V poslední době se v České republice i v zahraničí znovu obrací pozornost k poválečnému vyhnání a odsunu Němců a části Maďarů z Československa. Někteří lidé u nás i v sousedních zemích využívají této smutné kapitoly pro své cíle v rámci předvolebních bojů a při prosazování dílčích skupinových zájmů. Takové rozdmýchávání nevraživosti mezi sousedními státy nás znepokojuje.
K těmto událostem došlo v Československu bezprostředně po zločinné válce, kterou hitlerovské Německo o šest let dříve rozpoutalo a jež přinesla nezměrné utrpení a smrt milionům lidí. Lze je nepochybně vykládat jako reakci na mnichovské trauma a německou okupaci; odehrály se v atmosféře, kdy další soužití s těmi, kteří napomohli rozbití předválečné republiky, se zdálo být nemožné. Přesto násilí na vyháněných, hromadné ponížení, vyvlastnění, vyhnání a vysídlení tří milionů Němců, jehož se dopustili Češi a jež si vyžádalo desítky tisíc životů, ano již samo uplatnění principu kolektivní viny zatěžuje naši národní paměť. Je naším úkolem, abychom jako odpovědný národ, znající se ke svým humanitním a demokratickým tradicím, pravdivě viděli a vyslovili své vlastní viny. K „národním zájmům“ nepochybně patří poctivě se přiznat ke své minulosti, nejen k tomu dobrému, ale i k tomu zlému. Národy, které to dokázaly, si zaslouží úctu ostatních.
Poslanci 4. zasedání 30. synodu ČCE v Praze 25. května 2002
Je významné a potěšující, že poslanci posledního zasedání synodu ČCE našli čas a odvahu vyjádřit se k současnému, dosti komplikovanému stavu českoněmeckých vztahů. Synod se převážně zabýval vnitrocírkevními záležitostmi, přičemž publikovaný dokument a dokument o vztahu křesťanů k Židům z tohoto soustředění vybočily.
Podnět ke Slovu k současným českoněmeckým vztahům přišel od Petra Slámy, učitele Evangelické teologické fakulty. Jeho písemnému „urgování“, aby se synod k současné diskusi vyjádřil, předcházela debata mezi mladší generací fakultních učitelů. Ze široce sdíleného názoru, že způsob veřejné debaty i argumenty převážné části politické reprezentace ČR vedou do slepé uličky, vzešel návrh, aby se ČCE k tomu vyjádřila. Překvapující bylo, že i mezi synodály byla shoda o tomto návrhu široká (hned na prvním zasedání synod ustanovil komisi tří osob, které pověřil stanovisko vypracovat). Soudě podle této reakce, je znepokojení nad stavem debaty o českoněmeckých vztazích v různých částech ČCE nemalé, stejně jako potřeba se k tomu jako církev vyjádřit.
Ani při dalším jednání o textu, který komise předložila, nebylo slyšet výraznou kritiku proti případnému stanovisku. Spíše šlo o dolaďování textu, který byl pak přijat už při druhém čtení. Zdá se tedy, ze Slovo synodu má širokou podporu v církvi.
Nejvýznamnější na dokumentu je jeho existence samotná. ČCE nemlčí, ale dává najevo, že veřejné věci ji nenechávají chladnou. V kakofonii siláckých slov na straně politiků se objevuje hlas, který vyjadřuje znepokojení a nabádá k sebezpytování. Je to v podstatě klidný, možná až tichý hlas, který české veřejnosti naznačuje, že výbuch vášní chápe jako výraz nedokončeného, ba jen povrchně započatého procesu vyrovnání se s tragickým koncem soužití s německou menšinou. Proto text konstatuje, že násilné události „zatěžují naši národní paměť.“ Ozdravná cesta vede jen přes uznání své vlastní viny a selhání.
Verdikt Slova je jasný: Politici jednu velmi důležitou a citlivou veřejnou věc nespravují dobře, a tudíž v této záležitosti nejsou dobrými „vládci“. Dokument je jen obtížně slučitelný s nedávno přijatým parlamentním stanoviskem k dekretům prezidenta Beneše, ve kterém všichni poslanci sněmovny svou dikcí svatořečili Benešovy dekrety a jejich důsledky („nezpochybnitelné, nedotknutelné, neměnné“). ČCE se jasně distancovala od „oficiální“ linie české politiky z posledních měsíců hlavně tím, co říká nepřímo, tj. že směřování politiků (jistě nejen v ČR) není motivováno (českými) humanitními a demokratickými tradicemi. Vyvrcholením této polemické pozice je svého druhu „vyznání“, že skutečným národním zájmem je poctivý pohled na vlastní minulost, padni komu padni.
Slovo je ale slovo na cestě, „word in progress“. Jeho vize ještě není dokončena, a proto vyvolává řadu otázek. Znění Slova je opatrné, protože mu schází jistá velkorysost a osvobození.
Tento rys souvisí i s argumentací Slova. Snaží se totiž předložit „vyvážený“ posudek vyhnání českých Němců. Jeho základní argumenty jsou:
1. především čeští Němci mohou za rozbití demokratické československé republiky;
2. vyhnání je reakcí na Mnichov 1938 a na německou okupaci;
3. další soužití s českými Němci se už zdálo být nemožné;
4. vyhnání, ač pochopitelné, není ospravedlnitelné;
5. je třeba uznat a vyslovit své viny.
Z této kostry jsou body 4. a 5. svou podstatou eticko-teologickými výroky, zaměřenými proti politickému siláctví. Argumenty 1. až 3. se jeví jako historické posuzování příčin vyhnání, ale svým původem a záměrem patří spíše do ideologického ospravedlnění odsunu. Objevily se poprvé v dokumentech prezidenta Beneše z let 1939–1940, kterými západní spojence přesvědčoval o své vizi budoucího Československa. Historicky vzato jsou tyto argumenty proto především vyjádřením neochoty k dalšímu soužití. V žádném případě nelze říci, že vyhnání bylo nečekaným, spontánním a neorganizovaným projevem hněvu Čechu vůči Němcům. Bylo pečlivě připraveno a plánováno v kruzích československé exilové vlády od roku 1939, a to především na základě mocenských a národně-státních argumentů. Nikdy se bohužel nedozvíme, jestli další soužití Čechů s Němci bylo možné, či nikoli, protože žádný pokus se neuskutečnil. Jinde v Evropě (v Dánsku, Belgii a ve Francii – jistě jiné okolnosti) se ovšem obnovení soužití podařilo.
Z toho vyplývá, že když Slovo synodu v bodech 4. a 5. odmítá ideologický obsah politických prohlášení typu usnesení sněmovny k dekretům prezidenta Beneše, mělo by se také distancovat od ideologicko-historického ospravedlnění v prvních třech bodech argumentace. Vyhnání českých Němců nelze ospravedlnit ani ideologicko-právními argumenty, ani ideologicko-historickými argumenty. Synodní prohlášení tedy v některých citlivých bodech lavíruje, což jde na úkor jasnosti poselství.
Je škoda, ze se Slovo neodvolává na prohlášení ČCE „K problematice vysídlení sudetských Němců“ z roku 1995 a na práci společné českoněmecké pracovní skupiny (Rozdělující zeď je zbořena). Tímto způsobem by totiž mohlo narážet na další roviny, které naprosto chybějí v politických debatách, tj. odpuštění, usmíření a společný rozměr hodnot z evropské tradice. Je nepochopitelné, ze se v Slovu neobjevuje ani jednou pojem „usmíření“ nebo „porozumění.“ Po této stránce je pádnější Prohlášení katolických biskupů České republiky k českoněmeckým a česko-rakouským vztahům (viz www.tisk.cirkev.cz): „Církev je přesvědčena – jak to ostatně dnes vnímají i mnozí významní politici Evropské unie – že ke smíření, sblížení a sjednocení mezi národy lze dojít pouze takovým budováním vzájemných vztahů, které je zároveň duchovním procesem. Evropa potřebuje svůj duchovní rozměr. Zdůrazňovat tento moment je pak vlastním úkolem církví, jímž mohou přispět nejen k řešení našich českoněmeckých a česko-rakouských sporů, ale i k celkovému procesu sjednocování Evropy.“
Slovo synodu volá k úkolu, „abychom jako odpovědný národ, znající se ke svým humanitním a demokratickým tradicím, pravdivě viděli a vyslovili své vlastní viny.“ Odkazuje tu patrně na masarykovskou tradici, ke které se evangelíci pochopitelně s hrdostí přiznávají. Je tady ale jedna zásadní otázka, která souvisí s masarykovskou koncepcí české (československé) státnosti. Dávala tato koncepce se svým zásadním důrazem na české dějiny v Palackého podání dostatečný prostor i jiným národnostním skupinám, např. Němcům či Slovákům, aby se mohli identifikovat s mladým státem? Jinak tázáno: je masarykovské pojetí demokracie a české státnosti součástí problému krachu českoněmeckého soužití? Nebo je možné masarykovskou tradici „otevřít“ pro nositele jiných národních a dějinných tradic?