Patřívalo k dobrým zvyklostem kazatelského oslovení pro posluchače, že na konci kázání stálo ujištění: Bude vás obhajovat a střežit Boží pokoj (vysloveno obvykle podle listu Filipským 4,7). Pokládám za patřičné napsat totéž v závěru řady zamyšlení nad zprávami o povolání ke svobodě Božích synů. Svobodný člověk smí a má přijmout obhájce a ochránce.
Akční hrdina, který žije v neustálém ohrožení, je sympatický tím, že mu neustále čelí. Je úspěšný. Musí, jinak by nevyhověl požadavkům svého fanklubu. Předvídá útok, reaguje ve zlomku vteřiny. Za mého mládí se vyznačoval tím, že nosil kolty proklatě nízko, dnes potřebuje mít po ruce těžší kalibry a ovládat kdejaké bojové umění lépe než kdokoli z nejtrénovanějších protivníků.
I ten, kdo lačně polyká příběhy řečeného hrdiny, ovšem dobře ví, že mimo obrazovku (pro fajnšmekry: mimo filmové plátno) je to neuskutečnitelné. Přistupujeme ke svému pobytu tak, že chceme mít možnost vyhledat bezpečí. Nutnost být stále ve střehu by zřejmě způsobila destrukci lidské bytosti. I skauti potřebují chvíle, v nichž nemusí být připraven bez výjimky každý a zcela.
O to nesnadnější je zjištění, že se kýžené bezpečí vlastně nedá najít. Chybí nám bezpečný svět, nebo aspoň bezpečné místo v něm. Utéci z labyrintu světa do lusthauzu srdce je iluze. Lidské srdce je součást nebezpečného světa. Nezdar úsilí nalézt tam útočiště je tím větší, čím déle se člověku daří podržet si přesvědčení, že to dokáže.
Na začátku zmíněné ujištění křesťanského kazatele pro posluchače může budit mylný dojem, že jde právě o to, aby člověk „měl pokoj v srdci“, tedy upokojil se a soustředil na niterné prožívání zbožnosti, odfiltroval znepokojivé vlivy vnějšího prostředí. Citovaná věta však pochází z Nového zákona. A srdce v novozákonním vyjadřování nepředstavovalo středisko útulnosti v lidském nitru, nýbrž místo, v němž vznikají úmysly, rozhodnutí. Projevy vůle člověka se podle takového přístupu šířily ze srdce. Patřilo sem i pochopení, že impuls k rozhodnutí vzniká dřív než úvaha, co z toho vzejde.
Působení Božího pokoje začíná v Božích činech pro lidi, nikoli v něčím srdci. Bůh je můj zastánce, ale objevit to jsem schopen jen tehdy, když zjistím, že se už dřív zastal také jiných a pokračuje v tom. Důvěra, že se to děje, ovlivňuje lidské srdce. Je možné tak žít. Je možné rozhodovat se v důvěře a očekávání.
Rozhodnutí učiněné v očekávání na Boha, který vysvobozuje, má dobrý základ a žádoucí výsledek. Rád bych přijal, že je tím podporován i pocit jistoty, případně bezpečí, tedy „pokoj“ vnímaný jako lidská spokojenost. Ale nalézt tu automaticky vznikající souvislost se nedaří. Protiřečí tomu ostatně již naznačený záměr výchozí novozákonní mikroúvahy o pokoji a po něm ovšem mnohoznačnost lidské zkušenosti.
Vím, že je mnoho výmluvných křesťanů, kterým se daří navodit si dle potřeby dobrý pocit pokoje v srdci. A tvrdím, že oslovení z projevu křesťanského kazatele dál platí těm, jimž se to nedaří. Jsem si jist, že nespokojeného a nepokojného, postrádajícího schopnost zahnat pochybnosti, námitky, výhrady a protesty, můj Bůh (mě) přijímá, obhájí a ubrání.
A pokoj Boží, který převyšuje každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysli v Kristu Ježíši.