kulturní poklad národa, a proto se muzejníkům jeví jako nejvhodnější nějakým způsobem se s představiteli pravoslavné církve dohodnout (pravoslavné bohoslužby totiž pravidelně navštěvuje jen asi 1 % Rusů). Narážejí ovšem na nezájem ze strany církve.
Pokusy o dialog mezi sekularizovanými a církevními občany probíhají např. i v Norsku. Tam pořádá dialog s křesťany Norská humanistická asociace. Např. v roce 1984 to bylo pod heslem: „Humanisté a křesťané: Co nás dělí – co nás spojuje?“ Tyto snahy jsou blízko dialogu mezi věřícími a sekulární veřejností, o který u nás usiluje Tomáš Halík.
Ke kultuře patří i svoboda projevu. Právě ta se – ve vztahu k náboženskému přesvědčení a cítění – stala v posledních letech několikrát ohniskem sváru. Zastavila se konference u tohoto tématu?
Na samotné konferenci svoboda projevu byla. Zaznívaly na ní i názory, které se nelíbily většině účastníků ani pořadatelům. Na druhou stranu se zdá, že na Balkáně jsou pro obyvatele mnohá témata důležitější, než v západoevropské perspektivě pojímaná svoboda projevu: Soužití a spolužití různých kultur a etnik, léčba bolestivých ran z nedávné i dávnější minulosti. Proto se v jednotlivých příspěvcích explicitně o svobodě slova příliš nemluvilo, i když častěji byla zmiňována např. lidská práva a práva menšin.
Mírové faktory
Diskuze v plénu probíhala ve čtyřech okruzích. První zněl „Náboženství a kultura – mírové faktory“. Jaké faktory účastníci zmiňovali?
Od křesťanů i muslimů zaznělo, že stvoření člověka Bohem je základem důstojnosti všech lidí – nezávisle na jejich víře. Křesťanští i muslimští účastníci zdůrazňovali význam pozitivního docenění rozdílů mezi lidmi, kulturami a náboženstvími. „Rozdíly mezi náboženstvími a kulturami mají velký tvůrčí potenciál pro budoucnost.“ (Elisabeta Kanchevska Milevska, ministryně kultury Makedonie) „Makedonská pravoslavná církev vítá prohlubování respektu ke všem lidem, jejich náboženství a kultuře.“ (arcibiskup Ohridu) „Rozdíly mezi lidmi jsou Božím záměrem.“ (Amir Pramenkovic, Srbsko) „Kdo bude žít dobře svou víru, přinese svůj vklad k rozvinutí harmonie ve světě“. (Adilijiang Ajikelimu, víceprezident čínské islámské asociace)
Další příspěvky se soustředily na osobnost věřících, i komunikaci a soužití, které začíná v rodině a ve škole: „Je důležité, aby náboženství nebylo konfliktním faktorem, nýbrž aby věřící žili jako vzory etického života.“ (metodistický biskup) „Křesťané, Židé a muslimové nejsou navzájem nepřáteli. Nepřáteli jsou extremisté mezi nimi.“ (Gary Lewis Krupp)
… „Děti (z různých náboženství se ve škole) mají učit sedět u jednoho stolu a řešit konflikty rozhovorem“. … „Dialog mění srdce a mínění lidí. Z dialogu vyrůstá koexistence a mír.“ (Alberto Quattrucci z komunity St. Egidio) „Nemáme mluvit o toleranci, ale o respektu. Nechci být tolerován, ale respektován. Nechci tolerovat druhé, ale chci si jich vážit.“ (rabín Lorenc Weinbaum)
Některé příspěvky také varovaly: „Nikdo v přírodních vědách neříká, že ví všechno o všem. Jen o nejkomplikovanějším systému světa – náboženství – říkají miliardy lidí: Já vím o náboženství všechno – to moje je to pravé!“ (Leonard Swidler) … „Řeč nenávisti je velice nebezpečná a je třeba se jí vystříhat, obzvláště v médiích“ (Amir Pramenkovic, Srbsko)
Objevily se i stopy po hledání „společného nepřítele“ pro křesťany, muslimy a Židy: „Pravoslavní, muslimové a Židé nevidí možnost žít plnohodnotně v odnáboženštěné kultuře.“ (Kiril, arcibiskup Jaroslavi a Rostova) „Je třeba rozvinout politickou kulturu, v níž bude mít prostor církev… Žel, mnozí dnes odsekávají křesťanské kořeny Evropy.“ (Kardinál Vinko Puljic)
Jak argumentovali přítomní muslimové?
Zdůrazňovali potřebu muslimsko-křesťanského dialogu – „muslimové a křesťané společně představují 50 % obyvatel Země, a tak na míru mezi nimi závisí mír takřka na celém světě.“ (Amir Pramenkovic) … „Muslimové trpí tím, že jejich náboženství je pokládáno za násilné.“ (Valiulla Jakupov, Tatarstán) … „V náboženských knihách existují texty, v nichž je násilí. Proto si musíme uvědomit, že za jejich výklad neseme odpovědnost.“ (Mahmud Aydin, Turecko) … „Násilí je atraktivní, protože představuje zkratku.“ (Ageyei Oheneba Kofi, Ghana)
Náboženská rozmanitost
Další diskusní skupina pojednávala o kulturní a náboženské rozmanitosti. Jejím rámcem je záruka svobody náboženského vyznání. Objevila se v této souvislosti i problematika svobody náboženského vyznání v převážně muslimských zemích?
Již jsem zmínil pozitivní vztah k jiným náboženstvím představitelů muslimů z Tatarstánu a Kyrgyzstánu. S kyrgyzským představitelem jsem se osobně rusky pobavil, přátelsky a konkrétně zmiňoval nejen křesťany, ale také místní židovskou obec.
Konference měla podobu krátkých příspěvků (4 min.), na které nenavazovala diskuze. Chyběla tam proto možnost ve fóru reagovat na příspěvky, což myslím byla organizační chyba. Nedočkali jsme se tak odpovědi na asi dva křesťanské protimuslimské výpady, které jsem zaznamenal, ani na jeden výpad opačným směrem. Sám jsem se díky tomuto systému nemohl malajského přednášejícího zeptat na současnou situaci v zemi (tam nejprve vláda zakázala křesťanům používat pro Boha výraz Alláh, jak byli zvyklí, a poté nejvyšší soud zákaz jako odporující ústavě zrušil, což vyvolalo vlnu nepokojů).
Média násilné konflikty, v nichž hraje nějakou roli i rozdílnost náboženská, ráda napasují na mustr „střetu civilizací“. Vyrovnávali se účastníci konference nějak i s touto tezí?
Někteří přednášející teorii o střetu civilizací explicitně odmítali a zdůrazňovali nezbytnost mezicivilizačního dialogu. Jiní zdůrazňovali, že Balkán představuje příklad multietnického a multikulturního soužití a uváděli řadu pozitivních příkladů civilizačního sbližování (např. v mnoha bulharských vesnicích, v nichž žijí společně křesťané a muslimové, slaví křesťané muslimské svátky a muslimové křesťanské).
Na konferenci vystupovali také praktici multikulturního soužití, kteří se možný střet civilizací snaží proměnit ve vzájemné obohacování – vysokoškolští učitelé Institutu pro dialog na Temple University ve Filadelfii i pozoruhodný Douglas Johnson, president Mezinárodního centra pro náboženství a diplomacii, který působí v Pákistánu. Centrum jedná s kmenovými vůdci, po nichž chce, aby se soustředili na kvalitu výuky v místních medresách (náboženských školách), tak aby se na těchto školách neučilo pouze zpaměti, ale učily se jednak praktické předměty, které mohou absolventi využít ve svém životě, a za druhé teologie, která by umožnila absolventům bránit se náboženským extrémistům.
A co se ti nelíbilo?
Dvě věci – jednak to, jak přítomní euroúředníci měli ve srovnání s představiteli náboženství i kultury velmi plytké projevy, a za druhé skoro úplná absence duchovního sdílení vedle mnoha intelektuálního. Někteří přednášející sice zahajovali své proslovy proklamací – např. „Ježíš Kristus je jediná cesta k Bohu“ či „Allahu akbar“, ale to působilo spíše jen jako bojová hesla. V prostorách určených pro společné modlitby se z vice než pěti set účastníků jen jednou sešla skupinka devíti evangelíků s jedním katolíkem – a to bylo, pokud vím, všechno. Celé setkání končilo pravoslavnou bohoslužbou v neděli, ale to už žel bylo v době, kdy jsem musel sedět v autobuse do Skopje, abych dorazil včas na letiště.
Otázky kladl Tomáš Trusina