Pozoruhodný – a především křesťany inspirující – pohled na populární film Schindlerův seznam přináší recenze Andreje Stankoviče v Respektu č. 15. Upozorňuje, jak v spielbergovském uchopení tématu holocaustu dochází k posunům (vynuceným popularizujícím holywoodským zpracováním), díky kterým zůstane utajena skutečně šokující tvář utrpení židů.
„Hlavní příčinou úspěchu filmu je… jeho ideologie, perfektně střižená a s využitím kvazidokumentární pravdy pravdoucí jako ušitá na tělo naší přítomnosti… Pohádka, kterou nelze zpochybnit… nám má tlumočit poselství: Lze opravdu pomoci bližnímu bez sebeobětování a se šťastným koncem, bez obětí. V tomto poselství oproti konstantám naší kulturní tradice máme co dělat s obrovskými hlubinnými významovými posuny – oběť jako sebeobětování je nahrazena obětí jako nezištným obchodem, vykoupení jako akt spásy je sekularizováno ve výkupné.“ (Andrej Stankovič, Respekt č. 15)
Tomáš Trusina
*
Andrej Stankovič má výhrady nejen k filmovému umění Stevena Spielberga, ale i k filmovému ztvárnění holocaustu vůbec. Jen výjimky (Radok – Daleká cesta, Lanzmann – Šoa) potvrzují pravidlo, že téma je filmovou řečí neuchopitelné. Spielberg mezi tyto výjimky podle Stankoviče nepatří. Nakonec ani Lanzmann se vlastně ve svém „encyklopedickém kolosu“ (mohli jsme jej před pár lety vidět v naší televizi) neuchýlil k tzv. filmové řeči. Stankovič naznačuje, že někteří filosofové jdou ještě dál než starozákonní příkaz o nezobrazitelnosti Boha „neučiníš sobě rytiny“. Z jiných zdrojů můžeme doříci: tito filosofové tvrdí, že po Osvětimi již umění není možné – není o čem vyprávět. Lidství se zhroutilo a vyprázdnilo, snad definitivně.
Nechci relativizovat zhroucení lidství, ani umenšovat hrůzu utrpení. Chci upozornit na hrůzy obdobné. Trvaly také mnoho let. Potupily lidství ubitých a ztupily lidství současníků i následujících generací. Hrůzy Gulagu by pak ovšem také neměly být ztvárňovány filmovou řečí. Umění po Gulagu by také nemělo být možné a Pokání (Thengiz Abuladze) nemělo spatřit světlo světa.
Máme právo filmovou řečí vyprávět o hrůzách a vinách včerejška? Jakým způsobem předat mladší generaci to, co nesmí být zapomenuto? Bez našeho svědectví to samozřejmě všechno zapomenuto bude. Příští generace nebude vůbec tušit, že i ona nese pečeť lidství, které je narušené holocaustem.
Nastupující generace je vždy generací cizinců, vetřelců a odvážně či nevybíravě vniká do námi „budovaného“ světa. Sebevědomá mládež hledí na svět spíše očima vítězného Němce než diskriminací ničeného Žida. Pokud nepatří k nějaké utlačované menšině, je „mladým cizincům“ srozumitelnější Schindlerův bezohledný společenský vzestup než tragédie krakovských Židů a milionů dalších. To není vada jen nastupující mládeže. Podvědomě i vědomě se raději identifikujeme s vítězi. K identifikaci s poraženými má odvahu jen utrpením pročištěný člověk.
Spielbergův způsob převyprávění – jakoby z německého úhlu pohledu – vychází vstříc vnímání světa, které je ve 20. století vlastní v určitých obměnách každé nové generaci. Je to přístup riskantní, nicméně otevírá úzkou štěrbinu pro porozumění proměně člověka tváří tvář utrpení a hrůze nelidskosti svých vlastních vrstevníků. Kdo štěrbinou vejde, může ke svému údivu zjistit podobně jako Schindler, že ti druzí jsou také lidé, ne kreatury. Pro Schindlera už to nejsou jen dělníci, ale jednotliví lidé. Žid se pro něj stal člověkem, důstojnou osobou. Zvolený úhel pohledu nabízí cestu od vychytralé bezohlednosti k důstojnému lidství uprostřed pekla. Ponižované lidství zjevuje krásu uprostřed ubohosti. Schindler není „skvělý nácek“, ale rozporuplná postava, která se k pravému lidství těžce prodírá.
Spielberg nenabízí recept na přetvoření NSDAP – na to máme my své mistry typu Jaroslava Dietla (Okres na severu, Nemocnice aj.), kteří chtěli vševládnou stranu přetvořit kladným hrdinou. Výuka k lidskosti se Schindlerovi vůbec nedaří – Amon Goeth jen na chvíli uvěří v „císařskou odpouštějící moc“, a pak zas odstřeluje vězně. Jen ožralí a znudění esesáci z kratochvilného rozmaru připustí, aby hasičskou hadicí osvěžili ubožáky v rozpálených dobytčáckých vagónech, jedoucí stejně na popravu.
Zda je Spielberg „narcis v krystalickém stavu“? Třeba další Spielbergův film a jeho celoživotní směřování jen potvrdí Stankovičovu diagnózu. Ať je však Spielbergova minulost jakákoliv, má právo natočit svědectví o holocaustu, změně člověka uprostřed hrůzy a vděčnosti zachráněných. Simon Wiesenthal, „lovec nacistů“, dlouholetý ředitel vídeňského Židovského dokumentačního centra v interview pro rakouský deník Kurier uvedl, že Schindlerův seznam je nejlepší film o holocaustu, který viděl. Hodnocení bezprostředních účastníků pekla se kupodivu rozchází s hodnocením kritiků filmu, kteří většinou tímto peklem bezprostředně neprošli.
I kdyby Spielberg zfilmoval opět nějakou „pohádku pro dospělé“, Schindlerův seznam pohádkou není. Žije dál svým životem nezávisle na přáních a motivech autora. Podobně by měl právo natočit film o Schindlerovi někdo jiný, třeba i Němec. Mohl by uskutečnit např. záměr německého producenta Artura Braunera, který nabídl berlínské FFA pracovní verzi scénáře „Anděl v pekle“ v roce 1984.
Nelze přeslechnout slova spisovatele a pražského rabína Karola Sidona, vyslovená po české premiéře Spielbergova filmu (a Stankovičem v článku citovaná): „Hlavně, že těch 1.200 lidí to přežilo. Všechno ostatní je vedlejší.“ (Respekt 15/94)
Tato slova varují před pokušením, které číhá na každého diváka. Příběh o Schindlerovi se stává pohádkou v okamžiku, kdy zapomeneme na miliony vyvražděných Židů, Romů, Slovanů i nemnoha Němců. Pak se věta z talmudu – vyrytá z vděčnosti do prstenu darovaného Schindlerovi – stává jen sloganem, reklamním žvástem lákajícím na závažný film, jen dogmatem uzavírajícím dveře porozumění lidství: „Ten, kdo zachrání jeden život, zachrání svět.“
Pavel Keřkovský