Téhož dne se dva z nich ubírali do vsi jménem Emaus, která je od Jeruzaléma vzdálená asi tři hodiny cesty, a rozmlouvali spolu o tom všem, co se událo. A jak to v řeči probírali, připojil se k nim Ježíš a šel s nimi. Ale něco jako by bránilo jejich očím, aby ho poznali. Řekl jim: „O čem to spolu rozmlouváte?“ Oni zůstali stát plni zármutku. Jeden z nich, jménem Kleofáš, mu odpověděl: „Ty jsi asi jediný z Jeruzaléma, kdo neví, co se tam v těchto dnech stalo!“ On se jich zeptal: „A co to bylo?“ Oni mu odpověděli: „Jak Ježíše Nazaretského, který byl prorok mocný slovem i skutkem před Bohem i přede vším lidem, naši velekněží a členové rady vydali, aby byl odsouzen na smrt, a ukřižovali ho. A my jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael. Ale už je to dnes třetí den, co se to stalo. Ovšem některé z našich žen nás ohromily: Byly totiž zrána u hrobu a nenalezly jeho tělo; přišly a vyprávěly, že měly i vidění andělů, kteří říkali, že je živ. Někteří z nás pak odešli k hrobu a shledali, že je to tak, jak ženy vypravovaly, jeho však neviděli.“ A on jim řekl: „Jak jste nechápaví! To je vám tak těžké uvěřit tomu, co mluvili proroci! Což neměl Mesiáš to vše vytrpět a tak vejít do své slávy?“ Potom začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma. Když už byli blízko vesnice, do které šli, on jako by chtěl jít dál. Oni však ho začali přemlouvat: „Zůstaň s námi, vždyť už je k večeru a den se schyluje.“ Vešel tedy a zůstal s nimi. Když byl spolu s nimi u stolu, vzal chléb, vzdal díky, lámal a rozdával jim. Tu se jim otevřely oči a poznali ho; ale on zmizel jejich zrakům. Řekli si spolu: „Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma?“
Evangelium podle Lukáše 24,13–32
Je to ještě k něčemu, víra v Ježíše? Má to cenu čekat něco právě od Mesiáše, který skončil na kříži? Dá se žít s tím, že by tou rozhodující postavou měl být Ježíš, ten ukřižovaný? Není už na čase poohlédnout se po nějakém lepším náboženství, po Mesiáši působivějším, nastrojenějším, svalnatějším, úspěšnějším – prostě po všech stránkách přijatelnějším? Nebylo by vhodnější, aby se církev mohla prezentovat jako spolek někoho, kdo udělá rázně pořádek, přitáhne masy a osloví je jednoduchým a srozumitelným programem? Nenechal nás Ježíš na holičkách s jakýmsi beznadějně zastaralým poselstvím o pravdě a lásce, kterému nikdo nerozumí a kterým nikdo nežije?
Toto jsou otázky, které se nám nejednou honí hlavou a které se stávají předmětem našich hovorů, pakliže máme – my, utahaní křesťané konce tohoto století – vůbec ještě chuť se o záležitostech své víry bavit. A pokud máme a řešíme své problémy, dopadá to nejednou tak, jak s těmi dvěma, co opustili Jeruzalém a vracejí se po velikonocích do Emauz. Probírají velikonoční události od začátku do konce a od konce k začátku, aniž by nacházeli bod, kterého by se chytili, nit, která by jejich hovor mohla posunout dál. Prostě, bezvýchodná konverzace.
Ale kupodivu i o společnost takové církve a takové víry kdosi stojí. A stalo se – zatímco to všelijak probírali – Ježíš sám se k nim přiblížil a šel dál spolu s nimi. Ač jdou pryč s tím, že je jim jasné snad jen, kam a k čemu se už vrátit nechtějí, Ježíš se k nim připojí. Ten, pro kterého mají leda bezmocnou vzpomínku, je opět s nimi. Dokonce se ani nemuseli sejít v jeho jménu.
A jestliže ho nepoznali, bylo to především proto, že ho zatím poznat nemají: než dojde na lámání chleba, je totiž potřeba cosi podstatného zjistit a vysvětlit. Ježíš, provázející bezradnou církev, nezačíná totiž vyučovat božíhodovým chvalozpěvům, ale nejdřív se začne se ptát. Zeptá se. Tak, že to kroky, namířené pryč z Jeruzaléma, pryč z velikonoc, aspoň na chvíli zastaví: Co to vedete za řeči? Co si tu vyměňujete za názory, co si tu mezi sebou bezradně přehazujete za problémy?
Ano, světe div se, někdo se zajímá o naše řeči. O vzpomínky bezradné víry, o vyprávěnky, které nikam nevedou. I tohle tedy patří k prvnímu dni po sobotě: tázavý zájem o nás, zájem o naši bezradnost, o rozhovor, který vypadá čím dál víc bezcílně. (Znáte to sami, tyhle otázky: Jak to bude se sborem, s církví… pořád dokola – a pořád žádná kloudná odpověď po ruce…)
Příznačné také je, že ten Ježíšův dotaz zabolel. Najednou totiž musí komusi jinému, cizímu, nahlas a naplno vyslovit svou beznaděj: ty jsi snad jediný z návštěvníků Jeruzaléma, který neví, CO SE STALO!
A zase Ježíš odpovídá otázkou, otázkou pobízející: jen naplno vyslov, co všechno tě přivedlo na tuhle smutnou pouť a k těmhle bezcílným řečem.
Odpověď je patřičně dlouhá, ale nejvíc na ní zaráží jedno – vždyť to všechno známe! Kleofášovo vysvětlení, to je vlastně souhrn zvěsti Velkého pátku i velikonoční neděle: Ježíš vzbuzující očekávání, a potom zrazený a vydaný na smrt. Ale také už zvěstovaný jako živý. Kdyby tam stálo pouze – Ježíš Nazaretský, ten prorok, spravedlivý, co ho ukřižovali, tak by to bylo všechno jednodušší. Ale co s tím, že tihle dva už uslyšeli o prázdném hrobě, když už mají za sebou jitřní božíhodové kázání, když už se jim donesla andělská zvěst – a přece jdou jak z pohřbu…
K takovéhle církvi, k takovýmto křesťanům se Ježíš připojuje. Rovnou si troufnu říct: k nám, co jsme se naučili byl ukřižován, umřel… třetího dne vstal z mrtvých – ale stejně to pro nás zůstává minulostí, odeznělou záležitostí, nesrozumitelnou hádankou. Jako by velikonoční událost měla pouze minulý čas. Že se vzkříšení děje právě třetího dne, v den zásadních – a překvapivých – Božích rozhodnutí, to nám nic neříká. My teď jdeme sami – a vlastně vůbec nevíme co s tím. Nerozumíme tomu, že by naši cestu tahle událost mohla nějak prosvětlit. Z celého základu křesťanství zůstává jen bezradnost. Velikonoční dědictví vybledlo – i ta vajíčka jsou barevnější…c Někdo to řeší tím, že oprašuje zvyky a tradice, někdo slaví svátky jara (než zas uteče léto a přijde podzim), někdo si odskočí do kostela.
Ale Ježíš má pro nás pro všechny teď odpověď jinou, odpověď nevybíravou i nadějnou. Jak otupělé srdce máte! – abyste věřili všemu, co mluvili proroci! Což nebylo nutno, aby Mesiáš takto trpěl – a takto vešel do své slávy? Ježíš neprobouzí otupělou víru zázraky, senzačními kousky. Nespustí nějaký náboženský ohňostroj, stoprocentně fungující reklamní kampaň. Neuvádí do mystických tajemství, ani nedráždí zájem záhadami a hádankami – ale otevírá Písma. Vlastně a především Starý zákon. Začal od Mojžíše a proroků – a učil je rozumět, že ta zvěst je vlastně o něm.
Ano právě my, křesťané z pohanů (a pro křesťany s takovým rodokmenem píše evangelista Lk především) se potřebujeme pořádně naučit číst Starý zákon. Do jeho půdorysu zakreslit příběh ukřižovaného a vzkříšeného: S Izraelem, lidem darovaného vykoupení a Cesty z otroctví ke svobodě se učit věřit, že (a jak) je s námi Bůh na naší cestě. Jinak se nám totiž stane, co se už církvi stalo mnohokrát, že si do Ježíšova příběhu promítneme vlastní pocity a náboženské vzruchy a touhy – abychom nakonec skončili v podivné kocovině. Jedna epocha objevila náboženské city a vzrušení, další se rozplývala nad Ježíšovým učením, někdo sází na archeologii, někdo na mystiku, ale nic z toho nám vlastně nepomůže porozumět, kýmže to Ježíš vlastně je – totiž Mesiášem. Událostí, kterou smíš pustit do života s naprostou důvěrou. Událostí zachraňující, spasitelnou. Nesmírně nadějnou. Příběhem vysvobození, kde máš zcela jistě místo.
Proto šel Ježíš cestou utrpení (po způsobu spravedlivých beránků, jejichž oběť otevírá cestu vysvobození) a právě jako trpící Mesiáš, ukřižovaný zavrženec, extrémní služebník svobody milosrdenství i pravdy, byl vzkříšen.
A víšli z Písem, že lid staré smlouvy mohl ze svého velikonočního vysvobození žít už napořád a stále znova počítat s Bohem na své cestě až do konce, do zaslíbené země, začínáš s údivem, pokorou a přece rostoucí nadějí a odvahou důvěřovat a rozumět: Ani my nejsme na své povelikonoční cestě sami. Ani my nejsme vydáni napospas své nedověře, zmatkům, strachům. Ani my nejsme odkázáni jen na to, co zrovna frčí na trhu náboženství a pověr. Ani my se nemusíme ustrašeně ohlížet, zda doba nadělí poměry příznivé či nepříznivé.
Není divu, že církev, která se od Mesiáše, jenž takto zpřístupňuje Písmo, učí rozumět Boží věrnosti, vzápětí prosí a naléhá: zůstaň s námi. Když užs’ nám udělal cestou takovou skvělou biblickou hodinu – pobuď s námi. A tehdy se stalo, že pozvaný se stal hostitelem. Právě tehdy ten svědek Boží věrnosti přestal být anonymní. A když byli u stolu – vzal chléb – a díky činiv – lámal – a dal jim. Seberozdávající svědek Boží svobody a věrnosti už opět obdarovává a klíčící důvěra se mění v užaslou jistotu: je s námi. Nejsme sami. Ten, jehož dílo jsme už už opustili, nás opuštěné nezanechal a náš opuštěný domov proměnil v hodovní síň Božího království.
Je to jakoby jen záblesk. Kratičká chvíle, ale bohatě dostačující. Není potřeba putující církev přenášet do nebe. Není potřeba hostina na věky. Stačí tohle jedno stolování. Stolování, kde se pozvaný stane hostitelem, kde se Vítěz nad smrtí představí znova jako seberozdávající a obdarovávající. Stačí to a víš z celého srdce svého: všechno je jinak. Neplatí už naše bezradnost, ale jeho věrnost.
(Až se od toho stolu zvedneš, budeš také vědět, kam si pro tuhle naději a radost chodit dál.) Amen