nad příběhem Josefa Serinka
Jako mladý historik zapálený do dějin druhého československého odboje přesvědčil Jan Tesař v šedesátých letech partyzána Josefa Serinka, aby mu odvyprávěl svoje vzpomínky. Před deseti lety je Tesař znovu oprášil a pustil se do usilovné práce, jejímž výsledkem je třísvazková Česká cikánská rapsodie, která vyšla v nakladatelství Triáda. Ojedinělou práci recenzují zástupci nejstarší a nejmladší generace.
Bohatýrský zpěv
Ráda bych upozornila na rozsáhlou publikaci, trilogii, která vyšla na podzim minulého roku v nakladatelství Triáda pod nepříliš zdařilým názvem „Česká cikánská rapsodie“. Jan Tesař v ní uveřejnil vzpomínky Josefa Serinka, romského uprchlíka z koncentračního tábora v Letech, který se stal partyzánským velitelem na Vysočině. Zapsal je v letech 1963–64 a doplnil rozsáhlými poznámkami a komentáři k událostem, které se staly převážně na půdě evangelických sborů na Vysočině. Vydavatel Robert Krumphanzl doplnil Tesařovy texty rozsáhlými rejstříky – nejen osob a míst, ale i výsadkových a odbojových skupin a partyzánských oddílů. Řada dalších spolupracovníků se podílelo na mapách, diagramech a tabulkách. Díky tomu význam této publikace přesahuje rámec vzpomínkového textu a stala se dokumentem a pramenem k dalšímu zpracování odboje a partyzánského hnutí v době druhé světové války a v letech po jejím skončení. Trilogie má 1360 stran a stojí něco málo víc než 1000 korun.
Jan Tesař do líčení života běhu zmíněného období vložil celou řadu úvah, které stojí za čtení a přemýšlení. Údobí totality (a druhá světová válka a okupace našich zemí byla totalitou) sebou přináší absenci písemných dokladů toho, co se děje v konspiraci. Pro dějiny konspirace žádné písemné prameny nejsou. Zapisování vzpomínek znamená tvoření pramenů – jsou plnohodnotné? Chybí-li prameny, o to snáze se deformuje společenské vědomí. Od roku 1948 se prosadil politický zájem opanovat lidskou paměť, společenské povědomí. Cíleně se vytěsňovaly vzpomínky na odboj a o těch, kteří se v něm angažovali, se nemluvilo. Ani po roce 1989 nedošlo k rekonstrukci historické paměti. O Josefu Serinkovi se dosud v naší historiografii psalo okrajově, ačkoli právě on začal jako první shromažďovat uprchlíky z táborů a začal s nimi v duchu romské tradice budovat lesní úkryty. Spojením lesních úkrytů a úderných skupin položil základy československého partyzánství.
Rasové vyloučení Romů na okraj společnosti nezmizelo ani v prostředí odboje. Spolubojovníci Josefa Serinka (s výjimkou Josefa Grni) o něm ve svých pamětech mlčí. Za sobě rovného ho nepovažuje ani František Hyška, ačkoli byli ve stejné situaci a shodní ve své činnosti. Jindřich Bednář, který po válce shromáždil množství materiálu o odbojové činnosti, mj. i „Černého partyzána“, přes svůj obdiv k jeho činnosti nakonec uzavřel: Je Rom, tedy lže. Jan Tesař k tomu napsal: „V Čechách se nacistům za iniciativní pomoci české protektorátní vlády a jejích úřadů podařilo dovést plán na vyvraždění cikánů téměř do konce, tak jako málokde. Zůstalo málo těch, kdo přežili, ale hlavně byl pramalý zájem o zachování památky obětí. Právě česká společnost zůstala víc než která jiná lhostejná vůči této tragédii a svému vlastnímu podílu na ní a právě jí z toho po letech vznikla těžká kulturní a mravní újma s nedohlednými důsledky ještě do budoucna.“
O svých rozhovorech se Serinkem Jan Tesař napsal: „Při besedách s člověkem po celý život nedoceňovaným, neposlouchaným, ba neviděným jsem se rozhodl poslouchat a zapisovat. Cítil jsem, že ve volném vyprávění řekne to nejpodstatnější.“
Tesaře strhla opravdovost Serinkova života. Zpočátku byl štvanec. Když přišel na Vysočinu, našel lidskou solidaritu, navíc se setkal s odbojovým hnutím, hluboce poznačeným evangelickým prostředím, které tehdy splývalo s radikálním socialismem. V něm našel svůj „pravý domov“. (Svou vlastní rodinu ztratil – všichni zahynuli v Osvětimi.) Podle Jaromíra Procházky „autentičnost Serinkových údajů a výtečné podchycení ovzduší doby a motivace jeho činů je ojedinělé svědectví, které může přispět k ozdravění historického a tím vůbec společenského povědomí.“ Serinek se identifikoval s církví protestu, odporu, jak se s ní setkal na Vysočině. Jeho víra nebyla náboženská, ale sdílel společný sen o nastolení řádu sociální spravedlnosti, spojený s nadějí, že spolu s nacismem budou odstraněny rasové předsudky.
Závěry trilogie „Česká cikánská rapsodie“ jsou překvapující: Jan Tesař v ní po mnohaleté práci na upřesnění a chronologickém zařazení velkých i malých konkrétních událostí v době druhé světové války a v následných letech rozvíjí souvislost toho všeho s českou reformací, s činností Jednoty bratrské a též s helvétskou rebélií, která se odehrála v témže prostoru, a klade otázku: Je tak vyloučeno, že prastaré děje se vrací a objevují v jiných dějinných situacích, ale s tímtéž mravním podtextem a nárokem? V tomto, a v ničem jiném vidí Tesař „idejnost“ Serinkova příběhu.
Kniha nás na základě Serinkova příběhu seznamuje s řadou dalších pozoruhodných lidí, o kterých se léta nemluvilo nebo nesmělo mluvit. Nebylo by možné upozornit na ni a obstarat ji pro obecní nebo sborové knihovny, aby bylo možné si knihu půjčit? Vždyť zaznamenává i historii evangelických sborů, která by neměla upadnout do zapomenutí!
Romský partyzán vypráví československý příběh jinak, než ho chceme znát
Josef Serinek, přezdívaný Černý, byl český Rom, který se proslavil jako partyzán a velitel oddílu Čapajev. Za první světové války přežíval v šumavských lesích se skupinou romských zběhů, mezi válkami se živil jako zemědělský dělník a pašerák. Ve svých vzpomínkách dokonce tvrdí, že v Teplicích zorganizoval celoevropský sjezd Romů. V roce 1942 byl Serinek s celou rodinou odvlečen do koncentračního tábora v Letech. Když viděl, jak čeští bachaři vraždí jednoho vězně po druhém, rozhodl se, že uteče. Útěk se mu podařil, ale celá jeho rodina v Letech zůstala a zahynula tam nebo v Birkenau. Serinek křižoval tehdejší Protektorát pěšky tam a zpět, až se usadil na Vysočině. Tam začal organizovat partyzánský oddíl z uprchlých ruských zajatců a spojil se s veliteli nejprve z československého odboje a pak ze sovětské armády. Po válce si otevřel hospodu, kterou mu však úřady zavřely, a do své smrti se pak živil pomocnými pracemi.
Vzpomínky českého Roma Josefa Serinka jsou jedinečným příběhem, ale i jedinečným pramenem, který téměř nemá obdoby. Jedinečné je ale i zpracování Jana Tesaře. Pro orientaci ve vzpomínkách je nezbytné nahlížet zároveň i do druhého svazku s Tesařovými poznámkami. Brzy se ukazuje, že se skrze ně dá dostat k rozsáhlým úvahám, které se týkají samotné povahy pramenů, politických okolností, ale především otázek možností a strategie protinacistického odboje. Těm se věnuje i rozsáhlá esej ve třetím svazku, kde Tesař mapuje teorii partyzánského boje. Tvrdí, že podpora partyzánského boje mohla být účinnější než příprava na jednorázové povstání, a klade si otázku, proč odboj tuto strategii podcenil.
Nedokončený nebo nespravedlivý sen?
Četba knihy není náročná jen proto, že je téměř nezbytné mít před sebou stále otevřené minimálně dva svazky najednou. Leckterého čtenáře může iritovat také Tesařův lehce staromódní styl i některé jeho postoje. „Hlásím se trvale a důrazně k jedné pevné niti, vinoucí se staletími a trvající na kontinuitě společného československého kulturního usilování,“ píše Tesař. V době, kdy se alespoň v té progresivnější části české historiografie prosazuje kritický přístup k velkým národním vyprávěním, zní tato vlastenecká proklamace poněkud kontroverzně.
Tesařova deklarovaná věrnost „ideálu humanitnímu“, spojenému po masarykovském způsobu s myšlenkou společného československého národa, může sice působit archaicky, ale rozhodně není bezpečnou slonovinovou věží, která chrání před spletitostí a nejednoznačností dějin dvacátého století. Naopak, Tesař aplikuje ideu československého národa jako nekompromisní kritérium, kterým poměřuje konkrétní historické události. Národní modly se při tom otřásají a padají. Tesař kritizuje strategickou neschopnost československé armády, pokrytectví londýnské exilové vlády a především český rasismus, který vedl ke snaživému vyhlazování českých Romů v Letech protektorátními institucemi.
Paradox konfliktu mezi věrností ideálu Československé republiky a bořením národních mýtů krajním způsobem ztělesňuje právě Josef Serinek. Rom, utlačovaný napříč režimy, který nakonec uplatní své zkušenosti z celoživotního pohybu na okraji společnosti při budování zemljanek a shromažďování lesních oddílů za účelem boje proti okupantům. Osud nejen Serinka, ale všech českých Romů vede nakonec samotného Tesaře k zásadnímu zpochybnění nejen dějinného vývoje, ale samotného snu o československém národu jako ztělesnění ideálu humanitního: „Nemohu také smlčet nikoli nedokonalost, ale NESPRAVEDLNOST toho krásného snu, jež byla rovněž tisícinásobně opakovaná životy těch, kterým nebylo umožněno snít – kteří byli vydáni do Let, do Birkenau.“
Jak zraje vzpoura
„Jak zraje vzpoura?“ ptá se Tesař při svém bádání ve vzpomínkách účastníků odboje. Vzpoura Josefa Serinka se zrodila a uzrála z boje o holý život, bylo v ní ale obsaženo víc. Naděje na porážku nacistů byla spojená s nadějí na úplné odstranění rasového útlaku v české společnosti. Jak podotýká Tesař, v tomto smyslu byl samotný fakt, že vzal Rom do ruky pušku, bránil svůj život a usiloval o uskutečnění svých politických představ, revoluční záležitostí.
Josef Serinek ostatně sám sebe označoval za komunistu. Už za první republiky byl aktivním odborářem i komunistickým agitátorem a i po dobu svého zapojení do odboje sledoval, zda jsou jeho velitelé „pravičáci“, či „levičáci“, ale především to, kdo s ním zachází jako se sobě rovným a kdo ne. Vytříbený smysl pro rovnost nakonec Serinkovi pomohl udržet si odstup od Sovětů i KSČ. Zůstal tak komunistou „úchylkářem“, a když přišel v roce 1948 převrat, zažil Serinek místo sociálně spravedlivé společnosti, o které snil, další odsun na okraj.
Samotné odhodlání Serinka a dalších partyzánů by ale nestačilo. Tesař opakuje staré pravidlo partyzánské války, podle kterého je pro úspěch rozhodující přístup místního obyvatelstva. A v tomto ohledu byla Vysočina pro Serinka vskutku zemí zaslíbenou, kde se mu dostalo poprvé po útěku nejen pomoci, ale i přijetí. Odbojová infrastruktura se zde z velké části kryla právě se sítí kostelů, far a společenství věřících. Politické nasazení tradiční křesťanské komunity vysočinských evangelíků může leckoho překvapit, Tesař však připomíná silný apel na sociální spravedlnost tehdejšího českého protestantismu a rozvíjí dokonce ideovou a historickou linku evangelických odbojářů s tajnými pobělohorskými evangelíky a vzpourou helvétů na stejném místě. Ta může místy zavánět až idealizovaným mýtem, ale svým nasazením pro odboj přesvědčili evangelíci i Serinka, který nakonec překonal svůj silný antiklerikalismus a stal se (i pod vlivem své druhé manželky) sám evangelíkem.
Otevřené bludiště
Česká cikánská rapsodie je velkolepým, ale klikatým a občas těžko přístupným bludištěm Serinkových vzpomínek, historických dat a Tesařových úvah. Vstoupit do něj se ale vyplatí. Už proto, že chodby bludiště nejsou uzavřené, ale lze na ně navazovat. Výzkumem na poli historie, romistiky, politologie, církevních dějin nebo jen úvahami nad otázkami, které dílo otevírá.
Navázat by ale mohli a měli i umělci a popularizátoři. Česká veřejnost dnes potřebuje Serinkův příběh slyšet víc než kdy jindy a zaslouží si s ním setkat i ti, kteří se nebudou prokousávat stovkami stránek náročného textu. Kvalitní seriál by Serinkovu příběhu jistě slušel, stejně jako divadelní představení nebo komiks. Tesařovy poznámky by tvůrcům dodaly nejen dostatek materiálu, ale také vodítko, jak se vyhnout špatné ideologizaci příběhu, romantizaci partyzánství a přemrštěné heroizaci jeho protagonistů.
Josef Serinek / Jan Tesař – Česká cikánská rapsodie
Triáda 2016
I. Vzpomínky Josefa Serinka / Jan Tesař, Místo epilogu/ Rozhovor s Josefem Ondrou / Dokumenty. 508 stran, ISBN 978-80-87256-84-8
II. Komentáře ke vzpomínkám Josefa Serinka. 640 stran, ISBN 978-80-87256-85-5
III. Mapy, tabulky, diagramy – partyzáni na Vysočině / Jan Tesař, Serinkovské inspirace. 212 stran, ISBN 978-80-7474-171-5
ISBN 978-80-87256-86-2 (soubor)