V neděli 9. května 2004 jsem směla být při prezentaci knihy básní Milana Mrázka „Na okraji“, kterou vydalo a v rámci brněnského festivalu Husovický dvorek představilo vydavatelství EMAN. Nejzvláštnější při ní pro mne bylo, že nikdo z těch, kdo knihu uváděli, Milana Mrázka osobně neznali. Štěpán Hájek působivě připomněl, že svou práci v husovickém sboru zahájil v den, kdy jeho předchůdce zemřel. Od chvíle, kdy přečetl jeho básně, cítí se být s ním pevně spojen, je s ním zajedno nejen vnějšně jako husovický farář. Herec Michal Bumbálek přečetl dvě řady vybraných básní s nevšední lehkostí, skoro s humorem a při tom smrtelně vážně. Jak je to možné, že ho osobně neznal, a přece vstoupil tak na tento nejhlubší rozměr jeho života? Na zařazení do literárních souvislostí i jejich výlučnost v tom, že básně nebyly psány ani myšleny k zveřejnění, nás upozornil autor předmluvy Dalibor Tureček.
Přes jeho nabádání, abych předmluvu v rámci všeobecných zvyklostí přeskočila, jsem si ji s chutí – je mimořádně čtivá, má spád i obsah! – doma přečetla. Po druhém čtení, a také při porovnání s údaji, které uvedla v ediční poznámce editorka sbírky Jana Nechutová, jsem si uvědomila, že mi před lety Milan Mrázek napsal o tom, co předcházelo básni, uvedené na předsádce tohoto čísla Protestanta.
Před vánocemi 1981 jsem se na chirurgickém oddělení brněnské onkologie na Žlutém kopci seznámila s paní Růženou Jedličkovou z Břeclavi. Zeptala se mne, jestli znám faráře Milana Mrázka. Na to mi vyprávěla smutný příběh svého života a vděčně vzpomínala, jakou pomocí byl jim všem a zvláště mamince v nejtěžších chvílích jejich života. Její otec, Petr Křivka byl 24. 7. 1951 v Brně na dvoře věznice na Cejlu popraven. Poslední hodinu jeho života s ním prožil Milan Mrázek.
Na maminčinu žádost po sedmnácti letech 24. 7. 1968 kázal na jeho pohřbu. Byli na něm francouzští a italští legionáři, mezi něž patřil, přátelé, které znal z doby druhé války z Anglie a spoluodsouzení, kteří po letech byli rehabilitováni. Manželka Petra Křivky do církve přišla prostřednictvím Armády spásy. Po zastavení její činnosti byla pravidelnou účastnicí shromáždění Jednoty českobratrské na Leninově ulici v Brně.
Po návratu z nemocnice jsem Milanu Mrázkovi napsala. Odpověděl mi dopisem, který jsem dnes, po třech dnech hledání, našla.
Jsem vděčná, že tím mohu přispět k uvedení knihy básní Milana Mrázka za ty, kteří ho znali. Víťa Holata, jeden ze tří hudebníků „Šárek bandu“, který provázel uvedení knihy i předčítání básní i jejich prodej, ho však také dobře znal. Jistě ty saxofony s violoncellem byly slyšet i v nebeských výšinách.
„Milá Mileno, prima nápad, žes napsala.
Na bratra Petra Křivku se pamatuji, bylo to v prvém roce mé činnosti. Byl jsem zavolán ze sdružení, abych šel za ním do věznice – tenkrát ještě na Gottwaldově ulici. Tam mně však řekli, že mám přijít až ve čtyři hodiny ráno a mám s ním pak hodinu čas. Málokdy jsem viděl tak vyrovnaného člověka, a to téměř dokonale. Chtěl Večeři Páně a potom jsme četli evangelium. O tom, co bylo, vůbec netoužil povídat.
Potom jsem ho doprovázel k „exekuci“. Všechno dokonale absurdní. Spolek zastupující tribunál a několik mužů u něho, otázky: na jméno, jestli bylo splněno jeho přání (asi cigarety) a jestli chce ještě něco říci (nechtěl) a pak úřední zardoušení na úřední rozsudek. Pán v rukavicích, který drží oči a ústa odsouzeného, pomocníci, kteří jej vytahovali po kladce nahoru, a pak se čekalo. Možná, že to bylo pět minut, subjektivně to byla věčnost. Tenkrát byla před budovou zastávka tramvaje. Ozvalo se zapísknutí nebo zazvonění a zvuk rozjíždějící se šaliny. To kontrastovalo s úředním věšením. Potom sestoupil kat, bravurně zahodil na zem rukavice a podal hlášení, že trest smrti provazem byl vykonán. A zase za chvíli se od té skupiny úřední odlepil muž v civilu s fonendoskopem, vylezl si na schůdky, rozepnul mu košili a poslechl si, že samozřejmě nic neslyší. Hlásil, že nastala smrt. Napadlo mne, jak je to zvláštní funkce povolání zvaného „lékař“.
Pak jsem byl napomenut, že nesmím nikde nic prozradit, co mně odsouzený řekl, a odvedli mne zpátky pro mé věci. Kordon se rozešel a začínal nový den. Paní Křivková stála před budovou. Stačilo jí svědectví, že zemřel jako věřící člověk.
Ten den tuším v osm ráno měl v červeném kostele svatbu astrolog Hřebačka. Mně to všechno pomohlo pochopit, jaké hrozné věci nám říká Kafka v Procesu.
V roce 1968 jsem pohřbíval popel Petra Křivky na čestném pohřebišti města Brna. Nevím, jestli je tam dodnes. Kromě paní Křivkové jsem poznal jen jejího syna, který přijel z Ameriky na ten zpožděný pohřeb.
Tak to vidíš: inspirovalas mne k tomuto vzpomínání, a je to dobře.
Srdečně Tě zdraví Milan. 15. 2. 1982“