Knih jako je Brueggemannova Bible a postmoderní představivost není mnoho. Vzhledem k tématu, o němž pojednává, není totiž tlustospisem. Už to samo o sobě je pozoruhodné. Na druhou stranu je pravda, že po seznámení s Brueggemannovým myšlením leckterý čtenář zatouží po nějakém autorově tlustospisu, jakým je např. jeho Teologie Starého zákona. Walter Brueggemann je totiž autorem nesmírně poutavým, čtivým, inspirativním. Vůbec nevadí, že recenzovaná kniha je vlastně docela stará – svým tématem nás vtahuje do „současné“ diskuse, nikoli ovšem dneška, ale začátkem devadesátých let. Do období napjatých politických střetů v USA, do období vlády George H. W. Bushe. Právě (překvapivě) k politice a náboženskému politickému folklóru kniha promlouvá. Na druhou stranu se stává kniha velmi současnou právě pro svoje kritické postoje vůči patriarchálně-silovému pojetí politiky a teologie, které bohužel v USA nalézá díky Donaldu Trumpovi v této době novou podobu.
Jedná se tedy o knihu velmi inspirativně promlouvající i do dnešní doby. Autorovi je pro jeho často nečekané a odvážné interpretace východiskem samotný text Bible. Nejprve však rozebírá filozofický diskurs postmoderny, v době vzniku knihy aktuální. Ukazuje, že pojetí objektivity je velmi nestabilní či relativní a postupně se propracovává k myšlence, že Bibli je třeba vykládat spíše z pohledu postmoderního než z pohledu tradičně osvícenského. Osvícenský přístup je totiž jednosměrný – upřednostňuje jen určité vrstvy myšlení, v etické oblasti potom určité vrstvy společnosti. Důležité je Brueggemannovo propojování filozofie, interpretace Bible, světového názoru a etiky. Právě etické důsledky jsou tím nejpodstatnějším. Ukazují totiž, kam naše uvažování o biblickém textu vede. Jestli ke genocidě nebo k oběti.
Způsob uvažování o Bibli tedy vede k tomu, zda se budeme chovat jako agresivní obránci tzv. křesťanské tradice, nebo budeme ochotni naslouchat našim nepřátelům. „Objektivita se rovná shodě těch, kdo jsou právě přítomni v místnosti. Problém ovšem je, že v průběhu slavných dějin západní objektivity bylo do této místnosti vpuštěno jen velmi málo lidí, takže se v ní vlastně pohybují jen bílí muži určité třídy a perspektivy.“ (str. 36) Objektivita či pravda je velmi lokální a nabádá nás, abychom si nedělali nárok na absolutní pravdu. Tento nárok totiž mj. vede k náboženské agresi. „Veškeré naše vědění je lokální.“ (str. 37)
Univerzalistická objektivita je tedy dle Brueggemanna „lstivou ideologií“. Takovým je pak i sebepochopení církve vycházející z této ideologie. Autor knihy ho kolem sebe nachází v často dost pokleslé podobě. Neopomene všem kovaným církevníkům připomenout, že „církev jako taková není cílem Božího stvoření.“ (str. 85) Snad i z této skutečnosti vychází autorovo nadšení, když někde v zapadlém městě a zapadlém sboru nalezne v klubovně na tabuli křídou napsáno: „ekumenismus znamená vyjít za hranice své současné identity.“ Autor dodává, že církev je zcela jedinečným místem, kde se pěstují sny, překračují hranice, kde platí pozornost zraněným a kde slabí mají svou čest. (str. 73)
V takových chvílích se zdá, že církev je místem naděje. Tento autorův optimismus potřebujeme slyšet u nás v současnosti tím více, čím víc se zprostřed různých církví, sborů či jejich představitelů ozývá volání po budování obranných valů, např. proti údajné islámské expanzi, a čím víc se biblická solidarita se slabými zůstává náboženským žargonem, místo co by se stávala skutečností, která naopak zůstává plná všelijakých předsudků.
Brueggemann emancipuje řeč. Řeč totiž není to, co „jen“ popisuje realitu, ale to co realitu přímo vytváří. Jelikož je náš svět plodem naší imaginace, existuje mnoho způsobů, jak tento svět vytvářet. Bible je geniální v tom, že její určité čtení umožňuje vytvořit jakýsi alternativní pohled na obecně přijímanou či rozšířenou pravdu. „My všichni, kdo žijeme na privilegovaném Západě, máme tento vysněný svět výhod a nerovností velmi rádi. Raději ho ovšem mají muži než ženy, raději ho mají bílí než barevní.“ (str. 52).
Brueggemann přesto neuvažuje jako postmodernista, který si hraje s různými pravdami. Postmodernismus spíš využívá, aby ukázal, jak křehkou povahu má naše západní světovládná pozice. V jádru chápu Brueggemana jako existencialistu. Ohledně zážitku víry je totiž pro autora knihy nejzásadnější údiv nad samotnou existencí člověka. Nikoli výhled na život v Božím království, ale naopak uvědomění si prožitku Začátku naší existence. V tom je nakonec Brueggemann dobrý starozákonník, když se odvolává nikoli na novozákonní svědectví o spáse, ale především na zázrak stvoření jedince, jak je např. popsán v Ž 139,13–16.
Z uvědomění si křehkosti našeho života pak má vycházet naše etická zodpovědnost za svět. „Kdo utiskuje nuzného, tupí toho, kdo jej učinil, kdežto ctí ho ten, kdo se nad ubožákem slitovává.“ (Př 14,31) „Boháč a chudák se střetávají, Hospodin učinil oba.“ (Př 22,2)
Zjednodušeně řečeno, úkolem farářů a církví je podle Brueggemanna tyto základní věci lidské existence připomínat a být tomuto světu alternativou. Z naznačených veršů vyplývá, jakým etickým a politickým směrem mají západní církve směřovat. Především k solidaritě a lásce k druhému člověku, k druhé živé bytosti. A to už jsou také nakonec velmi novozákonní motivy.
Kniha je také neocenitelnou příručkou pro faráře. Konec knihy tvoří vzdoroteze, jakési inspirativní návody pro sbory a kazatele, jak žít v tomto světě podle Bible. „Práce faráře je „dotahováním křtu“, abychom stále plněji žili v alternativním scénáři.“ (str. 149). Brueggeman členy církve i faráře na stránkách knihy neustále povzbuzuje: „…ve farářské práci nejde o to, aby vzkvétala církev, ale aby svět mohl žít (a ne umírat) a radovat se (a ne se hrbit).“ (str. 151)
Nakonec bych rád připomenul vskutku zasvěcený i důležitý úvod překladatele, českého starozákonníka Petra Slámy, který čtenáře uvede do teologického myšlení autora i do celkového kontextu starozákonní teologie.
Walter Brueggemann, Bible a postmoderní představivost / Písmo jako scénář života. Vyšehrad, 2016