Kostel sv. Šimona a Judy je jednou z mála církevních prostor v Praze, která slouží výhradně koncertním účelům. Své původní poslání sice neplní, ale to mu nijak neubírá na působivosti a duchovnímu rozměru, zvláště když jeho prostory naplňuje hudba převážně klasického žánru. Kostel, který v současné době vlastní řád milosrdných bratří, byl původně součástí komplexu jejich kláštera a dnešní Nemocnice na Františku. Dnes je kostel hudební baštou a péči o hudební provoz zajišťuje Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK, který jej má v dlouhodobém pronájmu.
Koncem ledna tohoto roku zde proběhl koncert komorního souboru Orbis trio, kterému se dostává pozornosti nejenom v Čechách, ale i v zahraničí. Skupina tří hudebníků, jak napovídá název, interpretuje skladatele od pozdního baroka až po současnost. Členové Orbis tria, jinak působící např. v České filharmonii, na AMU či v FOK, se sešli ke společnému hraní v r. 2008. Petra Brabcová, Stanislav Gallin a Petr Malíšek patří k umělcům světového formátu. Všichni tři jsou laureáty mezinárodních soutěží, o čemž se zájemci o jejich repertoár a hudební schopnosti mohou přesvědčit na jejich koncertech.
I pro hudební amatéry nebo pro ty, kteří mají s poslechem klasické hudby jen nepatrné zkušenosti, může být způsob jejího zprostředkování v podání Orbis tria nebývalým zážitkem hraničícím až s prožitkem katarze. Tu bylo možné zažít právě při zmíněném koncertu, kdy měli posluchači možnost zaposlouchat se do hudby Bohuslava Martinů, Josefa Suka, Vítězslavy Kaprálové a Maurice Ravela. Obzvláště pro mě osobně navodily skladby zmíněných skladatelů existenciální dojem doplněný asociacemi s impresionistickými obrazy, které v jinak barokním interiéru fyzicky nefigurovaly, ale díky zvoleným skladbám se zpřítomnily, tedy alespoň v mé fantazii.
Orbis trio se postaralo o výjimečný audio-vizuální zážitek prostřednictvím skladeb, k nimž patřilo Martinů trio Bergerettes H 275, Sukova Elegie op. 23, Kaprálové Dubnová preludia op. 13 a Ravelovo Klavírní trio. Navodilo celou škálu dojmů. Pokud by se daly vyjádřit vizuálně, pak by snad mohly připomínat obrazy některých z impresionistů, v jejichž ztvárnění reality je znatelná prchavost, ale i dojem čehosi, co má trvalou hodnotu. Je obtížné psát o hudbě, neboť hudbu samu nelze definovat s konečnou platností, navíc má tu schopnost vyvolat v každém z posluchačů rozdílné dojmy a nálady. Záleží velkou měrou i na podání interpretů. Orbis trio patří k těm komorním souborům, které do svých interpretací vkládají ještě cosi navíc.
Živý koncert má tu moc přitáhnout pozornost diváka i vizuálně. Souhra hudebníků Orbis tria je znatelná nejenom při poslechu, ale i při pohledu, kdy pozornost upoutají rovněž momenty potvrzující dlouholetou spolupráci a důvěru ve společné sdílení toho, co dodává komorní hudbě její výraz. V jejich podání nejde jen o mechanické přehrání zadaných skladeb, ale i o vyjádření určité přidané hodnoty. Ta není na první pohled z notového zápisu ihned zřejmá, je třeba jí ve hře odkrýt a posluchači zprostředkovat. Orbis trio tu schopnost má a stojí za to se o tom přesvědčit.