(Několik poznámek k článku M. Janečka)
Martin Janeček má pravdu, v případě Saddáma Husajna i Josefa Visarionoviče Stalina se jednalo o náboženské kulty a podobnost mezi Husajnem a Stalinem nebyla čistě náhodná. Stalin byl Husajnovým velkým vzorem. Shodu v počínání diktátorů a neomezených vládců není těžké vysledovat. Jejich konce jsou však často rozdílné. Někteří končí v posteli jako Stalin, jiní jako Ceauºescu na popravišti. Saddám se zkrátka vypařil.
Stalinův pomník byl odstraněn velice tiše, nenápadně, bez jásání davu. Jásání davu v Bagdádu bylo spíše jen zbožným přáním CNN a rozhodně se nedalo srovnávat s pádem bronzových Gottwaldů v roce 1989.
Zažili jsme však i pády jiných soch, nad kterými ani po letech jásat nemůžeme. Jednalo se při husitském plenění klášterů o ničení model nebo o nekulturnost našich předků? A co ničení soch Masaryka a dalších představitelů první republiky? Ničení mariánských sloupů? Kdy se vlastně jedná o modly a kdy o kulturní dědictví? Před léty jsem si přivezl z Mexika dvě sošky znázorňující Slunce a Měsíc. Jedná se o bůžky anebo o suvenýry?
Jde o to, z jakého zorného úhlu se na věci podíváme. Sám se pamatuji na období stalinismu. Klanění modlám bylo na denním pořádku. Jako děti jsme vládě psali děkovné dopisy za snížení cen. Umělci tvořili v duchu socialistického realismu, i církevní představitelé se dokázali v určitý okamžik šikovně poklonit. Jako příklad: snad na jediném místě v Československu se v roce 1967 zpívala sovětská hymna – v listopadu při konvokaci J. L. Hromádky (tehdy se sovětská hymna už nezpívala snad ani na schůzích KSČ). Vedení fakulty to však nebralo jako modloslužbu. Vedení církve v případě potřeby uspořádalo bohoslužby k 30. výročí osvobození Československa v roce 1975. Vyvěšovaly se vlajky jako projev loajality k vládě. (Totéž však můžeme spatřit nyní ve Spojených státech.)
Naprosto souhlasím s tím, že proti modlám se má vždy a za každých okolností bojovat. S autorem článku se však rozcházím v tom, jakými prostředky.
Přímo komicky také zní, když říká, že Husajnovy zločiny jsou známé: „třicet devět raket shozených na Izrael“. Na druhé straně máme jen v posledních pěti letech tisíce bomb, které dopadly před objektivy televizních kamer na Jugoslávii, Afghánistán a Irák.
Hlavní nebezpečí takovéhoto článku je v tom, že se válce začne dávat náboženský podtext: Rada se sešla v městě Ur … Husajn rovná se Nabuchodonozor … Jafet bude dlít ve stanech Šéma – Západ zůstane věrný nejušlechtilejšímu ve svém dědictví. Nebo dokonce: Je známo, že vůdčí osobnosti Spojených států a Velké Británie jsou dnes věřící. Vzali na sebe značné riziko ve jménu vize, kterou jejich odpůrci pohrdavě kvalifikovali jako „mesianistickou“…
Ten, kdo však nesouhlasí s vojenskými prostředky, bývá srovnáván s těmi, kdo podporovali v třicátých letech Hitlera. Opak je pravdou: ti, co byli proti válce v třicátých letech, nikdy nebyli přáteli ani Hitlera ani Stalina. Nacistický i komunistický režim dokázal se všemi náležitě zatočit. Historici však mlčí o tom, že pacifistické hnutí demoralizovalo právě německou armádu. O tom hovoří spíše literatura (Günter Grass – Veliký Malke). Odpor k „neposkvrněné“ Rudé armádě během války v Afghánistánu přispěl do značné míry k pádu Sovětského svazu.
Pro zajímavost uvádím, že ve třech zemích došlo k pokusu zničit komunismus vojensky: v Koreji, ve Vietnamu a na Kubě. Všude tam komunismus zapustil kořeny hlouběji, než bychom očekávali. Nenásilná cesta však slavila úspěchy.
Pokud chceme nějaký základ, z kterého můžeme vycházet, tak je to PRAVDA. Byl jsem až překvapen, jak se na tuto „maličkost“ zapomíná. Důvodem této války byly zbraně hromadného ničení, kterými Irák ohrožoval svět. Pokud by Irák takové zbraně měl, použil by je k obraně. Nepoužil je. Toto je skutečnost. Nic na tom nezmění fakt, když se třeba i nějaké zbraně v budoucnu najdou. Lhalo se nám, a proto je nutné z této skutečnosti vyvodit důsledky. Nebylo tedy chybou Spojených států, že nepřesvědčily spojence o nutnosti vojenské akce, ale naopak chybou diplomatů Francie a Německa, že nepřesvědčili Spojené státy, aby ustoupily od války. Pravda nestála na straně Spojených států, ale na straně Francie a Německa. To je skutečnost, o které není zapotřebí diskutovat.
Před časem vysílala BBC program o tom, jak se vyráběly zprávy během války v Kosovu. Dobrý pozorovatel tyto podvody mohl odhalit již v době války. Dokument BBC byl jen potvrzením této skutečnosti. Bohužel téměř nikdo nejeví o tuto skutečnost zájem. Když se dotáži, kolik lidí zahynulo před bombardováním Jugoslávie, nikdo neví. Když se zeptám, kolik lidí zahynulo během prvé války v Zálivu, nedostanu odpověď. Když jsem se zeptal poslance Svatopluka Karáska, jestli je v ČR dostatek informací, byl jsem ujištěn, že ano. Pak si nedokáži vysvětlit, že člověk, kterého si hluboce vážím, Jakub S. Trojan použije (Křesťanská revue 3/2003 str. 59) větu: Bush senior se zastavil – chce se skoro říci: trochu džentlmensky – po vyhnání iráckých vojsk na hranici mezi Kuvajtem a Irákem. Dodávám jen, že toto „džentlmenské“ zastavení si vyžádalo během několika málo dnů 35 000 (podle Pentagonu) – 135 000 (podle Toronto Star) mrtvých. Mnozí (asi 6000–10 000) byli zaživa zabuldozerováni. Jednalo se, s výjimkou Afriky, o jeden z největších masakrů od druhé světové války. Při chvále na americkou demokracii se málokdy vzpomene, že v Spojených státech je nejvíce vězňů na sto tisíc obyvatel, na druhém místě je Rusko. Texas, odkud přišel na prezidentský stolec George W. Bush, může v počtu poprav směle soutěžit s arabským světem.
Saddám Husajn byl bezesporu modlou, která padla. Ale objevila se nová modla, která spočívá v názoru, že se to stalo správnou, legitimní cestou, že vlastně nezáleží na tom, jakým způsobem se to stalo, kolik to stálo lidských životů, jak se zdevastovalo životní prostředí, a že je možné touto cestou pokračovat i nadále. Modly technologie, počítačů, genetického inženýrství jsou možná nebezpečnější než Saddám Husajn. Tyto modly jaksi s touto válkou ožily a proti tomu byl Saddám Husajn skutečně břídil.
Aleš Březina, Toronto