Reakce na Pohřbívání mrtvých (Protestant č. 2, 2012)
Bylo to dobré gesto i svědectví ze strany Miloše Rejchrta a Václava Malého, že uspořádali křesťanský pohřeb Jiřímu Hájkovi, i to, že se k němu přihlásili v době, kdy o něj nikdo nejevil zájem. Navíc se J. Hájek ke křesťanství nikdy nehlásil, a tak oba kazatelé nebyli tím nijak povinováni. Toto gesto a služba křesťanskou nadějí svědčí o jejich názorové konsistenci.
Snad dobře rozumím záměru autora článku, připomenout jeden z mohutných přínosů Charty 77, jenž spočíval v integraci a interakci lidí přes hranice politických, ideologických i věroučných stanovisek. Jiří Hájek byl jeden z prvních mluvčích CH 77, reprezentující skupinu bývalých členů KSČ a představitelů režimu v jeho prvních dvou dekádách. To byl pravděpodobně hlavní důvod toho, že rozloučení s touto osobností v roce 1993 proběhlo bez většího zájmu společnosti. Miloš Rejchrt k tomu poznamenává, že máme v Čechách problém se s komunismem a komunisty vyrovnat. Dávám mu za pravdu, jen k tomu mám jiné důvody, než uvádí. Také mi nemusí být sympatický ministr, oblíbený v devadesátých letech, který mohl dělat kariéru díky členství v normalizované KSČ. Ale – nebyl jeho vstup do vlády v letech polistopadových jakousi analogií „prozření“ Jiřího Hájka a jemu podobných? Jejich životy protnula společenská změna, která je vyplavila do pozice, v níž mohli odčinit, co spáchali dříve. A v případě J. Hájka, ruku na srdce, bylo co odčiňovat. Po válce byl sociálnědemokratickým poslancem, zároveň vedený jako tajný člen komunistické strany. Spolu s Fierlingerem prosazoval násilné spojení s KSČ. V letech 1948–1968 byl členem ÚV KSČ, tedy v době, kdy byly vedeny procesy mj. s bývalými sociálními demokraty a příslušníky protinacistického odboje Jaromírem Nechanským a Veleslavem Wahlem, popravenými v roce 1950. Bylo to v době kampaně proti „sociáldemokratismu“ , kdy řada bývalých sociálnědemokratických funkcionářů obdržela tresty 10–15 let. V letech 1954–55 bylo odsouzeno dalších asi 270 bývalých členů strany. A právě tehdy, uprostřed nejhrubších nezákonností, se ukázala politická tvář Jiřího Hájka, kdy z výše politických postů, jež zaujímal, sepsal dílko „Zhoubná úloha pravicových socialistů v ČSR“ (1954). Šlo o jeho vlastní iniciativu, nic takového od něj nikdo nevyžadoval. Tvrdil, že sociální demokraté, kteří se nepodřídili komunistické diktatuře, jsou zločinci, „s nimiž může hovořit národ a dělnická třída jen prostřednictvím bezpečnostních orgánů, prokurátorů a soudů“. Z toho příliš neslevil ani ve svých pamětech vydaných roku 1997. (J. Hoppe: Opozice 68) A tak se musíme ptát, zda dokázal J. Hájek reflektovat svou minulost jako podíl na zločinech proti lidskosti? A co z toho vyvodil? Nelze samozřejmě nahlédnout do srdce druhého člověka. Vstup do společenství Charty byl jistě projevem vnitřní změny a snad i pokání. Z odstupu let se mi přesto jeví signace Charty, podobně i vzdor jiného komunisty, Františka Kriegela v Moskvě v roce 1968, jako příliš slabá náplast na hlubokou ránu, kterou spolu zasadili do zad česko-slovenské společnosti svou angažovaností v době ustavování totalitního režimu.
Opravdu, máme v Čechách problém se s komunisty vyrovnat. M. Rejchrt píše o radikálním postkomunistickém antikomunismu, který by chtěl postavit komunistickou stranu mimo zákon. Co je však na tom tak radikálního, víme-li již tolik o své poválečné minulosti? Není toho antikomunismu spíše méně, než by bylo společensky zdrávo? Daný problém „vyrovnávání“ vidím v tom, že na něj hledíme příliš „chartisticky“, tedy zamlčováním minulosti mnohých z těch, s nimiž jsme se ocitli na jedné lodi. V době „solidarity otřesených“ to snad mohlo mít význam. A přece signatář CH 77, Jan Zeno Dus připomíná a považuje za selhání, že „nekomunističtí“ chartisté nikdy neobtěžovali chartisty s komunistickou minulostí s apelem na vyslovení pokání za svou ideologickou minulost (Zločiny komunismu, sborník z konference z 16. 3. 2006 v Praze). Podle téhož svědectví téměř nikdo z bývalých členů KSČ mezi chartisty se nepokusil vyhledat politické vězně z 50. let a~poprosit je o odpuštění. Jakoby pár let v disentu vymazalo skvrny na svědomí a odstranilo všechny křivdy a s nimi i důvody vracet se do časů budování komunismu a třídního boje. Tento těžký dluh dodnes zatěžuje všechny pokusy o vyrovnání se s totalitní minulostí.
Také věřím tomu, že se nebe raduje z jednoho jediného hříšníka činícího pokání. Možná byl s takovou radostí přijat i Jiří Hájek. Byla-li však lítost uzavřena v srdci či v okruhu nejbližších, zůstalo zde na zemi něco zásadního nevysloveno. Nelze se divit, když to pak vysloví jiní. A už ne kvůli jednomu kajícímu hříšníku, nýbrž s ohledem na ty, kdo kvůli bezohledné mocichtivosti jiných ztratili roky ve vězení, zdraví, majetek, rodiny, případně život vůbec.