Po válce napsala Toyen: Považuji světový názor vědeckého socialismu za dosavadní vrchol relativního poznání absolutní pravdy. (M. Reiner, str. 246). A už v roce 1947 bydlí Toyen natrvalo v Paříži. Co je člověk, ptám se vždycky v situacích, kdy není jisté, co bude. To ovšem není nikdy a pokud usne na vavřínech v domnění, že se ho vnější svět netýká, chybuje. Søren Kierkegaard napsal, že většina lidí si příliš málo uvědomuje sebe, tu jednají, tu něco prožívají a jejich život spočívá nakonec v jakési dětsky roztomilé naivitě, nebo ve žvanění. Tu jednají a tu prožívají – od všeho trochu. Chvilku jsou šťastní, chvilku jsou zoufalí. Nikdo z nich si však nedovede představit nekonečný důsledek, kterým jsou oni sami. (Nemoc k smrti, 1849). Tento citát (který V. Umlauf použil na úvod své knihy o dánském filosofu, CDK, str. 7) se mi spojil s knihou o Ivanu Blatném od Martina Reinera. Přátelé Ivana Blatného, slavní básníci, slavní intelektuálové, jednají (v období protektorátu) jak umí, bojují za ideály, jsou zavíráni, radují se, využívají různých známostí, aby si pomohli, pak zas někteří po válce pomáhají Němcům, kteří pomohli jim (Nezval), mstí se jeden druhému, vždyť jsou to většinou umělci a ti jsou hákliví na kritiku. Když Ivan Blatný utekl do Anglie, jeho spolubydlící a přítel J. Kainar napsal: Ký osud génia. Propad se v úředníka. / Teď bude přinucen, Ivánek, za libru / psát a psát zprávičky všech různých kalibrů / a říkat pěkně to, oč shora se mu říká. Atd. Není nikdy jisté, co bude, a na chybách těch, co byli před námi a netrefili se – co se týče rozpoznání tahu dějin a číhajícího zla, se příliš učit neumíme, protože prostě nemáme dostatek informací nebo dostatečnou paměť. Sám na sobě poznávám, jak řadu věcí ztrácím z paměti, i když jsem je kdysi znal či přečetl. Skoro by se chtělo říci, že nic nemá smysl, vše je ztraceno. Dávné příběhy konkrétních lidí upadly v zapomnění, nebo byly pozměněny a jsou rukojmím historiků a filosofů. Proč to všechno? Vždy mne fascinoval prolog k filmu Marketa Lazarová: Bláznivin se rozsévá nazdařbůh… Proč jim však naslouchat? Je v tom zatajen nějaký smysl? Proč byly napsány? Zbůhdarma? Namátkou? Z potřeby básně. Z rozkazu bloudící ozvěny a proto, že i věci nejstarší leží v síti přítomného času… V těchto podzimních listopadových dnech si tedy odpovím: ano, z potřeby básně. Buďme bdělí a naslouchejme bloudícím ozvěnám a snad obstojíme.
Číslo