Charta 77 vznikala delší dobu. Možná, že její počátek byl již před rokem 1968. Vzpomeňme jen studentský časopis Buchar, v kterém pracoval pozdější disident a politický vězeň Jiří Müller a který vedl s Lubošem Holečkem (ten tragicky zahynul 7. května 1976). Další významnou událostí byl IV. sjezd svazu spisovatelů v červnu 1967, kde Pavel Kohout přečetl dopis Alexandra Solženicyna. Vynikající projevy měli Ludvík Vaculík, Karel Kosík a Václav Havel, který se zastával Miloše Formana, jehož filmy chtěli již tehdy straničtí papaláši zakázat. Není náhodou, že právě zde je počátek pozdějšího občanského hnutí Charta 77. Havlovy hry, které uvádělo hlavně divadlo Na Zábradlí, se již tehdy těšily velké popularitě.
V době normalizace došlo k útlumu a k zákazu publikovat. Někteří spisovatelé jako Josef Škvorecký nebo Ladislav Mňačko odešli do exilu. Jiní začali psát do šuplíku. Normalizační deprese trvala do roku 1973. Mezi tím proběhla řada procesů. Jedním z nejznámějších byl proces s Hnutím revoluční mládeže. Mezi odsouzenými dostal největší trest – čtyři roky – inženýr Petr Uhl. Dále byli odsouzeni pozdější novinářka a publicistka Petruška Šustrová, pozdější diplomat Jaroslav Bašta a polistopadový ministr životního prostředí Ivan Dejmal. Proces se konal v březnu 1971 u soudu ve Spálené ulici. Již tehdy se během procesu sdružovali na chodbě pozdější disidenti. Obvinění byli přiváženi do soudní budovy brzy ráno a snad jen můj starší spolužák Jan Rafaj byl již před soudní síní okolo půl osmé. Studenti a disidenti nebyli ranním ptáčaty. Někdo tam trávil celé hodiny. Jiní se jen zastavili a pak spěchali dál. Občas do chodby přišel Rudolf Slánský mladší, aktivní byli bratří Šlingovi. V dlouhých hodinách čekání například Jan Šling vyprávěl, jak Antonín Zápotocký již věděl o zatykači na jeho otce, a přesto s ním hrál v Brně v předvečer zatčení karty. Proces s Hnutím revoluční mládeže byl prvním velkým procesem, kde tresty padaly natvrdo. Otec Ivana Dejmala si tehdy s černým humorem povzdechl: „Já tomu klukovi dal tak slušné vychování, a on se ocitl až v krajní levici.“
Je nutné si uvědomit, že normalizace probíhala relativně pomalu. Ještě na podzim roku 1968 se zdálo, že se z Pražského jara podaří zachránit alespoň něco. Demonstrace 28. října 1968 proběhly relativně pokojně. O pár dní později 7. listopadu již došlo k zatýkání a prvním obviněním. Soud, který se konal se mnou na jaře roku 1969, však byl korektní a nakonec jsem byl osvobozen pro nedostatek důkazů. Výpovědi příslušníka VB Zámečníka v přípravném řízení i před soudem se natolik rozcházely, že je ani tehdy soud nemohl brát vážně. Později sice soudy shledaly „provinilce“ jako kutnohorského faráře Ctirada Nováka vinnými, ale udělovaly „pouze“ podmínečné tresty. Mezitím probíhaly prověrky, hlavní otázka při nich byla, jestli dotyčný souhlasí se vstupem Vojsk varšavské smlouvy. Pokud někdo nesouhlasil, přišel o zaměstnání nebo byl vyloučen z KSČ, či ho čekal jiný postih. Další hysterie se rozpoutala kolem voleb v roce 1971. Před nimi byli zatčeni historik Jan Tesař, Jaromír Dus a Ladislav Hejdánek. Jiří Müller byl odsouzen k pěti letům vězení za podvracení republiky.
Jak před časem upozornil překladatel Paul Wilson, v roce 1973 se objevily první nezávislé aktivity. Začala vycházet samizdatová literatura, a to nejen ve Vaculíkově edici Petlice. Začal se točit nezávislý film. Rodil se hudební underground. Jistým katalyzátorem bylo, když v roce 1973 nebyl Plastikům přiznán oficiální status a Plastici o něj přestali usilovat. 30. března 1974 státní bezpečnost rozehnala účastníky koncertu, který se měl konat v Rudolfově u Českých Budějovic. Hlavními postiženými nebyli členové kapely, ale někteří fanoušci. K postihu kapely došlo až v roce 1976, kdy byli členové skupiny uvězněni; manažer Ivan Martin Jirous, řečený Magor, byl odsouzen k 18 měsícům nepodmínečně. Saxofonista Vratislav Brabenec k osmi měsícům (polehčující okolností bylo, že při výtržnostech nezpíval, ale pouze hrál), Svatopluk Karásek, který během festivalu druhé kultury vystupoval jako sólista, dostal rovněž osm měsíců a Pavel Zajíček z DG 307 jeden rok vězení. Během procesu, který se konal v Praze na Smíchově, se sešli pozdější signatáři Charty 77.
Text Charty 77 vznikl koncem roku 1976 a v úvodu se říká: Dne 13. 10. 1976 byl ve sbírce zákonů ČSSR (č. 120) zveřejněn „Mezinárodni pakt o občanských a politických právech a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech“, které byly jménem naší republiky podepsány v roce 1968, stvrzeny v Helsinkách roku 1975 a vstoupily u nás v platnost dnem 23. 3. 1976. Od té doby mají naši občané právo a náš stát povinnost se jimi řídit.
Charta 77 měla být zveřejněna 1. ledna 1977 a prvními mluvčími byli dramatik Václav Havel, filosof Jan Patočka a bývalý ministr zahraničí Jiří Hájek. K jejímu zveřejnění mělo ve skutečnosti dojít až 7. ledna v listech Le Monde, Frankfurter Allgemeine Zeitung, The Times a New York Times. Pokud se pamatuji, již tenkrát nebylo vše dobře zkoordinováno, Le Monde z 7. ledna vyšel již 6. ledna 1977, a tak došlo k zatčení Václava Havla, Pavla Landovského a Ludvíka Vaculíka, když jeli předat archy s podpisy. (Argument režimu zněl, že k zveřejnění došlo dříve než k předání.)
Krátce po podpisu Charty 77 se filosof Jan Patočka setkal s holandským ministrem zahraničních věcí Van der Stoelem, byl podroben několika výslechům a po jednom z nich byl hospitalizován a 13. března 1977 zemřel. Jeho pohřeb v Praze-Břevnově se stal demonstrací asi tisícovky lidí. Nad hrobem promluvil Ladislav Menzel. Podobně jako při pohřbu Boženy Němcové byla vedle jeho hrobu, kromě mnoha květin, položena trnová koruna.
Tragikomická byla opatření režimu: městská doprava byla odkloněna, takže se k hřbitovu bylo možno dostat pouze pěšky, nad hřbitovem neustále kroužil vrtulník a hluk umocňovaly plochodrážní motocykly z nedalekého stadionu Rudé hvězdy Praha. Smuteční hosté byli legitimováni a dokonce se mi dostal nedávno do rukou dokument, že jsme byli perlustrováni i cestou z pohřbu na karlovarské silnici.
Je zajímavé, že mnohé události z pohřbu profesora Jana Patočky jsou zpochybňovány. Pokud tak činil komunistický režim v Československu, není se čemu divit, ale někdy tak činili i disidenti sami v úporné snaze být co možná nejstřízlivější. Například i příběh s trnovou korunou zpochybňuje v jedné své povídce Ivan Klíma. Po příchodu do exilu jsem exilovém časopisu OKNO, který vycházel v Holandsku, nalezl kritiku filmu BBC o Chartě 77. Autor bral jako přehnané líčení, které popisuje vrtulník a hluk plochodrážních motocyklů. Exilový publicista Milo Komínek vydal dokonce v Našich hlasech výzvu Již ani slovo o komunistických chartistech. Naopak v ostatních exilových organizacích jako ČSSK nebo v Klubu bývalých politických vězňů K-231, v exilových novinách a časopisech nalezla Charta 77 pochopení a podporu.
(Převzato ze Sattelite 1–416, č. 1/2017: Před 40 léty vznikla Charta 77. Kráceno)