Každý kouká jen na svůj výdělek, peřinu a břicho. Režim se volí takový, jaký je. A to neříkám z nějakého rozhořčení. Už jsem o tom dlouho přemýšlel. A výsledek voleb, i když se o to všechno zajímám, je, že mě nemůže rozházet. U nás v národní povaze z té doby poroby zbyly i jiné znaky: okrádat stát, ve kterém se vidí nepřítel, sobectví, vlastenčení až do vlastní kapsy a vlastního pohodlí. Když se např. řekne v Anglii: je málo proudu, šetří všichni, i když i tam jsou pouzí lidé, výzva se však pochopí. U nás každý svítí dál: ať šetří ten druhý! A výsledek je mizivý. Tohle už, tuším, věděl Masaryk. Ale jsou stateční lidé. Luboš Strádalů, z oktávy, vložil veřejně bílý lístek do osudí, dokonce prý před zraky Vávrovými. Tedy se šéf dočkal, že nikdo nepůjde za plentu. To je odvaha. A Luboš dělá za týden maturitu. Asi ho nechají prasknout. Zato mnozí vlastenci, kteří měli antikomunismu plná ústa, volili veřejně: P., T. z Luk atd. To jsou ti bezcharakterní, ta špína národa. Ti lidé jednou, až se režim zvrátí, budou chtít fabriky zpět. Nedostanou je zpět nikdy, ale toto bude alespoň příležitost jim říci: co jste. A je to zase třeba se jednou odměnit těm senožatským, kališťským, bysterským atd. kteří teď budou za to trpět. Ti dnes dokázali, že přesto, že jsou sedláci, jsou charakternější než mnohé intelektuálské vrstvy. A to se budu teprve zítra dovídat. Celkem se ukázalo, že stateční lidé jsou. (Jan Zábrana, Celý život, 30. 5. 1948)
Číslo