Zamyšlené básně Antonína Přidala

Číslo

Antonína Přidala známe od listopadu 1989 z televizních pořadů jako literárního znalce, který uváděl zajímavě a poutavě do prózy i poezie nejrůznějších autorů. Spisovatel, básník, překladatel, vysokoškolský učitel a jeho ročník je 1935. Loni vyšla v Brně sbírka jeho básní z posledních pětadvaceti let Zpovědi a odposlechy, kterou uvedl významným výrokem „poezie je jazyk, do něhož se dá přejít, když vás ostatní řeči nechají na holičkách.“

Hned první báseň vypráví o vyhazovu z práce, který tlumočili tři funkcionáři, a ti zde mají označení lempl, pařez a moula. Jiná báseň je o malíři, kterému největší krajský politbyr zkazil půl života. Jinde vyšetřovatel žádá přiznání a hrozí odvezením daleko od Evropy na sever, kde žijí celé národy na lyžích, mezi soby. Anebo čteme o záznamech policejních odposlechů, ale „v tom moři špíny mě něco musí držet, obrovská síla, síly, siločáry, držet a táhnout! Nedat zahynout“. Jindy se guvernér ptá dotyčného, co ho trápí a odpověď zní: „Mě osobně trápí, řekl, že začíná nebýt otázek, řekl. A přitom je tolik odpovědí!“ V jiných verších uvaděč v kině říká: „Jdeš pozorovat cizí neštěstí a myslíš, že tě zušlechtí, když nezušlechtí, osvěží, když neosvěží, potěší.“ Čtenáře nutí promýšlet výrok o vrakovišti hudby. Jiná báseň připomíná spisovatele Cervantesa, ideu větrných mlýnů a strach z obrů se závěrečnou zmínkou o božích mlýnech. Pak zase čteme o dítěti, které se přiloudá k plotu a na otázku Co nese, prosebně volá: „Sebe, já sebe, já sám sebe!“ Útěšná je báseň Milost, která připomíná dětství, stromy, knížku, úmrtí blízkých lidí, na konci říká: „přijímám milost jako keř svou růži. Opadne, ale byla.“ Verše 1955 připomínají dva roky po smrti Stalina, verše 1968 připomínají „na konci srpna návrat do budovy odkud nás vyvedli samopaly“, verše 1990 uvádějí dobu, kdy autor konečně mohl navštívit Anglii a píše: „listuješ Londýnem jako knížkami… poprvé tady, v pětapadesáti… Konečně v Anglii… Nadšený, zděšený.“ V básni Konfese špatný kněz přiznává, že svedl čtyři chlapce a myslí na Poslední soud. V básni Dva se sestra ptá bratra, zdali se modlí, a on se modlí takto „Buď ten, kdo jsi. Kdo všechno stvořil. Víc nežádám. Víc od tebe nechci. Jen to, abys nás nechal na pokoji.“ „Nechej nás být a dožít.“ A k tomu obava, „že k mému stáří… ke vší té bídě pustí hroznou nemoc, která… teď, bez mé viny, začne ze mě rvát, co se jí zachce.“ V básni Staří spolužáci se píše o tom, že každému něco schází či chybí a to už je předešlo a také „některá slova už nás předešla.“ Pokud jde o Brno, ve verších Odkud jsem se dvakrát čte, že „v Brně se vždycky teskní za něčím.“ Poslední báseň mluví o třech neznámých, a jsou to dámy, sudičky, které se jdou zeptat, co starému člověku schází. Na jejich otázku „Co chtěl bys ještě?“, řekne „Někomu chybět…“ Přišly ho navštívit v jeho strastech, vyslechnout a pochopit a on říká, že čtyři tak slabí jako my nebudou k sobě nevlídní.

Zde jsou některá stanoviska z Lidových novin z 12. 12. 2015: básník J. Mlejnek: „ryzí básně formou malých dramat.“ Šéfredaktor F. Mikš: „autobiograficky laděné a výrazově úsporné básně berou dech, nejen ty o stáří, nemocech, bolesti a obavách, ale i o různých dějinných předělech a jejich osobním prožívání.“ Historik Jiří Opelík: „Koruna autorova bohatého celoživotního díla, poezie do dna prožitá a přitom objektivní, obsažná a přísná, suverénního slova a tvaru.“ Spisovatel M. Uhde: „Sbírka je krásně zalidněná živě viděnými postavami, plná nezapomenutelných dramatických promluv a situací – a nejen tím, nýbrž i zralostí a moudrostí se příznivě liší od většiny současné české básnické produkce.“ A jinde Uhde: „Jde i o tebe – takto mě jeho verše zasáhly na citlivém místě a jsem rád, že o tom mohu svědčit.“ Spisovatelka Marie Zábranová: „V bilanci životních situací, proher i hořkostí, ale i prostých malých zázraků najdeme sebeironii a vzácné pochopení pro druhé, vrch má umění pracovat a žít.“

Theolog a farář v Přidalových upřímných a hutných básních slyší pravdivou výpověď našeho současníka. Vyjadřují zkušenost člověka naší společnosti, který zkoumá svět, ptá se po lidech a bilancuje svůj život. V básních je i hořkost, ale také názor, že člověka musí něco držet a táhnout a mohla by tím být milost. Je v nich důraz na lidské vztahy a ohleduplnost vůči bližnímu. Napomínají theologa a faráře, aby si dal pozor, jak mluví k lidem. Nemůže se vznášet v předem daných a hotových tvrzeních o Bohu a uchylovat se do jeho obhajoby, ale poučován Ježíšem se má prodírat složitostí lidské existence a lidských vztahů, různorodou společností a spletí mezinárodních napětí a uprostřed toho všeho se odvážit mluvit o Kristu, který je Boží moc a Boží moudrost (1K 1,24).