Před nějakým časem zazněl z prostředí nejvyšší politické reprezentace výrok, že v naší zemi potřebujeme techniky a ekonomy, nikoliv kulturní antropology. Tu jsem si vzpomněl na padesátá léta minulého století, kdy jsem jako kluk chodíval na návštěvu k dětskému psychologovi Dr. Zdeňku Matějčkovi. Měl již rodinu, dětičky. Bydlel s nimi v malém suterénním bytě. Bytů tehdy bylo málo, čekalo se na ně dlouho, přiděloval je úřad zvaný byťák. Když žadatel o byt neměl nějakou protekci, nejlépe politickou, čekal velmi dlouho. Mám za to, že evangelíci Matějčkovi čekali dlouho na lepší byt i proto, že politickou protekci neměli. Na psychologii totiž tehdejší režim nazíral jako na jakousi v podstatě zbytečnou profesi na rozdíl od technických oborů potřebných pro výrobu.
Od té doby uplynulo tři čtvrtě století, kdy se stalo samozřejmým, že humanitní obory jsou pro lidi stejně prospěšné jako ty ostatní. A tu slyším, že v Čechách dnes potřebujeme techniky, nikoliv kulturní antropology, a najednou si připadám, jako bych se vrátil do tmářských padesátých let. Jistěže jsou zapotřebí technici. Ale to neznamená, že by humanitní obory přestaly být užitečné. A pokud jde o kulturní antropology, je dobré vědět, že se zabývají studiem různých lidských seskupení a snaží se i pochopit a popsat, jak to které seskupení vidí samo sebe. Což jsou důležité poznatky, které lze uplatňovat v dnešním globalizovaném světě, kde na sebe narážejí právě různá lidská seskupení, která nejsou schopná pochopit se navzájem. Pak nastupují předsudky, podezřívavost, vzájemný strach, nepřátelství. Kéž by sociální antropologové dobře dělali svou práci a přispívali svými poznatky k bourání předsudků, k umenšení strachu z těch, co nejsou jako my. To je pro budoucí život na naší zemi i v naší vlasti přinejmenším stejně důležité jako dobře fungující hospodářství.