Asi je to věta vyslovená v mnoha obdobách mnohdy, na řadě míst, od mnoha lidí. Je v ní hořkost z nenapravitelného. Zjišťuje, že proti smrti bylo snad někdy možné zakročit, ovšem jen pokud ohrožený člověk byl naživu. Od kohosi jsme očekávali pomoc, ale nebyl tu. Je pozdě.
Jednou prý se takového oslovení se dostalo rovněž Ježíšovi – alespoň dle toho, jak si to zapamatoval čtvrtý z evangelistů (Jan 21,11). Lidé mu důvěřovali, a on nepřišel, nebyl tam. Hořce to Ježíšovi sdělila žena, která od něj čekala zastání. Její bratr umřel. Uložili ho do hrobu, není co změnit, není co dodat.
Přítomnost smrti v lidské skutečnosti je prý v současnosti nejobvyklejší vůbec nezmiňovat. Není divu, že je-li náš současník odvážnější, zkusí takovou zmínku učinit a hned nato vše moudře bagatelizovat. A že jako zas nebude tak zle. Pojďte té kmotřičce najít nějaký chlácholivě vyslovitelný smysl.
A ona snad má nějaký smysl?
Zas a znovu přestane být snesitelná tam, kde zemře nikoli kdosi vzdálený, bezpečně cizí, ale někdo, koho jsme vnímali jako velmi blízkého. Zas a znovu mi do moudře sestavených úvah o pomíjitelnosti vstupují ti, o nichž jsem si naléhavě přál, aby tu byli. Umřeli mně.
Mezi lidmi jsou vztahy, které nelze nahradit jinými, neboť jsou lidé, které nelze nahradit v příběhu jednotlivce, rodiny, společenství blízkých.
Bezpočtukrát mě ujišťovali – s použitím rozmanitých didaktických prostředků – že základy veškerého náboženství tkví ve snaze prosťáčka dosáhnout vyrovnaný postoj ke skutečnosti lidské smrti. Inu bylo by někdy docela užitečné mít po ruce takové náboženství, které by dokázalo bolest ze smrti nenahraditelného člověka odstranit co možná bez následků.
Zdá se, že ono to náboženství zas tak spolehlivě nefunguje. Je hodně nesnadné přistoupit na to, že by tam, kde se děje náš příběh, měli být přítomni Bůh i smrt. O smrti víme s jistotou, že ji tu máme. Vetřela se nám do nejzazšího soukromí. Ale kde je tedy někdo, kdo by se jí stavěl do cesty?
Ježíš, jehož potkala hořká výčitka, se neprojevil jako protiváha smrti. Když přišel, nebylo to kvůli vyváženosti. Boží stvořitelské rozhodnutí pro život a skutečnost, že nás zastihuje smrt a její schopnost vše obrátit v nic, nezačaly v Kristově přítomnosti být v rovnováze. \rozpal
Když vstupuje Boží Syn k lidem, dává najevo, že jsou jeho bratři, a jejich zármutek je jeho zármutek. Jejich úděl poznamenaný smrtí je úděl, který on s lidmi přijímá. Nás zasahuje smrt, tedy je od ní zasažen i on sám.
Ježíš Kristus dal najevo, že se uskutečňuje Boží svrchovanost – a jako naschvál tam, kde to vypadá, že smrt už zas vyhrála. Nepřevzal funkci poněkud napravovat, co nám smrt pokazila. Zemřel a byl pohřben – a předtím nám tu zůstavil otázku, zda věříme, že on je vzkříšení a život (Jan 11,25n).
Bůh dává ve svém Synu najevo, že mnoho lidí přijímá za syny. Je to jednání, jemuž zatím nedohlédneme konce. Patří k němu život a smrt, je propastně hluboké, spíš děsivé, než aby tu bylo „vždy veselo, každodenně slunka svit“. Jenže v tom nedohlednu je přítomen ten, jemuž se dá věřit.
Vnímám námitku, že to není žádná útěcha. A přijímám ji. Není to útěcha. Je to tajemství našeho směřování.