Co pro mne bylo během života z křesťanství (zejména z bible) důležité

Následující text byl přednesen v rámci řady osobních rekapitulací na pastorální konferenci chrudimského seniorátu ČCE. Představuje typ farářů, kteří vstoupili do života církve na začátku normalizace sedmdesátých let a svou otevřeností, vynalézavostí a schopností vytvářet svobodné a vnitřně pravdivé křesťanské prostředí přesahovali meze dané tehdejším komunistickým režimem i církevní sebestředností.

Mám za sebou sedmdesát pět let života, který měl více rozmanitých etap. A mám-li mluvit o tom, co pro mne bylo důležité z křesťanství, bude to v souvislosti s jednotlivými etapami mého života. Přičemž pro formování mého vnitřního světa a mých názorů byly důležité různé vlivy, nejen biblické, případně teologické texty, ale i někteří lidé, také knihy z jiných než teologických oborů, i z beletrie. I těchto vlivů se dotknu, nicméně se budu snažit vybavit si, co ke mně živě zaznívalo z biblické zvěsti v souvislosti s tématy, která pro mne v té které době života byla nejvíce aktuální. Uslyšíte ovšem jen to, na co jsem si vzpomněl. To vše na základě vyprávění o běhu mého života, které zabere největší část toho, co budu říkat.

Rodiče

Začnu rodiči. Otec byl elektroinženýr, přiženil se do rodiny majetného obchodníka v Praze. Velmi se identifikoval s meziválečným Československem, byl přesvědčeným demokratem, za války proto byl účastníkem protinacistického odboje. Po únoru 1948 začal s přáteli odbojáři z války organizovat protikomunistické aktivity, brzo se proto ocitl v kriminále jako politický vězeň, byl tam 14 let (1949–1963). Matka mé maminky byla asimilovaná Židovka, zahynula v plynu v Osvětimi. Maminka byla dobře jazykově vybavená, i proto po střední škole musela jít pracovat do obchodu svého otce, ačkoliv by byla ráda studovala. V době, kdy můj otec byl politickým vězněm, si i moje matka užila lecjakého bezpráví a trápení. Kdysi jsem o rodičích na přání Petra Čapka podrobně mluvil na kurzu v Jánských lázních; toto vyprávění bylo otištěno v Cestě církve I.

Dětství

První etapou mého života bylo dětství do otcova uvěznění v komunistickém kriminále (tedy do mých devíti let). Spolu s mladší sestrou jsme vyrůstali v láskyplném skleníkovém prostředí středostavovské dobře situované rodiny. Církevního života se naše rodina nezúčastňovala, otec byl řekněme teoretický příznivec křesťanství bez vazby na církev, maminka byla nepraktikující evangelička, v nakládání s časem se přizpůsobovala otci, přednost měl tedy sport a další necírkevní věci. Již od nějakých pěti let jsem se cítil předurčen, abych jednou byl elektroinženýrem jako tatínek.

Další etapa trvala do mých šestnácti let. Když mi bylo 9 let, otce uvěznili, což se u mne projevilo tak, že jsem začal hodně chodit za školu. Maminka musela trávit většinu dne v zaměstnání, aby rodinu uživila, během dne jsem nebyl pod dohledem, tak jsem často zůstával doma a četl si (naši měli velkou knihovnu). Na evangelickou výuku náboženství jsem byl sice maminkou přihlášen, ale vůbec jsem tam nechodil, protože z toho neplynuly žádné postihy na rozdíl od ostatního záškoláctví. Ve škole, pokud jsem se tam ocitl, mne nejvíc bavila fyzika, což přispívalo k mému přesvědčení, že se jednou budu věnovat elektrotechnice. Když mi bylo 13 let a výchovné problémy se záškoláctvím pokračovaly, příbuzný lékař zařídil, že se mi pravidelně věnoval dětský psycholog Zdeněk Matějček. Dnes to vidím tak, že mi nahrazoval otce. Upnul jsem se na něj a on si na mne udělal čas, kdykoli jsem za ním přišel. Brzo jsem začal chodit k němu domů. To trvalo až do mých 16 let, kdy jsem uvěřil a přimknul se k evangelickému prostředí. K Matějčkovi jsem tehdy z časových důvodů přestal chodit. Po nějaké době jsem šel do kostela ČCE na Vinohrady na jakýsi sborový den, sednu si, a vedle mne Matějček. Začali jsme se občas zase setkávat, zůstal jedním z lidí, kteří mi ukazovali správnou cestu, také jsem se od něj leccos zajímavého dozvěděl.

Ale zpět. Když mi bylo 14 let, končil jsem základní školu. Jako syn politického vězně jsem nemohl jít na střední školu. Přihlásil jsem se do učení v prestižním učilišti slaboproudé elektrotechniky, kde bylo třeba absolvovat přijímací zkoušky, což jsem zvládl. Potom ale někdy v červenci 1954 měl otec druhý soud, přišlo se totiž na nějaké jeho staré, dosud neodhalené protikomunistické aktivity, dostal doživotí. Byl o tom velký článek v Rudém právu, který si v učilišti přečetli a oznámili mamince, že k nim do učení nemohu. Mamince se nakonec podařilo, že jsem šel pracovat přímo do dílny, kde se opravovaly elektromotory. V dílně mě to bavilo, také jsem věděl, že mi tam umožní se vyučit, a poté jsem se chtěl dostat na elektroprůmyslovku. Do té doby, než jsem se stal věřícím evangelíkem, což se událo, když mi bylo asi 16 a půl, pro mne byli chlapi z dílny velké vzory, pravda někteří jako vzor dost problematičtí.

Konfirmace a mládež

V době, kdy už jsem pracoval v elektrodílně, zjistil bratr farář Krejčí z pražského salvátorského sboru ČCE, do jehož tehdejší dejvické kazatelské stanice jsem patřil, že bych měl být konfirmován. Zašel za maminkou, ta s konfirmačním cvičením souhlasila, chodil jsem tam necelý školní rok. Bratr farář Krejčí, teologickým zaměřením karafiátovec, nás za pomoci katechetky učil heidelberský katechismus zpaměti, i ostatní věci se musely nabiflovat. Byl jsem nejhorší ze všech. Tolerovali mi to asi proto, že jsem byl syn politického vězně a dělník. Před konfirmací mi řekli, na co se mne zeptají – zkouška byla přímo v kostele před spoustou lidí. Bylo to pro mne dvojí trauma. Především ta spousta lidí, ale i pocit, že zkouška je komedie, když jsem věděl předem, na co se mne budou ptát. Proto později, jako farář, jsem si vždycky prosadil, že zkouška konfirmandů se konala před zástupci staršovstva ještě před konfirmací.

Po konfirmaci mě pozvali do mladší mládeže v Dejvicích, chodil jsem tam rád. Asi proto, že jsem se tam setkával s lidmi mého věku, narozdíl od dílny, kde jsem byl mezi staršími chlapy; a jistě i proto, že v dejvické mládeži nepanovaly hulvátské manýry jako v dílně. Místo bratra faráře Krejčího tam chodil bohoslovec Bláža Šourek. Všiml si mne, věnoval se mi a strávil se mnou mnoho času. Jel jsem s ním v létě 1956 na svou první evangelickou lesní brigádu na Jizerce, kde se mi moc líbilo. Také jsem díky němu chodil po prázdninách 1956 do bohosloveckého semináře v Jirchářích na ranní pobožnosti. Pracoval jsem tehdy v dílně v Jungmannově ulici a na pobožnosti jsem si ráno mohl odběhnout. Jednou tam měl biblický výklad tehdejší spirituál semináře Miroslav Heryán. Mluvil o 124. žalmu, tedy o Davidově poutní písni, která je modlitbou vděčnosti za Hospodinovu pomoc v ohrožení. Heryánův výklad o vděčnosti mne vzal u srdce, naslouchal jsem mu, jako by byl určen právě mně, jako by se týkal mé osobní situace. Prožil jsem v té chvíli zrod víry v Boha, v Krista, mohl bych o této události vydávat svědectví, jak se to dělá na evangelizačních shromážděních, mohl bych mluvit o záři, která mne v tu chvíli zalila. Nedělám to, protože mi to není vlastní a také vím, že při prezentování takových prožitků je na místě zdrženlivost – v tom jsem se později utvrdil při setkáních s evangelikálním prostředím. Bláža Šourek se mi dále věnoval, mluvil se mnou o věcech, které mi ležely v hlavě, radil mi, co mám číst atd. Když potom po dokončení studia musel jít na vojnu, ještě jsem si s ním psal. Ale v té době jsem už začal jako za svým rádcem chodit za Kájou Trusinou, což Bláža zprostředkoval – byli přátelé.

Dělníkem

jsem byl i po svém uvěření v šestnácti letech až do 24 let. Ke své víře jsem se hlásil i na pracovišti, nicméně vážných hovorů o křesťanství tam bylo málo, nejčastěji od kolegů zaznívaly přiblblé srandičky, na které jsem nereagoval. Při vážných hovorech se ukazovalo, jak zkreslené představy o křesťanské víře moji spolupracovníci měli – většinou si mysleli, že věřící jsou naplněni pověrečným strachem z trestu za hřích, v tom že jejich víra spočívá, a tak že se připravují o radosti života, hlavně v oblasti sexu. Asi jsem jim neuměl dost dobře vysvětlit, že to prožívám úplně jinak, že u mne je základem všeho vděčnost za víru, která vnáší do života světlo. A ona vděčnost v mém případě měla konkrétní důsledky. Chodil jsem moc rád do kostela, abych naslouchal kázání, a to třikrát za neděli. Ráno ve čtvrt na devět do Dejvic, v deset k Salvátoru a večer k Martinu ve zdi. V týdnu, když jsem mohl, tak ještě do mládeže v některém pražském sboru. V sobotu do mládeže u Salvátora. Od roku 1959 jsem spoluorganizoval evangelické prázdninové podniky (velmi často s Honzou Kellerem). Nu a dalším důsledkem vděčnosti bylo, že jsem se rozhodl stát farářem ČCE. Proto jsem se po vyučení přihlásil nikoliv na elektroprůmyslovku, ale na večerní gymnázium ve Štěpánské, tehdy se říkalo jedenáctiletka, ve dvaceti jsem odmaturoval. Poslední rok studia jsme měli biologii člověka, která mne tehdy velmi zaujala, dokonce jsem chvíli laškoval s myšlenkou, že bych šel na medicínu. Potom jsem si však řekl, že na medicínu či psychologii, která mne také zajímala, chodí více lidí než studovat na faráře, že je tedy třeba setrvat v úmyslu studovat teologii. Neboť vděčnost za víru byla stále v mém životě přítomná. Při přemýšlení o těchto věcech pro mne byl důležitý počátek 10. kapitoly Matoušova evangelia, kde Ježíš říká učedníkům vysílaným mezi lidi, aby se podíleli na jeho díle: „…zadarmo jste vzali, zadarmo dejte…“. Vděčnost vidím stále jako základní polohu křesťanské víry.

Lidé, kteří pro mne byli důležití

Ještě se zastavím u lidí, kteří pro mne byli důležití v době, kdy jsem velmi potřeboval se o někoho opřít a podle něj se orientovat. Tu nesmím pominout mou matku, která se o mne starala a natrápila se se mnou dítětem a se kterou jsem si později v názorech dobře rozuměl, když jsem se stal evangelíkem. Mimo jiné především jí vděčím za svou nechuť k fanatismu. Od ní jsem slyšel jak o krutostech páchaných nacisty na Židech, tak o podobných krutostech páchaných českými poválečnými mstiteli na Němcích. Ale chci připomenout další lidi, o nichž již byla řeč. Byl to Zdeněk Matějček, který mi nahrazoval otce ještě v mém dětském období života. Později, kdy jsme se setkávali již jako evangelíci, byl pro mne Matějček důležitý jako věřící intelektuál, který mi ukázal cestu v leckterých názorových záležitostech. Když jsem uvěřil a přimkl se k ČCE, byl mým prvním duchovním otcem Bláža Šourek. Kdybych ho měl poněkud schematicky charakterizovat, mluvil bych o kombinaci evangelikální zbožnosti a teologie Nové orientace. Od doby, kdy mi ukazoval cestu, vím dobře, že víra musí mít osobní, existenciální rozměr. Pro mne je křesťanství nemyslitelné bez osobní zbožnosti. Ta ovšem bývá různá, může být i velmi silná a při tom skrytá, jaksi civilní. Po Blážovi Šourkovi vstoupil do mého života Kája Trusina, který pro mne byl velmi důležitý nejen jako trpělivý rádce, ale také jako střízlivý protestantský teolog, dotčený ve svých postojích i Novou orientací. Kájův střízlivý protestantský způsob myšlení představoval to nejlepší, co jsem se svým duševním vybavením potřeboval potkat. Všichni tři, ač se v lecčems lišili, měli jedno společné – vždycky si na mne udělali čas. A vím, že všichni tři si udělali čas i na spoustu dalších lidí, když rozpoznali, že by to bylo třeba. Tu mi dovolte říci, že tím, že si uměli udělat čas, jsou pro mne příkladnými dělníky na Boží žni, jak o tom čteme v Mt 9,36–38: Když (Ježíš) uviděl zástupy, bylo mu jich líto, protože byli vysílení a skleslí jako ovce bez pastýře. Tehdy řekl svým učedníkům: „Žeň je velká, ale dělníků málo. Proste proto Pána žně, ať vyšle dělníky na svou žeň!“ Motiv Ježíšovi lítosti při pohledu na lidi jako na ovce bez pastýře se pro mne také stal důležitým jako zorný úhel pro pochopení mnohého lidského údělu. Pomohl mi porozumět situaci řady lidí, s nimiž jsem se setkal jako farář, či při sociální a humanitární činnosti, nebo i při orientaci ve společenské a politické oblasti.

Bohoslovecké studium

V roce 1964 jsem byl přijat na naši bohosloveckou fakultu. Trvalo ovšem čtyři roky, co jsem se o to pokoušel. Po prvé jsem se na fakultu hlásil po maturitě, tehdy se proti postavil můj zaměstnavatel, bez jehož doporučení jsem nemohl podat přihlášku na vysokou školu. Šel jsem tady na dva roky na vojnu, odkud jsem přihlášku podat mohl, avšak po vojně přijetí na fakultu zmařilo ministerstvo kultury – církevní oddělení. Vrátil jsem se do původního zaměstnání, odkud mě opět pustit nechtěli, šel jsem tedy do organizovaného náboru k Vodním stavbám, tam jsem si po roce o doporučení řekl a dostal ho. Také už se měnila doba, začínala se objevovat jistá liberalizace. Ve dvaceti čtyřech létech jsem tedy začal studovat na Komenského evang. bohosl. fakultě. Náš ročník byl první početnější po několika velmi hubených letech. Ač Pražák, bydlel jsem v semináři v Jirchářích, tak jako většina ostatních Pražáků. Díky tomu jsem zažil krásná léta ve společenství bohoslovců, prožil jsem názorové tříbení a příklon k určitému typu myšlení spolu s přátelstvím s kolegy. Pro mne ovšem bylo velikým objevem samo studium. Už jste slyšeli, že jsem se chtěl stát farářem z vděčnosti za víru. Především proto jsem šel na teologii, nikoliv z touhy po hlubších poznatcích v tomto oboru. Jakmile jsem však začal chodit na přednášky, číst doporučené knihy atd., velmi mě studium zaujalo. Je třeba říci, že navzdory všelijakému omezování a dohlížení ze strany státu byla naše fakulta místem, kde se člověk dozvídal věci, které jinde slyšet nemohl. A to nejen z oblasti tak říkajíc čisté teologie, ale i z širší oblasti kultury, dějin, filozofie atd. Například jsem mohl psát seminární práci o Masarykovi, kde jinde by to tehdy bylo možné? Některých profesorů jsem si velmi vážil, na jejich přednášky se těšil. Byli to Lochman, Molnár, Heller. Zpočátku přednášel ještě i Hromádka, i jeho přednáškám jsem naslouchal se zájmem. Vážil jsem si i Říčana a Smolíka. Nejraději jsem měl ale novozákoníka Součka. Těšil jsem se moc na jeho přednášky i na semináře s ním. Velmi se mi líbila nejen jeho novozákonní teologie, ale i přesah do dalších oborů a to nejen teologických, ale i obecně humanitních, ba i přírodovědných. Především Souček mi ztělesňoval naši střízlivou protestantskou teologii s přesahem do kultury i do společenského dění. Do této myšlenkové linie svým způsobem patřila i Nová orientace, která měla vliv na postoje bohoslovecké party, do níž jsem patřil.

Bohoslovci ze seskupení Nová orientace ve svých názorech a postojích navazovali na teologii J. L. Hromádky. Patřili k politicky nonkonformnímu křídlu jeho stoupenců. Vděčili mu za zprostředkování zájmu o okolní dění včetně politiky, a to ve světle Božího slova, ve světle Božího zjevení v Kristu ukřižovaném, ve světle prorocké zvěsti, vyzdvihující právo a spravedlnost, ve světle křesťanských etických hodnot. I když se bohoslovci Nové orientace nechali inspirovat i zahraničními teology, zde je třeba jmenovat především Karla Bartha a Dietricha Bonhoeffera, byli poplatní v prvé řadě Hromádkovi, a to i v jeho pozitivním postoji ke komunistickému politickému systému. Hromádka, zklamán chováním západních demokratických zemí v době Mnichova, zklamán Spojenými státy americkými, kde poklidně trávil čas války, byl přesvědčen, že liberální demokracie se již přežila a není již schopná být motorem dějinného pohybu k lepší, spravedlivější společnosti, zatímco v socialismus až nábožensky věřil právě jako v pozitivní program pro nastolení spravedlivější společnosti, po které volali už bibličtí proroci. Byl přesvědčen, že totalitní rysy komunistického systému včetně utiskování církví jsou dočasné, že socialismus se oprostí od svých stínů a vrátí se ke své podstatě. Je historickým faktem, že osobnosti Nové orientace se tímto Hromádkovým pozitivním vztahem k reálnému socialismu nechaly paradoxně inspirovat i k velmi kritickým, nonkonformním postojům vůči panující státní moci, neboť chtěli takto urychlit onu nábožensky očekávanou proměnu, ono překonání totalitních tendencí socialismu. Policie a další představitelé komunistické moci ovšem neměli vůbec porozumění pro reformní snahy Nové orientace, její členové proto museli snášet represe před osmašedesátým rokem i po něm. Fakticky tak Nová orientace patří v našich dějinách k seskupením, která udržovala v panujícím totalitním režimu myšlenkovou svobodu a povědomí o demokratických tradicích. Tehdy pro mne postoje Nové orientace byly úplným zjevením, i Hromádku jsem bral se vším všudy. Po osmašedesátém už mi ovšem došlo, že věřit na socialismus jako na Pána Boha nelze, že máme v křesťanské tradici, v bibli vlastní východiska pro vytváření postojů vůči okolnímu dění. Patří k nim jak úcta ke svobodě jednotlivce ve všech rovinách života, i v té ekonomické, tak i sociální solidarita, ke které nás křesťany evangelium volá, která je pro nás úkolem.

Kdybych měl říci, co z biblické zvěsti pro mne bylo nejdůležitější v době mých bohosloveckých studií, mohl bych mluvit o lecčems. Mimo jiné proto, že jsem se musel zabývat řadou biblických textů; mnohé z nich ke mně silně promluvily. Samozřejmě i oddíly týkající se osobního života víry. Nicméně v popředí mého zájmu tehdy byla témata týkající se pravdy a spravedlnosti, nápravy lidské společnosti. Proto například starozákonní prorocké výroky volající ke spravedlnosti. Na to navazovalo další pro mne důležité téma, totiž nenásilí jako cesta k prosazování ušlechtilých cílů. Petr Chelčický, Gándhí, Martin Luther King, později i Dom Helder Camara pro mne byly důležité postavy; oporu pro to jsem nacházel i v evangeliu, zejména v Kázání na hoře.

O prázdninách v roce 1968 jsem měl úraz na motorce, byl jsem tři měsíce v nemocnici a přes čtyři měsíce v Piešťanech ve zdravotním zařízení, kde byli i lidé s těžkým trvalým pohybovým postižením. Se třemi z nich jsem se přátelil, což mi pootevřelo oči pro životní situaci takto postižených.

Na podzim v roce 1969 jsem těsně před uzavřením hranic vycestoval na rok na protestantskou bohosloveckou fakultu do Paříže a celý rok tam mohl zůstat, protože jakožto student vyslaný řádně českou vysokou školou na zahraniční studium jsem měl služební pas. Kdežto Češi pobývající za hranicemi s výjezdní doložkou v soukromém pasu se na závěr roku 1969 museli rozhodnout buď pro návrat, nebo pro emigraci. Častěji se rozhodli pro emigraci. Zažil jsem tedy tři čtvrtě roku české emigrační prostředí v Paříži. Díky tomu jsem se na emigranty později nedíval tak skrz prsty, jak se to pěstovalo v Čechách, kolikrát i v našem církevním prostředí. Viděl jsem, že emigrace nebyla žádný med. Nejen kvůli těžkým začátkům při hledání obživy. Krušnější v životě emigrantů se mi jevila oblast budování nových vztahů a situace odloučení od prostředí, které pro ně bylo v Čechách důležité, prostředí rodinného, pracovního i církevního. V Paříži jsem ovšem tehdy viděl i další věci. Byla to např. západní politická levice. Cizinci, mimo jiné Arabové, s nimiž jsem se pravidelně vídal v jazykovce, kam jsem si celý rok chodil zlepšovat franštinu. Ohromná kulturní pestrost, mohl jsem číst knihy i vidět filmy, které u nás nebyly ani za pražského jara. Také francouzská reformovaná církev, která mi byla v lecčems blízká. A teologické i filozofické knížky, které u nás nebyly běžně dostupné. Souček mi před odjezdem do Paříže doporučil, abych si pořídil holandský katechismus, že on ho čte se zaujetím. Udělal jsem to, otevřelo mi to obzor v ekumenické oblasti. Hejdánek zase upozorňoval na Paula Ricoeura, jehož knížky jsem si také koupil; přesné myšlení tohoto protestantského filosofa mi otevřelo nové obzory např. v oblasti hermeneutiky. Tehdy se na naší fakultě na závěr studia odevzdávaly dvě jakési diplomky, jimž se říkalo písemky. Od Součka jsem pro biblickou písemku dostal téma Svědomí v Novém zákoně, od Smolíka Práce s mládeží. Obě práce jsem psal nejdřív francouzsky a odevzdával v Paříži, potom znovu česky u nás. Většinu literatury jsem tedy sháněl tam a četl i věci, na které bych tady nenarazil. Zejména pokud šlo o písemku o práci s mládeží; kvůli níž jsem četl katolické studie ceněné ve Francii i protestanty. Jedním slovem – pobyt v Paříži mi prospěl, rozšířil mi v mnoha směrech obzor.

Vikářem v Rumburku

Po návratu jsem ještě asi tři čtvrtě roku dodělával fakultu, na podzim 1971 jsem začal pracovat jako vikář v Rumburku, prakticky v téže době jsem se oženil. Vikář tehdy byl skoro totéž co farář, pouze nemohl být volen do vyšších církevních funkcí. Na počátku svého působení měli vikáři jakéhosi rádce, zkušenějšího faráře. Byla to ale většinou poněkud formální záležitost. Já jsem měl určeného svého tchána Blahoslava Pípala, na jehož rádcovské působení rád vzpomínám. Nesekýroval, radil, jen když jsem si o to řekl, a dobře. Nebyl jsem z farářské, či alespoň tradiční církevnické rodiny, o každodenních mechanismech církevního života jsem toho moc nevěděl a s některými novými úkoly a situacemi jsem si díky Pípalovi poradil snadněji. Například s administrativními povinnostmi včetně komunikace s komunistickými církevními tajemníky, také s pohřby, které pro mne byly zpočátku těžký úkol. A líbila se mi Pípalova kázání, když jsem měl příležitost jim naslouchat. Také se mi líbilo farářské kolegium libereckého seniorátu, kam Rumburk patří. Na pastorálky jsem jezdil rád a byl zvědav, co tam uslyším, to mi zůstalo dodnes.

Sbor v Rumburku byl převážně dělnický, při čemž ne malá část členů byli reemigranti ze Zelova se svými specifiky. Další tři okolní sbory, ve kterých jsem zároveň působil, měly podobné členské složení. Do té doby jsem vůbec takové církevní prostředí neznal. Do Rumburka jsem přišel nadšen českobratrskou církví evangelickou v Praze, kde šlo převážně o středostavovské intelektuálně zdatné členstvo. Než jsem pochopil, kde jsem vikářem, moji posluchači asi kolikrát ani nevěděli, o čem mluvím. Zejména na biblických hodinách. Kladli si jiné otázky a jinak, než jsem tomu byl zvyklý například z elitní mládeže u Salvátora. Časem jsem to pochopil a snažil se situaci přizpůsobit. Také, když jsem se s členy sboru více sblížil, jsem se u nich setkal s opravdovou vírou, které jsem si vážil. Nicméně zároveň jsem byl vděčný za naše farářské kolegium, později také za naše paralelní disidentské kolegium. V těchto společenstvích jsem si byl s ostatními kulturně blíž a mohl mluvit i o tom, co mi táhlo hlavou, co mě nadchlo či mi třeba nebylo jasné. Pokud jde o biblickou zvěst, ještě intenzivněji než na fakultě jsem se musel zabývat různými oddíly, kázal jsem většinou na perikopy. A tak ke mně opět promluvily živě rozmanité biblické texty. Nicméně v popředí mého zájmu, podobně jako na fakultě, byla témata týkající se pravdy a spravedlnosti, odporu vůči nesvobodě, útisku a lži. Kromě plnění standardních kazatelských povinnosti jsem se stále věnoval organizování pololegálních podniků s mládeží: brigád, táborů a hlavně evangelických vodáckých akcí. Někdy od roku 1978 jsem se také zúčastňoval akcí mládeže na Zbytově. V roce 1977 jsem hned v lednu podepsal Chartu 77. Vedl mne k tomu především obsah dokumentu – byla to pravda, co se tam psalo. Také při mém rozhodování hrála roli solidarita s ostatními signatáři. Za důsledek to mělo častější výslechy, odebrání pasu a drobné buzerace. Státní souhlas k duchovenské službě mi zůstal, asi proto, že jsem byl mezi disidenty malá ryba – většinu času jsem věnoval svým sborům, mládeži a dalším církevním věcem. Mám teorii, že farářům – signatářům Charty postupně odebírali státní souhlas podle toho, jak je považovali za známé a veřejně působící, malé ryby nechali na závěr, avšak přišel Gorbačov, represe se zmírnily a malé ryby zůstaly se státním souhlasem. Už jsem se zmínil, že se pravidelně konala setkání farářů disidentů a jejich přátel, zejména v období po Chartě. Celocírkevní setkání cca třikrát do roka (tzv. Libštát), severočeská setkání u Zdeňka Bárty na chotiněvské faře jednou za měsíc. Na tato setkání přijížděli různí řečníci, někdy i katolíci. Tak jsem zažil mimo jiné Jana Sokola, jehož myšlení mě velice oslovovalo, a další osobnosti. Na chotiněvské faře například byl třikrát s různým programem Václav Havel. Či zase naši teologové bez souhlasu, vzpomínám na zajímavé přednášky Trojana, Balabána atd. Nebo na Tomáše Halíka, který přijel do Chotiněvsi prezentovat počínající desetiletí duchovní obnovy.

Ještě musím zmínit necírkevní partu, jejíž jsme byli v Rumburku součástí. Jednak to byli lidé z trampského ranče D7 na Jedlové, kde dělal šerifa tajně vysvěcený dominikán František Fišer, člen starozákonní překladatelské skupiny. Seznámil nás s ním Pípal. Nejen s Františkem Fišerem, ale i s dalšími katolíky jsme se často setkávali a přátelili, byla to tehdy pro mne příležitost, abych si potvrdil názor, že navzdory rozdílným církevním tradicím a resentimentům z minulosti máme stejné základy víry. Dvě mladé rodiny z ranče se staly součástí party, která se scházela u nás na faře, další součástí této party byly tři rodiny ze zdravotnického prostředí – manželka byla zdravotní sestra v nemocnici. Rozuměli jsme si v této dost sekularizované partě v lecčems. V roce 1989 se tato parta stala základem občanského fóra v Rumburku. Sametové revoluce jsem se v Rumburku zúčastnil jako jeden ze čtyř mluvčích občanského fóra. Celý rok až do našeho odchodu z Rumburka na podzim 1990 jsem byl zatažen do městské politiky, zabíralo mi to hodně času, ale bylo to pro mne zajímavé a věnoval jsem se tomu rád. Nicméně farářování tím trpělo, bylo mi jasné, že z toho musím vycouvat, vyřešil jsem to stěhováním do Dvora Králové. Stěhovat jsem se chtěl i z jiných důvodů, byl jsem v Rumburku už 19 let a věděl jsem, že potřebuju změnu. A sbor také. Ale když jsem odcházel, tak jsem brečel, protože jsem se tam sžil jak s církevním, tak necírkevním prostředím. Ostatně, když jsem o dvacet let později odcházel ze Dvora Králové na Seč, také jsem věděl, že pro sbor to bude dobře, že už asi vědí napřed, co ode mne uslyší, ale také jsem byl z odchodu smuten.

Ve Dvoře Králové

jsme se s Dorkas ocitli ve vnitrozemském prostředí, sousedštějším než vykořeněné pohraničí (to říkám bez jakéhokoliv pohrdání pohraničím, kde jsme také rádi žili a měli přátele). Pokud jde o sbor ve Dvoře, byli jsme si se členy mnohem blíž kulturně, než tomu bylo na severu. Ve Dvoře jsem si nemusel tolik dávat pozor, abych lidem nemluvil přes hlavu, jako na předchozím působišti, snadněji jsem s nimi nacházel společnou notu. Velmi brzo po našem příchodu začal sbor budovat středisko Diakonie, kde se pečuje o staré lidi. Dorkas tam šla s dalšími lidmi ze sboru pracovat, řada dalších členů sboru při budování Diakonie pomáhala. Rád jsem se do věci zapojil. Podílel jsem se na organizování stavby a hledání investičních peněz, a když středisko postupně začínalo fungovat, pomáhal jsem dál. Trochu s konkrétními úkoly při péči o klienty, ale zejména v představenstvu, později v dozorčí radě. Tak jsem se také přiblížil ústředí Diakonie v Praze, kde jsem do letoška působil 8 let v dozorčí radě. Spolupráce s Diakonií přede mne postavila nové otázky, na něž jsem musel hledat křesťanskou odpověď. Například komu se má pomáhat, kdo si to zaslouží. Nad Novým zákonem jsem pochopil znovu a silně, že Ježíš přišel s velkou novinkou, že totiž s vírou v něj padají dosavadní hranice kmenové, národnostní, třídní, náboženské atd. Viz podobenství o milosrdném Samaritánovi. Diakonská pomoc je tím pádem pro každého, nejen pro věřící, nejen pro ty, kdo jsou za ni vděčni, kdo si ji zaslouží. Totéž platí při poskytování pomoci po povodních, do čehož jsem byl také zatažen. Dodnes lidé, i křesťané, jen klopýtají směrem k této veliké Ježíšově vizi, mně velice drahé.

Od roku 1995 jsem byl dvanáct let seniorem královéhradeckého seniorátu. Dělal jsem tu práci rád, seznámil se tak s řadou sborů a pokoušel se přispívat k budování jednoty v rozmanitosti, jak to učí zejména Pavel. I k tomuto cíli křesťané jen klopýtají, rozmanitost bývá zdegenerovaná v neřešitelné spory a vleklé animozity. Ale stejně stojí za to se k vizi jednoty v rozmanitosti vracet.

Už při farářování v severních Čechách, pak ve východních a v Diakonii jsem se setkal s mnoha lidmi a jejich životními příběhy. S přibývajícím věkem vnímám tyto příběhy pozorněji. Někdy jsou povzbudivé, ale často komplikované, i tragické. A v návaznosti na ně slyším z biblické zvěsti silněji slova o potěšení, o odpuštění a smíření, o naději pro křehké lidské bytosti, které bývají jako třtina klátící se ve větru. Jako mladší jsem při výběru biblických základů kázání více tíhnul k moralistickým tématům, dnes k těm útěšným, povzbudivým.

Ještě můžu

Pokud jde o mne samého, ještě můžu farářovat a dělám to rád; ještě můžu řezat s motorovou pilou a na cirkulárce či pádlovat na Dunajci, a i to mne těší. Ale samozřejmě vím, že ze statistického hlediska mám ve svých sedmdesáti pěti letech velkou část života na této zemi za sebou. Když hledím zpět na svůj život, uvědomuji si sice, co se mi nepovedlo, vím i dobře, co mne netěší v mém rodinném a církevním okolí. Ale navzdory tomu říkám: neměnil bych. Byl to a je krásnej život. A i když vím, že bych se byl býval uměl živit v  jiných profesích a také by se mi to líbilo, jsem rád, že jsem byl a ještě jsem farář, že jsem svým dílečkem mohl přispět v poponesení naší dobré tradice víry v Krista. A ta pro mne zůstává důležitá i osobně, když se modlím a prosím o Boží milost pro sebe a mé drahé i pro ostatní. A také když se modlím: věřím, spomoz nedověře mé, abych neměl strach z věcí, jež přijdou.