Prodělal jsem podobnou zkušenost, o jaké píše Miloš Rejchrt, že ho formovala (Protestant 9/2014). Byl jsem bez souhlasu, vystupoval bez nároků na honorář ne s Berany, ale s Lídl and Velík, navštěvoval bytové semináře a také stavěl kánoe a spoluorganizoval vody pro mládež, strávil spoustu času při opravách far a kostelů a čekat nějakou náhradu by mě tehdy ani ve snu nenapadlo. Asi proto, že jsem ji dostával – ve společenství, které stálo za to, v souznění, v solidaritě, v Duchu, který, věřím, že při tom vál, ale i v otevřených domech, v přátelství, v lidech, které jsem při tom poznal. Miloš byl jedním z nich. Možná, že opravdu ani kuře zadarmo nehrabe. A snad to automaticky nemusí znamenat malověrnost ani křiváctví. Asi záleží ještě na něčem jiném.
Proto mi přijde srovnání přijetí „náhrad“ s odměnou za spolupráci s StB v rozhovoru s Milošem jako zkrat. Když jsem za minulého režimu krátce působil se státním souhlasem, hradil můj plat plně stát, který tuto organizaci zřizoval, a myslím, že to také nejde srovnat. O to míň rozumím Milošově logice v případě náhrad, které nebudou ani při jejich ideálním spravování stačit na pokrytí platů kazatelů naší církve ani z poloviny, a tak bude její finanční zajištění daleko víc než dřív záležet právě na motivaci, nadšení, víře a odpovědnosti jednotlivých věřících. V přistoupení na dohodu se státem, jíž de facto končí financování církví státem, vidím naopak spolehnutí na to, že kde je víra, najdou se i finanční zdroje. Tuhle důvěru se také snažím šířit ve sborech, kde působím.
Je pravda, že když se o dohodě se státem začalo jednat, byl jsem v otázce přijetí peněz asi blíž nynější Milošově radikalitě. Právě rozhovor s ním, tehdy ještě členem synodní rady, která za naši církev dohodu připravovala, ji ale zbrzdil. Miloš tehdy argumentoval odpovědností za sbory, které nejsou na tak radikální řešení připraveny, a potřebností přechodného období právě k tomu, abychom mohli učinit krok správným směrem. Přesvědčil mne. A já teď vidím a prožívám, kolik práce a aktivity ve sborech je třeba, aby to přechodné období bylo opravdu krokem správným směrem.
Třeba abychom je nezúžili právě jenom na otázku domnělé vlastní bezúhonnosti, která si bude zakládat na tom, že jsme od nikoho nic nepřijali a vše si hradíme sami, ale jestli jsme opravdu učinili něco pro druhé, třeba i z peněz, které máme jen svěřené nebo nám možná ani nepatří, to jí unikne. Nebo abychom si tu odpovědnost za druhé nezjednodušili tím, že finanční prostředky předáme nějaké humanitární organizaci, místo abychom je přijali jako výzvu a příležitost dělat pro druhé něco sami a skutečně do toho investovali sebe. Zkrátka, abychom dál nepokračovali ve vleku toho, co nám vtloukal do hlavy právě komunistický režim, totiž že církev je tu jen pro uspokojování náboženských potřeb svých členů. To se myslím děje nejen, když chceme všechny získané prostředky použít pouze na udržování stávajícího provozu církve, ale i tehdy když automaticky předpokládáme, že prostředky, které jsou určené sborům, jsou jen pro vlastní spotřebu.
Pokud to tak je, pak nic nepomůže, ani kdyby na ně z „náhrad“ nešla ani koruna, všechno jsme si vybrali jen mezi sebou a byli domněle čistí jako andělé. Pak by prostě ztratily důvod své existence. Pokud to tak není, pak snad mohou i ty řeči o personálním fondu, salárech a samofinancování, které Miloše iritují, patřit k odpovědnosti za druhé.
Principiální otázku samofinancování vidím zkrátka jinde než Miloš. Ne v tom, co jsme přijali, ale v tom, co s tím chceme dělat, nebo ještě přesněji v tom, jak má vypadat život sboru a naše zvěstování. O tom je třeba mluvit. Jestli je vytváříme jen pro sebe nebo jsou otevřené a jejich zájem a aktivity přesahují jejich hranice. Jestli se z nich šíří solidarita, veřejná odpovědnost, naděje a důvěra pro pravdivý a poctivý život i uprostřed vší jeho spletitosti, nebo se v nich jen zakopáváme před chaotickým světem, abychom ubránili svoje přehledné bratrské prostředí a to, nač jsme si zvykli.