Co říct lidem, jimž se ztrácí bible

Číslo

Ve dnech 18–20. května představoval v Benešově, Praze a Brně nizozemský spisovatel a farář na odpočinku Nico ter Linden český překlad své nejvydávanější knihy, Povídá se… podle Tóry. Následující rozhovor zachycuje debatu, v níž odpovídal na čtenářské dotazy v benešovském Muzeu umění, doplněnou o několik motivů z odpovědí další den v pražském branickém kostele.

K výkladům biblických textů je k dispozici nepřeberné množství historického materiálu. S čím pracujete vy, na co kladete při přípravě důraz, kdo a co Vás inspiruje?

Bible je literatura ze země dva tisíce kilometrů vzdálené a doby dva tisíce let staré. Člověk musí udělat řadu kroků, aby tyto prostorové a časové vzdálenosti překonal. Za prvé vyprávět příběh co možná nejpřesněji a nejblíže originálu, protože originál je nepřekonatelný. A současně ho musí vyložit lidem dneška, v dnešní situaci. Protože je to řeč plná symbolů, je to řeč plná poezie. Není to řeč novin, novinového článku, je to poezie.

Když někomu řeknu „moje žena je růže“, asi každý pochopí, že tím neříkám „moje žena má ostny a je zasazená na zahrádce“. Doufám, že každý pochopí, že tím říkám, že ji mám moc rád. Jenže ne každý pochopí, že taková obrazná řeč je taky v bibli!

Ve vaší kultuře hraje důležitou roli kalich. Můžeme slavit společenství večeře Páně s kalichem, nicméně skutečně se účastnit toho, co se tam děje, můžete teprve díky příběhu, který ten kalich provází. Symboly v bibli jsou přitom mnohem složitější, než ten symbol růže. Jsou nám mnohem vzdálenější – tisíce let a tisíce kilometrů. Proto se musí trpělivě lidem vysvětlovat.

A jak tedy s symboly pracujete?

Ze spousty symbolů chci teď mluvit jenom o jednom – o vodě.

Když mi bylo osm let, v roce 1944, žili jsme v Holandsku blízko vojenské základny, ze které nacisté vysílali střely V­2 na Londýn. Každou noc, bylo to obrovské burácení. Občas to na chviličko umlklo, a tu jsme se báli, že něco selhalo a že ty bomby dopadnou rovnou na nás. A já jako malý kluk jsem v ty dny nechtěl slyšet žádný jiný biblický příběh než o tom, jak Ježíš chodil po vodě. Tatínek mi vyprávěl každý večer, a já jsem nechtěl nikdy nic jiného. Cítil jsem – ale ne vědomě, rozumem, ale kdesi uvnitř, srdcem, – že když Ježíš chodil po vodě, bylo to, jako by porazil smrt. Jako by ji pošlapal. Tak – a tak! (dupe na podlahu). A taky jsem cítil – samozřejmě ne, že bych to uměl vyslovit – že jsem na Ježíšově straně a že s ním má život převahu nad smrtí.

Když mi pak bylo nějakých dvanáct, třináct let, řekli mi ve škole, že voda je H2O. A v tu ránu jsem řekl tatínkovi: „Takové nesmysly z bible už nechci vůbec poslouchat. Po vodě se chodit nedá, vždyť by se člověk utopil!“ Tatínek vůbec nevěděl, co na to říct. A já bych chtěl, aby církev vždycky věděla, co takovým dětem říct.

V Brně podepisoval s ilustrátorkou M. Bumbálkovou

 

Když jsem byl zase o něco starší, pochopil jsem, že voda je v bibli symbolem smrti. Pochopil jsem taky, co to znamená, že Jonáš byl tři dny a tři noci v břiše velryby v moři, než se zase vynořil nad hladinu, a jak to souvisí s tím příběhem o tom, že Ježíš třetího dne vstal z mrtvých.

Voda – to je smrt. Na první stránce bible se vypráví, že Bůh vytvořil suché místo mezi vodami. To znamená, že vytvořil místo pro život proti smrti a uprostřed smrti. A teď se podívejte na poslední stránku – jak se tam popisuje Nový Jeruzalém: „…a moře už nebylo“. Co to znamená? Že v tom městě neměli vodu? Ne, je to vyobrazení Božího království, v němž vládne Bůh a v němž už smrt nemá žádné slovo.

A teď se podívejte do bible, mezi první a poslední stránku, kolikrát se tam mluví o vodě! A kolikrát je voda symbolem smrti! A pokaždé, když na takové místo narazíte, musíte to dnešnímu člověku znova a znova trpělivě vysvětlovat. Jinak to nemůže pochopit.

Zeptali se mě jednou: Věříte, že Ježíš proměnil vodu ve víno? Odpověděl jsem: Ano, věřím, že je to krásný příběh o tom, že s Ježíšem se trápení a smrt proměňuje v radost – v radost tak velikou a výjimečnou, jaká bývá o svatbách. Věřím tomu stejně tak, jako že moje žena je růže. A doufám, že tuhle moje víru mi nechcete brát!

V holandské i české společnosti se povědomí o bibli rychle vytrácí. Co to může znamenat a co s tím případně můžeme dělat?

Ano, lidé dnes vůbec málo čtou. S tím se musíme smířit, je to jakýsi zimní čas. Ale co má dělat sedlák v zimě? Propadat depresím? Tím se nic neřeší. Sedlák dělá prostě to, co mu přijde pod ruku, co je potřeba, a chystá se na jaro. Nemůže sice nijak urychlit běh času, ale těší se na jaro, těší se na nový vzrůst. „Růst“, „pěstování“, to je vlastně kultura.

Spisovatel Abel Herzberg mi jednou vyprávěl tento příběh. Žil v Nizozemí před druhou světovou válkou, byl spisovatelem, měl rodinu – tři děti (jedním z nich byla Judith, později známá básnířka, která napsala vzpomínky na válku, stejně jako Abel). Nacisté je internovali do tábora, odkud odjížděly transporty do Bergen-Belsenu. Neměli ponětí, co je čeká. Jednou takhle seděli v baráku, a najednou se Abel ohlédne a povídá ženě: „Kam se poděly děti?“ – „Všimla jsem si,“ povídá žena, „že tamhle v plotě je díra a strážný že zrovna kouká jinam. Byla to příležitost, neměla jsem čas moc to promýšlet. A tak jsem chytila děti a povídám: Honem, honem, utíkejte do té díry v plotě, a utíkejte tam tím křovím, tamhle do toho statku! Běžte rovnou do něj, rychle, nikde se nezastavujte, a tam zaklepejte, honem!“ – „Ale proč jsi nešla s nimi?“ ptal se Abel. – „Chtěl jsem zůstat s tebou,“ povídá mu žena.

Div divoucí, Abel i jeho žena přežili Bergen-Belsen. A když bylo po válce, shledali se i se svými dětmi. Všichni to přežili, a potom jim děti vyprávěly, jak to bylo dál. Zaklepaly na dveře statku, tak jak jim maminka řekla. Otevřela selka a děti povídají: „My k vám jdeme tam z toho tábora, maminka nás poslala.“ Selka povídá: „Ale teď nemůžete dovnitř, přijdou vojáci a najdou vás. Musíte se schovat.“ A zavedla je dozadu na dvorek, kde měli něco jako sklípek na jablka. „Tam si vlezte,“ povídá, „a buďte úplně zticha. Nahážu přes vás nějaké větve a dřevo, a nesmíte se vůbec hýbat a nedělat žádný hluk.“ Tak tam byli až do večera. Večer pro ně selka přišla, vzala je dovnitř do domu a dala jim najíst. Na stole ležela velká tlustá kniha. Bylo to v kraji, kde žilo hodně přísných kalvinistů, a ti každý den po večeři společně četli z bible. A ten sedlák, prostý upracovaný člověk, se posadil, a otevřel tu tlustou knihu, a chvíli hledal, a ukazoval si prstem, a pak přečetl nahlas tenhle verš: „Potěšte, potěšte můj lid,“ praví váš Bůh, … Čas jeho služby se naplnil, odpykal si své provinění.

„A teď si uvědom, Nico,“ povídá mi Abel, „jaký to byl zázrak, že tenhle prostý neučený sedlák věděl tak přesně, co se má udělat, a co má v bibli přečíst! Tohleto, Nico, … to je kultura!“

Všimněte si, že Abel mi neřekl: „Tohle je… víra!“ Samozřejmě, že víra je to taky. Ale Abel tu víru zasadil do širšího rámce. A tím rámcem je evropská kultura. Tenkrát tu prostě byly dvě kultury: kultura nacistů a kultura Tóry. Edda a Tóra. A ten sedlák si uměl vybrat.

Takže co se s tím, když lidé na bibli zapomínají? Chtěl bych, aby církev byla společenstvím, které se shromažďuje kolem bible a stále znovu ji čte. Ne jako knihu, kde je sepsáno nějaké učení, nauka o víře. Ale jako knihu plnou příběhů, které ukazuje na Boha Izraele.

A je tahle konkrétnost opravdu tak důležitá?

Když v církvi hovoříme o Bohu, tak nemluvíme o Bohu obecně, o nějakém bohu nebo božstvu. My máme na mysli zcela konkrétního Boha. O tom obecném bohu si můžeme vymýšlet fantazie, jaké chceme. To dělali lidé odjakživa. Ale my mluvíme zcela o konkrétním Bohu – Bohu Izraele. Ono existuje mnoho různých bohů, kterým sloužíme, třeba peníze. Ale církev by měla být místem, kde se stále odhodláváme s těmihle bohy skoncovat, a sloužit jedinému Bohu, Bohu Izraele.

A co o tom Bohu víme? Inu popravdě řečeno nevíme o něm nic. Máme knihu plnou příběhů. A v té knize příběhů k nám ten Bůh přichází. Takže jediné, co má církev za úkol, je vyprávět tyhle příběhy. Učení církve je vyprávěné učení. Tím, že se ty příběhy vyprávějí a při tom taky vykládají a vysvětlují – v tom celém procesu se Bůh k nám přibližuje. Církev je tedy v první řadě společenství vypravěčů – vykladačů, kteří sedí kolem jedné knihy.

Záznam debaty upravili J. A. Dus a T. Trusina

Foto Benjamin Skála

Blížily se Velikonoce a náš pětiletý vnuk maloval velikonoční zajíce s košem vajec. Byla to omalovánka, kterou dostal ve školce. Naše dcera se rozhodla, že nastal správný okamžik k menší výchově ve víře a zeptala se ho: „Harmene, co o Velikonocích vlastně slavíme?“ „Je to svátek velikonočního zajíce,“ odpověděl. „Správně,“ řekla naše dcera (vystudovala totiž psychologii). „Ale Velikonoce, to není jenom to. Víš, co slavíme ještě dál?“ To nevěděl. „Vzpomínáš si, co jsme slavili o Vánocích?“ „Že se narodil Ježíšek,“ řekl. „Jo a paní učitelka ve školce vyprávěla, že Ježíše pak zabili a že potom zase ožil. Ale to je samozřejmě nesmysl.“ „Ano? Myslíš, že je to nesmysl?“ „Určitě, protože to není možné. Ale myslím, že vím, jak to doopravdy je. S tatínkem jsme na zahradě přece pohřbili toho ptáčka? Chtěl jsem ho zase vykopat, ale tatínek říkal: Raději ho nech, ať si tam v klidu leží. Tak je to v pořádku. Ptáček je zahrabaný v zemi u stromu, ale to, co si ten ptáček myslí a cítí, to je u Boha.“

Je mu pět. Ještě věří na Mikuláše, baví ho pohádky, ale tělesné zmrtvýchvstání v žádném případě nemůže brát jako něco, co se skutečně stalo. Ale místo toho, aby se od těch nesmyslů odvrátil (tak jako v dnešní době tolik lidí), hledá jejich možný smysl a ten kupodivu nachází na zahradě. Ptáček mu pomohl pochopit, že vzkříšení Pána Ježíše je třeba pochopit jako metaforu víry v to, že život převažuje nad smrtí. Dobrá teologie a vymyslel si to úplně sám!

Během jednoho svatebního obřadu jsem byl svědkem toho, jak farář četl příběh o svatbě v Káni: způsobem, jako by četl článek z čerstvého vydání Kánských novin. Evidentně ani v nejmenším neměl v úmyslu nás zasvětit do tajemství toho příběhu, nejspíše vůbec nechápal, že se tu jedná o znamení, proč to znamení se vyskytuje zrovna třetího dne, proč na svatbě a proč v Káni a proč Jan zrovna tímto příběhem začíná mluvit o Ježíšových znameních. Vyprávěl to jako „obyčejný“ zázrak, a tím zničil tajemství toho příběhu, protože znamení takto už nic neznamenají a obrazy už nic nezobrazují. A že je opravdu nepochopil, vyšlo během kázání bolestně najevo, když nám začal počítat, kolik litrů to panečku je, dva nebo tři hektolitry. Říkal to, jako by chtěl říct: proměnit jednu skleničku vody ve víno, to zas není takový problém, ale sto litrů!

Mnozí „znalci Písma“ jak z katolického, tak z evangelického tábora tímto způsobem tvrdošíjně dál kazí zvěst evangelia. Náš pětiletý vnuk hned zamítá: „To je nesmysl“. Svou řadu Povídá se… a řadu tří „dětských Biblí pro dospělé“ jsem napsal pro děti jako je náš vnuk, pro jejich rodiče, učitele a všechny ostatní, kdo chtějí slyšet. Jsou pokusem navrátit biblickým příběhům jejich povahu příběhu. Kdo je chce vyprávět, neměl by to dělat historizujícím způsobem, jinak je posluchači zamítnou. Co udělal Harmen, bylo vzácné: příběh pro jeho nesmyslnost hned neodložit stranou, ale pustit se do hledání jeho smyslu – a ten dokonce i dokázal najít!

(Z knihy Nico ter Lindena Nic než volný čas vybrala a přeložila Lisa Fikejsová)