Paní profesorka Božena Komárková by se v těchto dnech dožila sta let. V našem církevním, československém i českém státním, evropském a světovém společenství vykonala mohutné dílo duchovní i životně praktické povahy a na nás je se nad tím dílem zamyslet, zhodnotit ho, rozhodnout se, co je z něj dosud aktuální, na co navázat, co už je dobově podmíněné, a co naopak svou věčností zůstává trvalou výzvou. Myslím, že jí dlužíme více, než jsme ochotni si připustit.
Paní profesorka byla přísnou a zároveň milující učitelkou. Na své žáky měla velké nároky a zároveň na ně nedala dopustit. Mezi její žáky patřil Alexandr Kliment, Ladislav Hejdánek, Jaroslav Mezník, Milan Kundera (o něm říkala „Jediný komunista v mé třídě. Poněkud narcistní, ale velice chytrý. Napsal vynikající esej na téma „Existencialismus popírám s takovou vehemencí, až je mi to samotnému podivné“), můj otec. Později ke svým žákům přibrala i Jiřího Müllera, Miloše Rejchrta, Jaroslava Šabatu či Václava Umlaufa. Také jsem patřil mezi její žáky. Pokoušela se mi částečně nahradit středoškolské vzdělání tím, že mě učila němčinu, latinu, dějepis, zeměpis s exkurzy do sociologie, politologie a filosofie.
Během hodin němčiny a latiny, které tvořily páteř její výuky, jsem se často pokoušel převést řeč na filosofii. Paní profesorka se zlobila, že přeskakuji látku. Nejprve je třeba zvládnout jazykové a kulturně-historické základy, pravidla logiky a teprve poté je možno začít filosofovat. Jistou oporu jsem našel v Ladislavu Hejdánkovi, který tehdy podpořil můj názor, že do filosofie je možné vstoupit přímo, bez náročné a zdlouhavé přípravy a znalosti je možné si doplnit dodatečně. Rozhořel se dopisový spor mezi Ladislavem Hejdánkem a paní profesorkou o smyslu vzdělání, do něhož se na stranu paní profesorky postavila i druhá Hejdánkova dcera Jana. Když se na onen spor podívám zpětně, musím dát zapravdu oběma. Paní profesorce s jejím důrazem na trpělivou práci při pronikání do náročného duchovního a kulturního dědictví evropské vzdělanosti i Ladislavu Hejdánkovi s názorem, že filosofovat je možné začít vždy. Naopak kriticky musím sám sobě vyčinit, že jsem si myslel, že když začnu číst filosofické knihy a diskutovat o nich, můžu si ušetřit obtížnou a často zdlouhavou práci při učení cizích jazyků a dalších oborů, které patří k základům evropské vzdělanosti, a nenaučil se tak od paní profesorky mnohem více, než jsem se naučil.
Není to však tak, že bychom se k filosofickým otázkám vůbec nedostali. Například jsem paní profesorce řekl, že jsem přečetl „Kritiku praktického rozumu“. Zapochybovala, zda jí můžu rozumět, ale řekla mi, a jí tedy vyložím, co Kant míní kategorickým imperativem. Po mém výkladu mi řekla, že to sice není špatné, ale stejně je potřeba nejprve dobře zvládnout základy němčiny, latiny a logiky a teprve poté číst Kanta.
Klíčovou filosofickou problematikou paní profesorky se stala lidská práva. Za války ve vězení došla k tomu, že lidská práva jsou teologickým, filosofickým i právním fundamentem demokracie, a proto jejich založení a odůvodnění nebylo pro ni jen součástí habilitační práce, kterou chtěla v roce 1949 podat, ale byl to její příspěvek do zápasu o nové založení československé demokracie. Její pojetí lidských práv bylo známo úzkému kruhu jejích přátel a žáků v padesátých letech, začalo se částečně prosazovat v evangelické církvi a ve společnosti ve druhé půli šedesátých let, stalo se konsensuálním teoretickým základem Charty 77 a zcela samozřejmě, i když v pozadí, bylo přítomno při demokratické revoluci v roce 1989. Pojetí paní profesorky vychází z pojetí Masarykova, ale i z pojetí starších teoretiků lidské svobody a později demokracie, tedy Locka, Kanta, Montesquia, J. S. Milla, T. Paina, T. Jeffersona. Základ moderního pojetí lidských práv a demokracie spatřuje v kalvinismu anglických disidentů, později amerických puritánů. Velmi kritická je naopak vůči pohledu kontinentálních autorů – Rousseaua, Hegela, Comta a Marxe. Domnívá se, že v jejich pojetí není dostatek místa pro lidskou svobodu a lidská práva.
Paní profesorka byla ostrou a nesmlouvavou kritičkou marxismu. Především se cítila povinna odporovat marxistické a ještě spíše leninistické, či dokonce stalinské ideologii, která se o Marxe opírala. Přesto vždy zdůrazňovala, že Marxe je potřeba studovat, a vyzdvihovala tři jeho důrazy. Za prvé Marxovy analýzy lidské práce – lidskou prací člověk mění svět i sebe, za druhé Marxovu analýzu sociálních podmínek raného kapitalismu – jeho kritiku považovala za zcela oprávněnou (výborná analýza, chybné řešení), za třetí Marxův důraz na lidskou, společenskou spravedlnost. Marxe četla a vykládala jako novodobého starozákonního proroka. Zde ovšem už nasazovala kritiku Marxových utopií a všech pozdějších ideologií, které z Marxe vycházely a které vedly ke znásilňování a zotročování lidí.
Jaké bylo řešení Komárkové? Můj otec jí vytýkal, že měla sklon ke katastrofickým vizím. V těch ji podporovaly ekologické analýzy a kritiky, které pečlivě sledovala, studovala a upozorňovala na ně své okolí už od počátku sedmdesátých let. Poprvé jsem ji slyšel na toto téma mluvit 1. září 1971 v Prosetíně v neděli před začátkem školního roku. V disidentské veřejnosti se o ekologické problematice začalo diskutovat až koncem sedmdesátých let a teprve v půli osmdesátých let toto téma proniklo také do širší veřejnosti.
Komárková hledala cestu v protestantském, reformačním křesanství. Byla ekumenicky otevřená, vedla řadu diskusí s kriticky a demokraticky myslícími katolíky, ale byla velmi citlivá na mocenské ambice katolické církve v minulosti – v tomto smyslu viděla jistou kontinuitu mezi protireformačním katolictvím a komunistickou praxí v padesátých i sedmdesátých letech – i na některé náznaky mocenských pozic v určitých katolických kruzích v osmdesátých letech. Na druhé straně si stěžovala na slabost a nevýraznost současné evangelické teologie. Ve svých teologických úvahách se často obírala Barthem, Bonhoefferem, Hromádkou, Součkem. Zkoumají dnes teologové, jaká byla její vlastní teologická pozice?
Hejdánek ji nazval spíše civilní teoložkou než filosofkou. Druhá jeho námitka směřovala k jejímu skepticismu ohledně jakéhokoli lidského pokroku. Její oblíbená rčení: „Nic nového pod sluncem“ a „Vždy totéž, ale jinak“ směřovala proti všem dle jejího názoru utopickým a iluzivním návrhům. S Hejdánkem se můžeme zeptat, zda byla filosofkou, když evidentně nevybudovala žádný filosofický systém. Domnívám se, že její teologické a možná i filosofické téma par excellence byla otázka působení evangelia v moderním sekularizovaném světě. Vůbec sám problém sekularizace pojímala Komárková pozitivně i negativně. Demokracie pro ni představovala instituci, v níž jsou profánně přítomny jisté velmi důležité filosofické i teologické zásady. Myslím, že Komárková byla filosofkou ve smyslu hledání a milování pravdy, a to spíše cestou praktické životní orientace než cestou budování myšlenkových a pojmových konstrukcí. Jistě byla filosofkou ve smyslu etické a politické křesanské i obecně lidské životní praxe, ale její filosofie dosud čeká na své budoucí zhodnocení. Komárková byla v tomto směru velmi kritická sama k sobě a s velkou úctou mluvila o myslitelském úsilí Patočkově i Hejdánkově. Znamená však tato sebekritičnost absenci filosofického myšlení a jednání, či je naopak dokladem niterné filosofické praxe?
Komárková nám zanechala řadu témat a otázek, které je třeba znovu a nově promyslet a prodiskutovat. Jak je to s lidskými právy, jak je to s jejich teologickými a filosofickými základy? Proč se například Erazim Kohák na ně dívá jinak? Jak je to s ekologií, s teologickými a filosofickými předpoklady ekologických otázek a jaké praktické důsledky mají současné ekologické teorie? Jak dnes vypadá demokracie ve své reálné i ideální podobě? Jak demokracii normativně – ideálně zakládáme a odůvodňujeme? Co pro nás dnes znamená marxismus? Bylo to zcela chybné řešení, ke kterému nemá smysl se vracet, nebo tu něco dlužíme minulosti i sami sobě? Jak chceme bez nezvládnuté minulosti odpovědně žít v přítomnosti a hledat orientaci do budoucna? Co pro nás znamená otázka spravedlnosti a sociální spravedlnosti? Můžeme problematiku smést se stolu tvrzením, že neexistuje žádná zcela spravedlivá společnost? Proč je v Bibli této problematice věnována taková pozornost? Jaký je vztah mezi filosofií a teologií? Co máme jako křesané i jako občané České republiky a obyvatelé planety Země dnes dělat? Jak se máme rozhodovat? Jaké jednání je správné a jaké nesprávné a kde k tomu najdeme kritéria? Co pro nás dnes znamená evangelium? Jak je to dnes se sekularizací? Jak hledáme či máme hledat pravdu? Pomůže nám při dnešním rozhodování četba a studium Boženy Komárkové?