Drobná knížka byla pro mne ideálním čtením do tzv. vánoční pohody. Křesťanskou vánoční pohodu popírá každým slovem – a usvědčuje ji z kýče. Maročan Šukrí, narozený v Rífu, se jako malý přestěhoval s rodiči do Tangeru, aby unikli bídě. Brzy však svou rodinu opustil a začal žít na ulici, vydělával si, jak se dalo, a zblízka se seznámil se světem povalečů, prostitutek a drog. Číst a psát se naučil až ve dvaceti letech.
Slova Muhammada Šukrího jsou slova těžká, biblicky útržkovitá, rozvitých vět v textu příliš nenajdeme. Tím se přibližuje biblickému vyprávění, které je také částečně útržkovité, pochází nakonec také ze semitského prostředí. V evangeliích najdeme situace vyhrocené do krajnosti. Rodina na útěku, hlad, vraždy, ohrožení, ale veliká láska.
Muhammad Šukrí píše o svém vlastním dětství, o hladu, o útěku, o despocii tradičních hodnot pervertovaných do postavy nenáviděného krutého otce, o ohrožení a také o neidealizované lásce. Maroko v době hladomoru i občanských nepokojů se v knize ukazuje jako země, kde je možné vše. Spisovatel nabízí optiku dospívajícího chlapce, který se pohybuje v nejchudších společenských vrstvách Maroka na začátku padesátých let, tedy v době těsně před osamostatněním země. Jen na okraji, mezi řádky tušíme veliké politické napětí, to však ustupuje do pozadí. Důležitější je dospívání chlapce, který mj. neumí ani číst ani psát, přesto umí dobře pít alkohol a kouřit hašiš a chodit do nevěstinců. Kniha je velikým obviněním patriarchální společnosti, všemocných otců – malých despotických vládců ve vlastní rodině, kteří svou frustraci řeší syrovou agresí vůči svým nejbližším.
Čtenář má možnost vidět muslimskou společnost z jiného pohledu, než nám ji ukazují média. Ukazuje např. islám jako kulturní prvek – podobně jako je kulturním prvkem křesťanství u nás. Obecně se má za to, že islám se musí projevovat určitým způsobem, kniha tyto předsudky naprosto boří. Ať už jde o užívání drog či vztah k západní kultuře. Ukazuje se, že běžní lidé v Maroku neznají z Koránu téměř nic (stejně jako u nás ve vztahu k Bibli). Korán je jen kulturní složka, stejně jako u nás Bible.
Neznalost základních náboženských textů je ještě zesílena téměř stoprocentním analfabetismem daného prostředí. Z náboženství pak zůstává temný stín v podobě nesmyslně vyhraněných patriarchálních zvyků. Podobně jako u nás pro řadu lidí symbolizuje víru v Ježíše Krista zvyk říkat dětem, že dárky nosí Ježíšek. Je to jen kulturní zvyk, s Biblí nemá nic společného.
V nejsilnějších scénách popisuje autor svůj vlastní snový svět, do něhož se po přestálých utrpeních vrací. Teprve v těchto pasážích se naplno rozvíjí brilantní styl Muhammada Šukrího, který svou úsporností a útržkovitostí vede čtenáře po pomyslném ostří nože. Ukazuje se, že jde o rafinované dílo, které by se dalo označit jako poezie v próze. Poezie, která má svým balancováním mezi syrovou banalitou a místy až ornamentálním představením symbolů rajských výjevů lásky blízko k některým básním Ivana Jirouse.
Kniha tehdejší muslimský svět šokovala, v Maroku byla nějakou dobu zakázaná. Právě kvůli drsně otevřenému zveřejnění násilných scén ze strany otce hlavního hrdiny nebo kvůli popisu erotiky dospívajícího chlapce. A především kvůli popisu nábožensky vyprázdněné společnosti se stává velkou kritikou tradičně pojímaného islámu.
Muhammad Šukrí, Nahý chleba. Vydalo Agite/Fra 2006, ISBN 80-86603-30-X