Miloš Rejchrt rezignoval na členství v Radě ČT. Pochopil jsem tento krok jako projev zásadního nesouhlasu s jednáním rady. Pro mě osobně to byl jasný signál, který mi umožnil orientovat se v krizi kolem ČT již od samých nepříliš jasných počátků. Zároveň mi však nad tímto krokem vyvstává otázka: nakolik je žádoucí, aby lidé, kteří s jednáním jakéhokoli podobného grémia nesouhlasí, odstupovali? Od toho okamžiku totiž rada vystupuje jako jednolitý celek. Všechna usnesení jsou přijímána jednomyslně. Zcela jinak vypadá hlasování 8:0 než 8:1! Z jednání rady na určitou dobu zmizel varující, ano až znervózňující hlas, který by přinášel opačné, nesouhlasné stanovisko. Vůbec nevadí, že by to byl hlas jedince, hlas osamocený.
Odstoupení je jednorázový akt. Zcela jasný. Neprošlo bez zájmu novinářů, v rachotu dalších událostí však poněkud zapadlo. Hlas, který by ještě dnes měl zaznívat, díky tomu odstoupení zazněl jednou, mohutně, ale dozněl. Nebo byl přehlušen, vyjde to nastejno.
Je odstoupení žádoucí? Vtírá se myšlenka, neznamená-li to nakonec ustoupit tomu jednání, s nímž nesouhlasím. Člověk tak, ač neúmyslně, vyklidí pole. A v okamžicích, kdy jeho hlas zněl osamoceně, jedinečně, zůstane po něm skutečné vakuum. S vědomím, že okolnosti každé rezignace jsou jedinečné, se ptám: ano či ne? Ať už se ukáže odpověď taká či onaká, Miloši Rejchrtovi za jeho jasný postoj děkuji.