Rád bych poděkoval za připomenutí Charty 77 a přidal pár řádků k reflexi nad jejím odkazem i tehdejším společenským koloritem. V odstupu více než čtvrtstoletí po obnovení demokracie nemohu začít jinak než otázkou, zda je možné vést odpor vůči ideologii marxismu-leninismu s respektem k tehdejší Ústavě a platným zákonům? Taková byla premisa hnutí Charty, načapat režim při porušování vlastních zákonů. Svým způsobem byla úspěšná, soudě podle zběsilé reakce bezpečnostního i politického aparátu. Hanobení a perzekuce signatářů byly dokladem, že pro režim nebyl podpis pod Mezinárodními pakty o občanských, politických a hospodářských právech z roku 1975 zavazující, respektive že pro výklad jejich účinnosti se držel interního předpisu „co brání na naší cestě k socialismu, je protiústavní a nezákonné“. Právo bylo degradováno na zbraň k likvidaci každého, kdo by vystoupil proti režimu aktivně, nebo „jen“ spadal do kategorie lidí, která měla být zlikvidována.
O to víc se vtírá otázka, proč tato opozice zůstala jen u monitorování porušování zákonů? Vládnoucí ideologie a zákony byly propojeny, jedno podpíralo druhé. A pochopitelně napadnutí jednoho zpochybňovalo druhé. Zdůrazňování chartistů, že jim šlo zásadně o metodu zákonného odporu, bylo snad taktikou k zastření protirežimní aktivity, mnohem spíše bylo maximem toho, že v Chartě byli spojeni bývalí komunisté, křesťané a aktivisté různých směrů. Taková pospolitost by zřejmě nedovolila, hlavně vlivem bývalých komunistů, torpédovat právní úpravu totalitního režimu. Proto se dokázali spojit v kritice porušování lidských práv, jak ji k tomu nahrál režim podpisem Helsinských dohod, aniž by se dostali k reflexi samotné podstaty totalitního režimu. Do jisté míry šlo o pokračování idejí Pražského jara, o reformu stávajícího socialistického režimu, jakkoliv to tak nikdy nebylo vyřčeno; ke zpochybňování práva jako takového nedošlo.
Charta se deklarovala jako společenství otřesených, jejím principem byla solidarita s pronásledovanými, zápas o důstojnost každého člověka, proti porušování platných zákonů. Za tím byla velká statečnost, ale i otazník, proč se nevymanila z pozice zákonného odporu a nezpochybnila samu podstatu režimu a nejen jeho výstřelky?
Právě zákony přijaté od roku 1948 nejlépe svědčí o podstatě totalitního režimu, který legalizoval bezpráví a vyhlásil třídní boj. Např. zákon č. 231/1948 na ochranu lidově demokratické republiky. Odpůrci tohoto zřízení jsou v něm pojmenováni jako zrádci, sabotéři, záškodníci, fašisté, štváči a spekulanti. Zákonem č. 232/1948 o státním soudu byl zřízen speciální tribunál pro postih politických kauz. Soudcové přísahali, že budou vykládat zákony v duchu Ústavy a podle zásad lidově demokratického zřízení, jinými slovy v linii komunistické strany. De facto šlo o vyhlášení války každému, kdo se nepodřídí nadvládě komunistů. Zákon č. 247/1948 zaváděl tábory nucené práce, opět pro nepřátele státního zřízení. Vrcholem represe byl trestní zákon, č. 86/1950, namířený především proti odpůrcům komunistické moci. V jednotlivých paragrafech označuje za účel trestu „zneškodnit nepřátele pracujícího lidu“, jako přitěžující okolnost bylo považováno nepřátelství k lidově demokratickému řádu. Odpůrcům diktatury proletariátu se nepřiznávala žádná práva: „Třídní nepřítel nemůže zneužívat základních práv a svobod.“ (Československé státní právo, 1957, in Třetí odboj, V. Veber a kol., 2010). Tuto premisu mj. precizoval v 50. letech Zd. Jičínský.
Napadnutí této právní úpravy by bylo samozřejmě bráno jako vlastizrada a do toho mnoho lidí nešlo, a už vůbec ne bývalí komunisté, kteří by tím zpochybnili svá nejlepší angažovaná léta, kdy často byli přímo u budování a upevňování totalitního režimu (Mlynář, Kriegel, Hájek, Šabata).
To bylo zřejmě důvodem toho, proč se v Chartě zakladatelské období komunistické moci nereflektovalo. Jakoby na přelomu 40. a 50. let šlo jen o excesy, o přešlapy při budování něčeho zásadně dobrého a prospěšného. Přitom důvody k zápasu za lidská práva, proti nespravedlnosti se neobjevily až po srpnové invazi 1968, ale už s prvními zatčenými a popravenými, a že jich nakonec bylo!
V likvidačních táborech se od r. 1948 ocitlo kolem 70 tisíc lidí, k nepodmíněnému trestu bylo odsouzeno zhruba 200 tisíc lidí, bez soudu bylo internováno 10 tisíc řeholnic a 2 tisíce řeholníků. Ve vězeních zemřelo nejméně 4 500 lidí. Popraveno bylo 248 osob. Soudy uložily peněžité tresty ve výši několika set milionů korun, zkonfiskovány byly tisíce majetků. Bylo vyvlastněno na 100 tisíc rodin. Nemluvě o všech vyhozených z práce, o šikaně příbuzných vězňů, o rozbitých rodinných životech.
Mezi následky se musí započíst i to, co nelze spočítat statisticky. Co se dotýká lidských duší. Totalita zasévá jed, spouští stavidla závisti a zakomplexovanosti, zloby a nenávisti. Komunistický režim nabídl těmto lidem šanci pomstít se komukoli, kdo se o ně kdy otřel, nebo byl chytřejší, bohatší, významnější, úspěšnější, noblesnější. A všechno to nejsprostší zlo schoval za zástěrku ideologie.
Na vrub tohoto režimu patří i to, že hospodářsky i ekologicky zdecimoval mnohé oblasti, zvláště v pohraničí, zakázal spolkovou činnost, zadrátoval hranice, přiměl lidi skrývat své názory, potlačil svobodu shromažďování a projevu, eliminoval mravnost a slušnost, zasel nedůvěru mezi lidi.
To nebyly výstřelky, ale nemravná a zločinná podstata lidově-demokratického zřízení. Nešlo jen o porušování lidských práv, ale o vyhlášený boj proti všem, kdo nešli přikázaným směrem. Proto vzpomínáme-li vděčně na ty, kdo se brali za lidská a občanská práva v době normalizace, mějme v o to větší vážnosti ty, kdo šli do odboje dvacet let před nimi, kdy byla v sázce svoboda, demokracie a jejich životy. Byla to např. uskupení Hory Hostýnské, skupiny Praha–Žatec, bratři Mašínové a další. Za to jim patří úcta (jak to vyjadřuje Zákon o protiprávnosti komunistického režimu č. 198/1993 Sb.). Šlo o boj za svobodu a demokracii, kterou pomáhali demontovat i mnozí z těch, kteří později podepsali Chartu. Ti své pozdější opoziční angažmá brali jako pokání, ovšem velmi limitované neochotou uznat legitimitu třetího, protikomunistického odboje.
Společenství křesťanů, bývalých komunistů a dalších skupin bylo ve své době projevem žité solidarity, osobní odvahy a občanské odpovědnosti. Je na co navazovat, co připomínat, zároveň je nutné s odvahou pojmenovat totalitní režim, odkrývat jeho příčiny i zločiny, uznat odpovědnost konkrétních osob a ocenit účastníky odboje. V tomto ohledu model Charty vidím jako nepoužitelný.
Na závěr bych rád strhnul nepěknou nálepku danou v letošním prvním čísle Protestanta jednomu veřejně činnému člověku. Byl to Miroslav Kalousek, kdo v roce 2006 inicioval a zaštítil konferenci křesťanských církví Zločiny komunismu, pořádané v břevnovském klášteře. Za takové aktivity a reflexe můžeme být jedině vděční.