Jeden z největších paradoxů křesťanství není ukrytý v rozporných a složitých teologických větách, ale je nepřehlédnutelně očividný každou neděli. Evangelijní zvěst, která se ohlašuje jako Verbum Novum – jako radikálně nové slovo promluvené Bohem ke světu, je zvěstována v neodeznívající ozvěně. V dospělosti si často dokážeme tuto skutečnost zastřít natolik, že ji skoro nevnímáme. Ale každé dítě, přítomné na bohoslužbách a vystavené jejich obsahu, prožívá paradox kázání velmi ostře. Kázání totiž, jakkoliv se ve svých detailech proměňuje, přece jen nápadně zůstává stále tímtéž. To, čemu se dnes někdy říká „základy evropské civilizace“, chce být zároveň i svěží vodou, která všechny základy podemílá a rozrušuje. Nostalgicky staré a důvěrně známé slovo, slovo v nekonečných variacích opakované, někdy omílané až kašovitě rozmělněné, předvídatelné natolik, že ho můžeme téměř polohlasem předříkávat ještě předtím, než ho farář vysloví, toto slovo si dělá nárok být slovem novým. Snad kdysi – poprvé, byla pro každého novost evangelia nesporná a šokující. Od té chvíle je ale kázání přinejlepším nekonečně znějícím drnčením šípu, který už zasáhl cíl.
Přesto ani ti nejkritičtější křesťanští myslitelé dějin ve své velké většině nedošli k přesvědčení, že by opakované zvěstování mělo být opuštěno. Zdá se, že navzdory paradoxu kázání věřili, že novost evangelia jeho repeticemi nemizí. Toto přesvědčení je smysluplné ale jedině tehdy, když i samotné novosti porozumíme nově. Evangelium totiž není nové jakousi svou doposud neznámou informací. Jeho novost není obsahovou překvapivostí, „neokoukaností“, zjevením doposud neznámého a neslýchaného. Taková novost by skutečně velice rychle zastarala a zavadla. Místa, kde ještě biblická zvěst nikdy nezazněla, se tenčí, mapa je zaplněna. To, co bylo kdysi bláznovstvím pro národy, pohoršením pro židy, podivně znějící novotou pro athénské filosofy, to je dnes součástí osnov a námětem velkofilmů. A přesto je uvnitř stále něco neznámé. Novum evangelia totiž neleží primárně v tom, co říká, ale v tom, co koná. Co dokáže konat.
Evangelium je to „nové učení plné moci“, které dokáže starého člověka proměnit v nového. A to (kupodivu!) i takového starého člověka, který si už bezpečně osvojil tisícím opakováním rozmělněnou a zdánlivě impotentní kázanou zvěst. I v udusané hlušině, nad kterou už rozsévač téměř láme hůl, může překvapivě a nečekaně vyklíčit zaseté semeno. Slovo se stává tělem. To proto není na místě skepticky vnímat bohoslužebné mluvení a jednání jako pouhé „upevňování“ už jednou dosaženého a přijatého. Jako pouhé připomínání, pouhou pietně mauzolejní „památku“. Důvěra v proměňující novost evangelia se projevuje v očekávání. Ve vyhlížení nečekaného a nepravděpodobného. Není takový postoj nerealistický a dětinsky naivní? Zkušený a skeptický Nikodém se v nočním rozhovoru ptá Ježíše: „Kterak můž člověk naroditi se, starý jsa?“ Ježíšovu odpověď pravděpodobně pravidelný návštěvník kostela už mnohokrát slyšel a důvěrně ji zná. Přesto snad stojí za pokus si ji opět – už po tisící – vyhledat a přečíst.