Nad hlavou nám dnes v okresním městě kroužily vrtulníky – prý jakási vnější summitová ostraha. Praha obšancovaná grósochrankou, perlustrují snad i potkany v kanálech. Těžko se ubránit škodolibému pomyšlení, že organizace, která chce hájit svobodu, svým zasedáním zasedla elementární svobodu pohybu a uvolnila ruce policejní buzeraci. Večer vysvětluje v rádiu ministr vnitra, že právní hlídky nemají oprávnění vstupovat do policejních služeben, protože to už by tam potom mohl dohlížet každý. Snad ombudsmanovi by prý vstup neupřeli.
Pronikat touhle těžkotonážní clonou k předmětu a účelu summitu NATistů v Kongresovém centru pak musí jeden málem se stejnou urputností jako případní demonstranti. Vstříc nám vyšel možná nejvíc prezidentův projev ze Sovových mlýnů. Jeho pět podnětů doporučuji všem, kteří zůstali „za okrajem summitu“. Nejvíc snad závěrečné varování: aby se NATO bránilo pokušení ve jménu vlastních hodnot poskytovat „bratrskou pomoc“, jako Československu svého času poskytl pakt varšavsko-smluvní: „Chceme-li zasáhnout ve jménu ochrany lidského života proti nějakému státu, musíme si položit … otázku, zda nejde náhodou o verzi ‚bratrské pomoci‘.“ Pokud na summitové úrovni probíhá sebekritická reflexe tohoto typu, asociace se zkušenostmi z éry studenoválečné i údajně uvolňovací lze úspěšně zahánět.