Těsně za Filipem, druhým kazatelem efezského sboru, seděl v bílé tunice jakýsi Petr, známý flétnista a jeden z nejlepších zpěváků Achaje. Prohlížel si hustě popsaný svitek a liboval si, že písně mají správný rytmus a spád. „To by se dalo dobře zpívat,“ pomyslel si a nahlas řekl: „Škoda, že Jan nikde nepoznamenal, podle jakého nápěvu a jak rychle se to má zpívat. Už dvanáct dní se tím probírám a na žádný takový údaj jsem nenarazil.“
Svitek měl rozložený na lavici, a trochu ho znervózňovalo, že z jedné strany se svitek neustále stáčí zpět, takže se v textu špatně hledalo.
Petr byl rodák z Betléma. Z Palestiny odešel asi před dvaceti lety. Nějaký čas trvalo, než se dostal do Tarsu. Zde navštěvoval pěveckou školu židovského kantora Šimona a pak se na patnáct let usídlil v Korintě. Teprve nedávno přišel do Efezu na pozvání kazatele Filipa, jednoho z nejlepších liturgů iónského pobřeží.
Petr pociťoval Filipův upřený pohled, netrpělivě očekávající konečné zhodnocení Janových písní. Filip se předklonil a položil ruku na svitek:
„Co na to říkáš, Petře?“ začal nedočkavě. Petr stále ještě rozvíjel jednu stranu svitku, protože nemohl najít píseň, která mu obzvláště učarovala.
„Vždyť zde není ani pořádně vidět“ zabrumlal Filip a sahal i druhou rukou po svitku. „Pojď s tím k oknu, ať na to líp vidím.“
Petr vstal ze židle a šel za Filipem, který už usedl na lavici u okna se svitkem v ruce.
„Napřed mi ale řekni,“ Filip se pátravě díval na Petra, „znáš toho Jana?“
„Znám.“
Petr se na chvilku odmlčel a přejížděl si levou rukou po tváři. Prohrábl vous, jako by vzpomínal.
„Nějaký čas jsme pracovali společně v Laodikeji. Zajel jsem si tam pro nějaké struny na kytaru a zdržel se tam několik týdnů.“
Pokračoval docela potichu: „Nikdy jsem však netušil, že by Jan skládal písně, a že by mohly být tak dobré.“
Filip teď srolovaný svitek držel na klíně a pln zvláštního rozhorlení řekl: „Já těmi písněmi zas tak nadšen nejsem. Podívej se,“ rozvinul svitek a prstem přejížděl po řádkách psaných modrozeleným inkoustem, „on ty písně neposílá jen nám do Efezu, on chce, aby se zpívaly i ve Smyrně, Laodikeji a vím já kde ještě?“
Filip se zachmuřil.
„Proč s tím otravuje všechny okolní církve? Nemyslí si o sobě trochu moc, ten vyhnanec? Tady to je,“ ukázal prstem do textu, „je to určené pro předčítání při bohoslužbách.“
Petr se naklonil nad text a hned neodpovídal, jen potichu bručel. „No ano, ano,“ jako by vyčkával, co ještě Filip řekne.
„No ano,“ začal nejistě, když se Filip přece jen odmlčel, „někomu může připadat, že si Jan počíná poněkud odvážně, někomu určitě.“ Petr nabral dech: „Víš, ale ty texty mají šťavu, mají hlavu a patu. Řekl bych, že to nejsou fráze, mluví mi to ze srdce a je celkem obdivuhodné, že Jan i na ostrově Patmos má chuť do zpěvu. Podívej se, třeba tohle,“ a ocitoval první slova právě nalezené písně: „Mou duši svírá, mou duši dusí…“
„To jsem si mohl myslet, že to řekneš. Zrovna tohle mi vadí nejvíc,“ vybuchl Filip. Podupával si při tom nohou, ne že by si chtěl utvrdit rytmus, ale protože už se nemohl udržet.
„Petře, copak nám nestačí žalmy? Zhudebněné je máme skoro všechny a víš, jak krásně to zní, když je zpíváme právě tady u nás při večerním shromáždění? Ostatně, kdo je zpívá lépe než ty?“
Filip se nadechl k dalšímu proslovu, Petr ho však zarazil.
„Nemusíš mi lichotit. Víš přece, jak rád je zpívám. Právě tady u vás mi bohoslužby připadají jako jeden velký chvalozpěv. Jenže,“ Petr se zarazil, „proč sis mne, Filipe, pozval, když stejně nechceš slyšet, co si o těch písničkách myslím?“
V ztichlé místnosti bylo najednou zvenčí slyšet šumění listí stromů v zahradě.
Filip se rozhořčeně podíval na Petra: „Já si opravdu myslím, že Janovy písně jsou takové, no, dobové, moc poplatné vkusu některých, kteří nakonec dopadli hůř než Jan. Podívej, tak velkou cenu zas nemají, a on je chce zpívat při bohoslužbách. Za pár let je nikdo nebude znát.“
Filip se upřeně díval na Petra: „Zastarají a teď jenom pletou podobně horké hlavy jako je Jan sám. Víš, co by na nás dolehlo, kdyby některý z císařských úředníků slyšel, že zpíváme písně toho vyhnance? Petře, já bych si to na odpovědnost nevzal. Mysli na budoucnost našich sborů, ty písně za to opravdu nestojí. Jsi ještě moc mladý,“ rozhlížel se teď po místnosti, „ty to nepamatuješ, ale mohu ti říci, že nám tehdy jeden městský tajemník moc pomohl, když tady byl ještě Pavel a tak nešťastně se to všechno semlelo kolem té Diany.“
Filipovy roztěkané oči spočinuly opět na textu svitku: „Kdo ví, co by se zas mohlo stát, kdyby nějací mladíčci začali notovat tady ty písničky. Dnes takovou přízeň u městského tajemníka nemáme, časy se změnily.“
Aby své životní moudrosti druhého efezského kazatele dodal na vážnosti, ještě podotkl s nadhledem zkušeného pedagoga: „Chvála Hospodina, je chvála Hospodina a ne nějaké provokování.“ Na závěr svého proslovu už se neudržel a pohrdavě procedil skrz sevřené zuby: „Mou duší svírá, mou duši dusí…“
Zase bylo chvilku ticho. Filip si urovnával záhyby na tunice a pak pokračoval:
„Kdyby si to zpíval na ostrově Patmos, tak prosím. Už jsem o tom přemýšlel kolikrát, vždyť ty jeho písně se do našich bohoslužeb ani nehodí. Představ si, Petře, že bychom zpívali po přímluvných modlitbách třeba: Vládče, co k davu mluvíš, co kdybys tak jednou ztich?“
Filip se dostával do varu:
„Vždyť Jan byl a je i teď zmatkař. Je to takový teologický lehkooděnec, který chce za každou cenu bojovat, je to zmatenec: Nerozeznám okraj propasti, divné hlasy otázky mi kladou.“
Filip mimoděk projevoval velkou znalost Janova spisu, opravdu si ho pročetl mnohokrát a bál se, upřímně se bál, že by to někomu mohlo poplést hlavu. Přejížděl rukou po svitku a pak ho pomalu začal rozvinovat. Pergamenová folie jako by se vzpírala a Filip pořád nemohl najít jednu píseň, která by ho asi rozohnila ještě víc než ony předcházející.
Petr přestal přecházet kolem okna a raději si sedl na lavici těsně vedle hledajícího Filipa. Začal zase nejistým hlasem:
„Filipe, už tě někdy napadlo, že Jan je nevinen, stejně jako jeho písničky? Říkáš, že ty písničky se nehodí do naší bohoslužby, ale napadlo tě, že vaše efezská, promyšleně a znamenitě propracovaná liturgie, může některé věřící přivádět do rozpaků a je jim nesrozumitelná podobně jako jsou tobě nesrozumitelné Janovy písničky?“
V dřevěných regálech knihovny napravo od okna uviděl složené ruličky žaltářů, vytáhl si jeden svitek a řekl: „Víš, jak rád já zpívám žalmy.“
„O tom nepochybuji,“ řekl zaraženě Filip.
„Někdy si, Filipe, říkám, třeba o těch Davidových žalmech, čím vším ten člověk musel projít, co všechno musel riskovat. Už mnohokrát jsem si říkal, že právě David by nám řekl, proč je zpíváme, kde k tomu bereme odvahu, a možná, že by se nás zeptal, proč jsme tak do sebe schoulení a pěkně v závětří a zda jsme také prožili takový zápas víry, že si dovolíme to zpívat.“
Filipovi málem vyklouzl svitek z rukou. Díval se během posledních vět upřeně na Petra a neustále kroutil hlavou. Byl v obličeji víc a víc červený, ale udržel se a nevybuchl.
„Pokusil ses,“ pokračoval se sklopeným zrakem Petr, „pokusil ses někdy zamyslet nad tím, proč se Jan dostal na Patmos, proč se z něho stal vyhnanec? On přece nechtěl nikoho dráždit. Máš sice pravdu, že kdyby Jan neměl římské občanství, tak by se s ním úřady nemazlily a už by ani nešpitl, natož aby zpíval a skládal písně. Ale napadlo tě někdy, Filipe, že jeho písničky mají také svou poetiku a přitom jsou upřímným vyznáním? Nemyslíš, že chce, abychom je zpívali právě proto, že nás má rád a nic nám nevyčítá?“
Filip se pořád mračil a zmohl se jen na to, že položil pravou ruku na žaltář, který Petr odložil na lavici těsně vedle jeho tuniky:
„Kdybych nevěděl, jak rád zpíváš žalmy, už bych se s tebou asi nebavil. Mluvíš tak jako ti ztřeštěnci.“
Pohlédl zachmuřeně oknem ven a povzdechl si:
„Škoda, že nějakou písničku nesložil Ježíš. Měli bychom to hned lehčí a věděli bychom, co zpívat.“
Otočil se na Petra: „Nebylo by to fajn, Petře?“
„Možná,“ řekl váhavě Petr, aby druhého efezského kazatele neurazil. Hned vzápětí se však opravil: „To by byl ten největší průšvih, kdyby Ježíš něco složil. Neznám nic horšího než církevní šlágr. Omílá se to pořád dokola – a je jedno, jestli je to žalm nebo nějaká Janova písnička.“
Petr si nebyl jistý, že ho Filip vnímá, protože si všiml jeho zasněného pohledu, jako by se rozpomínal na něco dávného z Ježíšova života. Pro jistotu zesílil hlas: „Křivdíš mu, Filipe. Jan nezavrhuje žalmy. V některých písních dokonce využívá některých žalmových motivů. Rozhodně, Filipe, v tom svém spise nezakazuje žalmy zpívat.“
Filip teď svíral svitek pevně v rukou a nemínil ho pustit. Vážil si Petra, ale neskrýval zklamání z jeho slov. Pozoroval Petra skrz přivřené oči a pomyslel si: „To jste vy mladí, ale až pocítíš, co je to odpovědnost za sbor, budeš možná také mluvit jinak.“
Ucítil, jak mu najednou dopadají sluneční paprsky na horní část zad a příjemně hřejí. Vnímal teplo, vyhříval se. Už ho Petrova slova ani tolik nebolela. Doléhala k němu odkudsi z dálky.
Petr se však nenechal odbýt:
„Hlavně z toho nedělej generační spor, Filipe. Jan není žádný mladíček a jsem si jist, že presbyterům v Korintě by se ty písně líbily. Přece nechceš, abych ti tady vyjmenovával všechny písně, které vyrůstaly také v tak nejisté době, jako je ta naše.“
Nechtěl už spor prodlužovat: „Zítra při večerních bohoslužbách bychom se měli naučit jednu Janovu píseň, ukaž mi ten svitek,“ a natáhl po něm ruku.
Filip jen netrpělivě máchl rukou: „Myslíš o tom svědomí otupeném a sbližování národů?“
„Ta je taky dobrá,“ řekl Petr, „teď jsem myslel právě na děti od Filemony, už kvůli nim bychom se to měli naučit. Podívej, tady,“ vzal si svitek, rozvinul ho a ukazoval na text: „Pane Bože, prosíme Tě, za děti na celém světě, které mají hlad.“
„Našlo by se ještě plno jiných proseb, které z žalmů tak výrazně nezaznívají,“ pokračoval Petr již rázněji, „některé Janovy písně nás učí chválit dobře a pravdivě a není zapotřebí si je ošklivit, i když mluví jinak než jsi zvyklý.“
Druhý efezský kazatel, strážce nad liturgií místního sboru, zavrtěl rozhodně hlavou:
„Můj milý Petře, vůbec si nerozumíme. Já mám také starost o děti. Já chci ochránit a předat mladším poklad písní, který tak ohrožuje ten nerozvážný Jan. Chválení Hospodina ve sborech nesmí zaniknout a pro děti vidím schůdnější cestu než Jan. Uvažuj, naše děti by se měly učit odmalička celému pokladu písní a ne nějakým rytmickým básničkám.“
Petr se usmál a položil mu ruku na rameno: „Souhlasím s tebou, Filipe. Já chci také děti učit celému pokladu písní, ale to znamená, že chci učit žalmy, i Janovy písně z ostrova Patmos, i další, které – dá-li Duch – teprve vzniknou.“
Asi za půl roku dorazil do Efezu posel s krátkým dopisem z Korintu:
Milý Filipe, posílám ti alespoň refrén jedné úplně nové písně od bratří z Palestiny, kterou jsme zařadili do naší kající liturgie: Jen když přestaneš si všímat / falešnýho tónu / pak zaslechneš si zpívat / srdce heligónu / zpívá lidem nesměle / haleluja – farářovo blues. Tvůj Petr.
P.S. Nezpívá se to jako smutné černošské blues, ale podobně rychle a vesele jako „Mocný Bože při Kristovu“.