Několik poznámek k pětasedmdesátinám Petra Uhla
Je to nejprve Václav Havel se svým zřetelným slovem, že nemůže jednat proti pravdě. Otka Bednářová vypověděla, že se nemůže ještě jednou dopustit stejné chyby jako v padesátých letech. A nakonec to byl Petr ve svém soustředění na zneužití právních postupů a tím nespravedlnost celého procesu.
A toho se týká má poznámka. V posledních dnech se znovu připomínají Havlovy důrazy na pravdu a lásku. Autor připomíná, jak ono zvolání vzniklo v tlaku potřeby zvolat něco k zástupům. A tu se ptám, zdali by se mohli posměvači vysmívat, kdyby byla zazněla ještě třetí veličina, pro mne klíčová a naprosto nutná. Je to spravedlnost. Ta, zdá se mi, zaznívala v souvislostech oněch rozhodujících zápasů ve dnech Charty 77 a VONSu a pak i nadále v tom, jak ji Petr sice verbálně nevyhlašoval, ani o ní nepotřeboval moudře filozofovat, ale riskantně a podle posměvačů jistě zcela „nemoudře“ na spravedlnost trvale poukazoval a sám ji zarputile žil. Dělá to dodnes. Dodnes mnohé zneklidňuje, ba otravuje a jakoby až od sebe odstrkává ve své neúprosnosti. Ale, ptám se, jak jinak samu spravedlnost zaručit? Ano, přitakám životu v pravdě. Jistě je možné také poukázat, že už v široce pojatém chápání pravdy je spravedlnost zahrnuta. Ale není to tak jednoduché. Jakožto evangelický farář se zaměstnávám biblickými pojmy napříč staletími vzniku biblických knih. A shledávám zcela zřetelně, jak je pojem spravedlnosti trvale přítomen, připomínán a nesen od počátku vzniku biblických knih až do konce. Ano, život ve spravedlnosti. Neříkáme přeci nepravdivý, ale nespravedlivý proces. Také říkáme spravedlivý člověk, spravedlivý řád, spravedlivé časy, toužíme po spravedlivé společnosti. Život ve spravedlnosti.
A zpátky k Petrovi. V tom je pro mne Petr dodnes, řekl bych, zaťatý a kamenně neměnný. Dočista neměnný? Ve svém slovu a ve svém jednání? Ale ne. Vzpomínám, jak jednou u nás, ovšemže dík Haničce, došel k revizi svého slova a postoje ve vztahu k Janu Tesařovi. Ale dá to fušku, nejprve těm, kteří Petra chtějí opravit či napravit, a pak fušku pro Petra samého, který do krajnosti vzdoruje tomu, aby něco, vlastně cokoliv jen tak přijal. Krajnost tedy neznamená neměnnost. Je úžasné, že na to Haničku má. Ona je korektiv v krajní situaci, zachránce před jistou zkamenělostí a ztuhlostí.
Ovšem takto trvat na spravedlnosti, na právu, na správném řádu a jednání je vždy a zvláště dnes velmi bolestivé. Však tím také Petr v pokročilém věku nadmíru trpí.
Jak v tomto jeho trápení mohu já pomoci se svým slaboučkým a kolísavým vědomím, že, řečeno biblicky, řekne Ježíš „mé království není z tohoto světa.“ To znamená, domnívám se, že utopie není řešením. Nejsme schopni onu spravedlnost, ani pravdu, ani lásku naplnit, prodchnout jimi svůj život. A je to vskutku otázka víry povědět, že se naší spravedlnosti a pravdy a lásky již ujal a ujímá král spravedlnosti, král pravdy, král lásky. A naši trvalou a svíravou bolest, frustraci až ku krajnosti rezignace na sebe vzal tím, jak byl nespravedlivě odsouzen a popraven. A přece se k němu vzpínám a k němu volám…
V rozmanitosti toho, co by bylo možno ještě u Petra shledat, chci zdůraznit, jak nejen Petr, ale také Jaroslav Šabata porozumivě pohlíželi na některé z těch, kteří se s nimi setkali a spřátelili, ale pak ve svých postojích selhali. Právě oni dva, Petr s Jaroslavem a jistě i další, dovedli promíjet a odpouštět – podle toho, jak je možné vidět selhání po nepřiměřeném tlaku moci a zvůle. Snad k tomu pozoruhodně prospívají léta vlastního strádání a zcela konkrétně zvláště vězení. Je v tom tuším, ba věřím, odvaha ke svobodě v ujařmenosti, v přemáhání omezenosti, přemáhání obav, přemáhání sebe sama…
A ještě toto: Jako evangelický farář jsem vnímal u Petra zvláštní odstup od věcí víry, vyznání a držení něčeho, co by mu plně, zvláště vnitřně neodpovídalo. Nazval bych to zkusmo svoboda od přílišného respektu ke kultu, k náboženskosti a náboženství. Vzpomínám na účast Petra s Haničkou na našich bohoslužbách s Večeří Páně na Spořilově. Petr se k nám v průběhu vysluhování chleba a kalicha v kruhu, ve kterém se živě připomíná společenství s Kristem, svobodně přidal. „Je on ten Uhl snad evangelík?“ odvážili se zvažovat někteří. Hanička se pak při společném rozhovoru přímo dotazovala: „Proč, Petře, nerespektuješ, že to třeba neodpovídá řádu církve, že si ty takto přistoupíš?“ „Ale vůbec ne, Haničko! Já jsem přeci potřeboval dát jasně najevo své přátelství tím, že se připojím.“
Po několikrát jsem od Petra slyšel povědět, že je apostata, ateista. A že mu nebylo dopřáno vystoupit z katolické církve. Že prý to nejde, když už byl jednou pokřtěn… Ale teď při svých pětasedmdesátinách dával najevo své potěšení z papeže Františka, jeho slov, jeho postojů. To mi dalo příležitost povědět: „To ti, Petře, ten František to apostatství moc neulehčuje.“ „Ne, to vůbec ne.“ Ovšem ještě dále se mi zdá, že Petr je značně neklidný apostata. Je spíše hledačem provokujícím, úkolujícím, stimulujícím.
A ještě toto. Petr byl již po třikrát v sevření zhoubné nemoci. Nezlomilo ho to, ba dá se povědět a to vpodstatě nenadnaseně, že odmítá umřít. Zdá se mi, že odmítá bolest, slabost, ohroženost. Je v tom zřetelně ve svazku s těmi, kteří byli takto vyzkoušeni a vyprubováni, takže to v nich probudilo, jaksi v nich zpevnilo, vůli k životu, k odhodlanosti a stálému hledání tvořivosti. Je to projev jakési statečnosti navenek, která se osvědčila v řadě situací, ověřená také devíti lety věznění. Ale je v tom i odvaha vnitřní, odvaha překonávat bolest, strach, nejistotu, neurčitost, nezakotvenost. Kde je její zdroj? Nechci nic Petrovi podsouvat, snad ani sobě, ale přesto zřetelně vnímám, že zase jeden z těch trvalých biblických apelů, který prochází všemi biblickými knihami, je výzva k nebojácnosti…
A ještě snad toto: Ve všem, či téměř ve všem, co Petr prožíval, byla vždy přítomná Hanička. Petr sám to říká velmi zřetelně a nahlas: „Bez Hanky už bych nebyl.“ I my jsme v ní vždy shledávali pevnou a nedemonstrativní věrnost. Byla vždy věrná jako manželka, jako matka a je nadto také jasně věrná a pevná ve svém vlastním poslání. V tom ji také Petr nadmíru jasně podporuje. Vzpomínám, jak přišla se zprávou, že má být sociální demokracií navržena na ombudsmanku. Petr byl v té chvíli zdravotně velmi chatrný: „A já přeci, Petře, nemůžu.“ „Myslíš kvůli mně, viď. A to nejde!“
Ještě velmi kusé slovo na závěr. Petr i Hanička přijali a přijímají vždy svůj život vcelku i v každodennosti jako trvalou výzvu. A přátelům, myslím, stojí za to, se pozastavit nad tím, kde vlastně k tomu vždycky nanovo berou sílu.
8. října 2016