rozhovor s Michalem Doleželem
studentem Filosofické fakulty Masarykovy university a iniciátorem nového festivalu.
Festival Moje 20. století má za sebou první úspěšný ročník. Mohl bys čtenářům tuto akci představit? O co ti šlo, jaký byl tvůj záměr?
Moje 20. století má v podtitulu „Festival svobody proti totalitě“. Cílem celé akce tedy bylo zprostředkovat životní osudy pamětníků dvou totalitních ideologií 20. století současné mladé generaci, a to přijatelnou formou v kavárenském prostředí u piva či kávy. Nacismus i komunismus zasáhly výrazným způsobem do charakteru národa a dozvuky obou těchto ideologií jsou přes značný časový odstup stále patrné. Považuji proto za důležité ukázat konkrétní osobnosti, kterým obě ideologie změnily život. Mimo to využíváme posledních příležitostí, kdy jde něco podobného realizovat. Každým rokem ubývá čím dál více pamětníků a do deseti let nebude nikdo, kdo by mohl na tyto podstatné události 20. století vzpomínat.
Vytvořit z ničeho nový festival bylo asi velmi těžké. Kde ses inspiroval a co ti bylo při přípravě největší pomocí?
Z ničeho festival určitě nevzešel. Už v minulosti jsem uspořádal několik besed nebo programů s podobnou tematikou, takže jsem věděl, do čeho jdu. Ale výraznou inspirací, jak pro akce předešlé, tak především pro tento festival, pro mne byly zejména tebou pořádané Bohoslužby Desert, kde vznešené hodnoty, mohu-li to tak říci, umisťuješ do jednoho z brněnských klubů mezi mladou generaci. Tam by člověk něco takového čekal nejmíň. A právě stejný smysl měl i festival Moje 20. století. Druhým zdrojem inspirace je pražský festival Mene Tekel, který si již vybudoval renomé. Řekl jsem si, že když jde takovou událost uspořádat v Praze, musí to jít i v Brně.
Jak sis vybíral lidi do organizačního týmu a jak jsi byl spokojen s organizační stránkou festivalu?
Co se týče organizace, jsem naprosto spokojený. Myslím, že jsme se všichni dost věcem přiučili a celý průběh festivalu šlapal jako na drátkách. Je to zejména tím, koho jsem si vybral. Kolem mě byla spousta lidí – a není náhodou, že většina z nich patří k evangelickému sboru v Husovicích – na které je spolehnutí a kteří vynikají v řadě dovedností. Požádal jsem je o pomoc s přípravou a organizací festivalu a všichni byli velmi ochotní. Sám bych to nedokázal.
Měl festival uspokojivou podporu veřejnosti, sponzorů, médií?
Jak už jsem řekl, něco podobného bylo v Brně k vidění asi poprvé, takže jsem měl ze začátku obavy, jak to s účastí na festivalu bude. Myslím, že v poslední době je z nejvyšších míst brněnského magistrátu slyšet pouze o hokeji a fotbale a razí se motiv falešného patriotismu. Musím říct, že na Brně a jeho obyvatelích je tato politika čím dál více vidět. Festival však zcela překonal moje původní představy. Při každém programu byl sál v kavárně Trojka zaplněn a včetně samostatných školních programů navštívilo festival přes tisíc návštěvníků. Prvotní obavy z nezájmu médií a sponzorů se ukázaly rovněž jako plané.
Pro festival se ti podařilo získat vynikající účinkující. Co jsi jim nabídl? Bylo to i pro ně něco nového, co je zaujalo?
Nabídnout jsem jim mohl především popis festivalu a jeho myšlenku. Nevím, jestli to všechny tak zaujalo, ale nikdo se nezdráhal a každý byl velice ochotný se účastnit. Za velice milou považuji účast paní režisérky Olgy Sommerové, samozřejmě Ivana Martina Jirouse, a Ivy Bittové.
Mohl bys stručně popsat své dojmy z jednotlivých večerů?
Těžko říct, jestli mohu jako organizátor nezaujatě popisovat své dojmy. Pro mě jsou mnohem bližší a hlavně zajímavější dojmy jeho návštěvníků a hostů. Na festivalu se objevili celkem tři pamětníci, vězeň z Terezína a současný předseda brněnské židovské obce Pavel Fried, pilot 310. stíhací perutě RAF Emil Boček a politický vězeň 50. let Zdeněk Křivka, kteří byli velice rádi, že mohli mluvit o svých zážitcích a předávat svá poselství plnému sálu mladých lidí. Když jsem viděl, že mají radost, měl jsem ji taky.
Besedy byly doplněny výstavami, divadelními představeními a koncerty. Nebylo toho někdy až moc? Některé koncerty začínaly skoro v jedenáct v noci a nebyly tak navštívené jako předchozí program.
Je to jedna z věcí, kterou určitě budeme řešit během dramaturgie příštího ročníku.
Součástí festivalu byly i dopolední besedy pro školy. Jak se osvědčily?
Nechci přehánět, ale tyto programy se osvědčily velmi. Spolupracoval jsem na nich s YMCA Brno, Muzeem romské kultury a Vzdělávacím a kulturním centrem Židovského muzea v Praze s pobočkou v Brně. Všechny tři instituce mě ze začátku připravovaly na možnost, že se také nemusí přihlásit vůbec žádná škola. Nakonec všech osm programů bylo zcela zaplněno a některé školy se účastnily i více než jednoho programu. Jaké jsou na festival ohlasy publika?
Ohlasy publika jsou pro mě velice důležité a cenné. Musím říci, že jsem se setkal pouze s pozitivními reakcemi. Za všechny bych však připomněl dvě, které jsem nečekal a udělaly mi radost. V souvislosti s festivalem mě kontaktovala paní učitelka z jižních Čech a hned mi nabízela pro festival pamětnici, která se účastnila blokády Leningradu. Vůbec jsem nečekal, že akce pořádaná v Brně bude mít své dozvuky i v jižních Čechách. Stejně mě potěšila jiná paní, která na podnět festivalu nechala vyvolat čtyřicet let starý film, na němž jsou záběry ze srpna 1968 v brněnských ulicích. Fotografie mi předala a teď jen čekám na vhodnou příležitost k jejich prezentaci.
Myslíš, že festival pomohl mladé generaci porozumět minulosti a orientovat se v přítomnosti?
Přesně to bylo cílem festivalu, ale je to hodně složitá otázka. Vím, že moderní dějiny se v řadě škol probírají jen letmo, ačkoliv se jedná o nejzásadnější události. Doufám a pevně věřím, že svůj smysl festival měl a že se alespoň podařilo mladé lidi oslovit. K tomu, aby lidé dějinným událostem porozuměli a dokázali se orientovat v přítomnosti, však nestačí uspořádat jeden festival jednou za rok. K tomu je důležitá i jakási občanská výchova, byť to může znít strašlivě, která se nebude orientovat jen na školní prostředí, ale která se musí pěstovat také doma.
Děkuji za rozhovor.
Připravil Štěpán Hájek