SOS – „zachraňte naše duše“ se volalo vždycky, když šlo o život. A ono také jde o život, když se mluví o duši, alespoň tak tomu často bývalo, pokud se duší nezačalo označovat „něco“ uvnitř člověka, co bylo považováno za nesmrtelné, sídlo rozumu, spojnici k věčnosti a věčným pravdám. Tělo se s tím mohlo hádat a vymlouvat se, že ono by to nedělalo, kdyby duše jen trochu chtěla. Zpívalo se o tom, vtipkovalo.
Římský císař Julián – Apostata (odpadlík od křesťanství) – nedoporučoval číst řecké milostné romány. V jednom dopise připomíná veleknězi Theodórovi, že jde o eroticky podbarvené příběhy, které nejsou „užitečné pro duši“. Přesvědčení o neblahém vlivu sexuality na lidskou duši nebyla tedy jen specialita křesťanských platoniků nebo křesťanských gnostiků. Císař Julián chápal duši jako něco, co by mohlo být ohroženo literárním brakem. Duše je něco, co může být kladně nebo i záporně ovlivněno lidskými výtvory.
Filosof pečuje o duši. Očišující aktivita má v řecké filosofii dlouhou tradici. Později se očišťování duše chopí i křesťané. Ještě však před nimi asketicko-očistnou tradici zužitkovali alexandrijští židé na africkém kontinentě. Filón Alexandrijský – současník Ježíšův – náleží mezi nejproduktivnější myslitele helénistické židovské kultury. Byl to on, kdo spojil stoupání duše k vyšším sférám s osobně jednajícím slovem. Důležitější než naslouchání slovu pro něj ovšem je vidění slova a osvěcování slovem.
Péče o duši je asketická, tedy cvičební záležitost. Pečovat je nutné podle určité metody, pak lze dosáhnout určitých výsledků. Může dojít k osvícení duše, k stoupání duše k dobru, k nažhavení duše, řekl by křesťan Órigenés. Ten duši jinak považuje za chladnou, a úkolem věřícího je, aby byla zanícena. Extatické stoupání Órigenés vyčetl z bible pomocí alegorické metody. Tato metoda dovoluje vyčíst z bible cokoli. Jedna ze zastávek Izraele při putování do země zaslíbené je Extáze. Do Egypta se sestupuje, z Egypta se vystupuje. Nejlépe se vystupuje extaticky. Duše stoupá – jde o poutnický výstup. Duše má stoupat k Bohu, aby mohla být účastna proměny, která přichází. Možná již začala. Je potřeba očistit se od všeho tělesného. Órigenés to učinil nekompromisně. Alespoň se mu to tak v mládí zdálo. Ve stáří už kastrační metodu nedoporučoval. Poutnického motivu stoupání duše do nebes se ujali mnozí křesťané a vykládali biblická místa způsobem, který potvrzoval, že jejich metoda stoupání a blaženého zření je skutečně kýžená pro všechny, navíc i Bohem chtěná.
Mystické cesty byly oblíbené v Paříži i v Kolíně nad Rýnem, mezi španělskými i českými mystiky. Cestou vytržení kráčeli a kráčí i dnes mnozí, kteří se odvolávají na dary nebeské. Duše se stala spojnicí s Bohem a zároveň zůstávala identifikační složkou člověka. Zůstala tou lepší částí člověka, která ovšem vždycky může být zkažena – třeba zlými vášněmi nebo sekularizací, zesvětštěním, hmotařstvím, konzumem.
V novověku je za zkažení duše odpovědna sekularizace. Tak to tvrdí archeologové lidské psychiky 20. a 21. století. Hloubkovými sondami sestupují hodně hluboko pod povrch okoralé duše. Dostávají se do hlubin člověka a vynášejí na povrch to, co bylo zasuto novověkým zkažením člověka. Svůj podíl viny prý na tom nese reformace a další hnutí tíhnoucí k sekularizaci. Badatelským polem duchovních archeologů se stává nevědomí člověka, protože vědomí prý už nemá ani potřebné nástroje, ani pomyšlení na duši. Všechno závažné je z vědomí již vytěsněno a všelijak to haraší a trápí v našem nevědomí. Je potřebí to terapeuticky zviditelnit a odmocnit. Naše neurózy jsou prý dokladem naší nemocné duše, a vyléčit ji může prý jen hlubinný psycholog. Podobně je tomu prý s náboženstvím. Je také dávno vytěsněno z vědomí sekularizačními tlaky. Sekularizace a konzum vytěsňují do nevědomí to, čím jsme měli žít. Necháváme se prý okrádat o největší hodnoty. Zdraví člověka je tedy vlastně jen otázkou správné terapie. Je možné do nevědomí vstoupit a začít léčit novověké obsese. Někteří filosofové se připojují a upřesňují diagnózu – člověk trpí akutním kartezianismem, prudkým antropocentrismem, někdy i infekčním eurocentrismem. Někteří přikládají ekologické obvazy a šilhají po diagnóze umírajícího Martina Heideggera: „Už nás může zachránit jen nějaký bůh.“ Heidegger nám prostřednictvím mnohých následovníků vzkazuje, že jsme pohlceni technickou civilizací a sami se z toho nevytáhneme. Do jisté míry je to pravda, pokud uvěříme stejným prognostikům jako on a jeho žáci – v dlouhodobém výhledu se ani za ty vlasy vytáhnout nemůžeme, protože člověk 21. století má být nejspíše holohlavý a s brýlemi o několika dioptriích.
Diagnóza se jeví celkem jednoduše: jde o spirituální podvýživu. Zdá se, že je to podobně jasná záležitost jako diagnóza z Čapkovy Velké doktorské pohádky. Tam je to také do jisté míry jasné. Učení doktoři se jen nad sípajícím kouzelníkem Magiášem musí domluvit na diagnóze. Kouzelníkovi Magiášovi se vzpříčila někde v krku pecka ze švestky a doktoři se nemohli dohodnout, zda jde o prudkou švestkitidu, dusivou slivitidu nebo hrtanovou peckitidu, posléze se dohodli na prudké šveskohrtanové peckoslivitidě. Nakonec však kouzelníka Magiáše vyléčili prudkou herdou do zad. Možná, že nás také čeká taková léčebná herda do zad, a nikoli duchovní léčba hlubinnou psychologií, která by upevnila poničenou lidskou identitu, zpevnila ji náboženskými archetypy a vyztužila několika „jákobovskými“ žebříky, po nichž stoupají a k nám sestupují bezkřídlí terapeuti, když nemáme po ruce jiné očistné prostředky na ošetření našich duší.
Potřebujeme herdu do zad, protože terapie předložené odborníky na lidskou a světovou duši jsou pokřivené a poznamenané předsudky o ničivých silách sekularizace a blahodárných silách náboženství – jako by náboženské i neteistické meditativní systémy v minulosti nebo v současnosti přinesly větší důstojnost ženě, dítěti a nakonec i muži než evangelijní zvěst světsky zvěstovaná. Spirituálně lze jistě najít mnoho receptů, jak se načas oprostit od zlého světa. Nejde však o to zbourat svět. Jde o to v něm žít, vytvářet sociální vztahy, které nejsou jen pro privilegované nábožensky, politicky, přirozeností a rodem. To poznal i Jákob, že žebřík je velmi příjemná záležitost – ledacos lze jistě prožít, i sen si lze navodit v posvátném prostoru. Rozhodující nakonec ovšem je oslovení a smlouva. A to znamená docela konkrétní smíření s bratrem Ezauem. Základ pro vyléčení duše se nabízí v příběhu, nikoli v pěstování duše. A ten příběh vypráví o zápasu s kýmsi, kdo mne poznamená takovou herdou do zad či do nohy, že budu už pořád kulhat a nebudu moci být jen úskočný (Jákob), ale už budu moci občas doufat jako Izrael. Nestane se ze mne bezhříšný, ale budu prosit o to, abych pomstu nechal Pánu a toužil po smíření – miloval bližního i Boha, a konečně i sebe sama už tady na zemi a nenechal se očarovat povídáním o frustracích, jako by Boha nebylo.
S jinou analýzou krize civilizace přichází ta filosofie a teologie, která nemluví tolik o kartezianismu, krizi věd a technickém myšlení, zhoubné sekularizaci, šíleném protestantském individualismu, autoritativním slovu, o slovu sršícím imperativy v rodinné výchově i školské pedagogice a médiích. Masaryk a po něm Komárková mluvili o titanismu. Komárková o moderní etické krizi a lidských právech. Sekularizaci viděla jako dvojznačnou záležitost, proto mluví o dvojím individualismu, o destruktivních i pozitivních silách náboženství, o absolutistických náboženských i nenáboženských režimech, o socialitě odpovědné Bohu a v tomto smyslu o teokracii, tedy neinstituční teokracii. Proto v době renesance dekonstrukčních alegorických metod mluvila o etické orientaci závislé na biblicismu, o životě uvnitř sekulárního, a nikoli konfesně zbožného státu. Proto hovořila o křehkosti a zaslíbení lidských práv. Patočkovy studie o Masarykovi a J. A. Komenském ukazují, že ani on nechtěl zůstat u kritiky kartezianismu, a nestačila mu heideggerovská kritika techniky. Kohákova ekologie nesměřuje ke ztotožnění s idealizací přírodního života, učí žít uprostřed městské civilizace. Frommova anatomie agresivity paradoxně chválí náboženství a odmítá hlubinnou psychologii jako svévolnou religionistickou kombinatoriku. Spiritualita orientující se na biblicismu chválí písní i slovem. Lévinasovo docenění techniky i etiky přináší povzbuzení. Ricoeurovo docenění vyprávění a času nabízí smysluplnou komunikaci atd.
Sekularizace je dvojznačný jev, tak jako duše. Proto je možné s Jakubem (1,21) žádat: „odstraňte veškerou špínu a přemíru špatnosti a v tichosti přijměte zaseté slovo, které má moc spasit vaše duše.“ Je možné Jakuba podpořit Pavlem, a požadované uvádět „ve skutek s bázní a třesením“ (Fp 2,12). Nemusíme tento výrok považovat za „slaměnou sentenci“ apoštola Pavla, ani za bázlivě entomologickou (broučkovskou) parodii. Jde spíše o povzbuzení, které odhání strach z lidských autorit (Sk 5,29) a směruje k svatosti Boží, která vzbuzuje úctu či bázeň a zároveň uschopňuje k zvěstování, jako uctivé pastýře z betlémské krajiny (L 2,9n). Duše – celý člověk – je nasloucháním zachráněn. Jakub nemá na mysli zachránění duše a zatracení těla, které by mělo být po středověkém způsobu vydáno ohni, protože tak bude alespoň duše zachráněna, a čím více člověk trpí, tím kratší dobu bude trestán za své špinavosti.
Péče o vybudování identity, péče o zcelování duše a upevňování osobnosti prostřednictvím odvěkých náboženských archetypů je poněkud zmatečná cesta. Je to zapříčiněno faktickou mnohoznačností a rozporuplností odvěkých typů i archetypů. Ani uvědomělým cvičením se zatím nikomu nezdařilo vypěstovat si sklon k trvalému konání dobra – tedy být ctnostný.
Máme prázdné ruce. Pokud si toho všimneme, pak snad uvidíme nejrozmanitější podoby chleba vezdejšího. Zjistíme, že dary přicházejí na každý den. Budeme s vděčností nabízet sobě i druhým chléb, který utišuje hlad a žízeň po spravedlnosti, a nebudeme si manu schraňovat konzumentsky do zásoby. Přinejmenším se tak vyvarujeme frustrací, že nám něco zčervivělo.