Nad monografií Bonaventury Bouše
Často přemýšlím nad výrokem „Církev či sbor existuje jen z milosti Boží“, popř. jeho variantou „…protože její hlavou je Kristus, a tudíž on je ten, kdo udržuje církev na živu.“ Zvlášť na mne doléhá na malých sborech, kde se aktivně účastní kolem deseti lidí. Sbor vypadá na zavření, a tak se hledá důvod, proč tomu tak je. Možná proto, že jsou lidé ve sboru málo otevření navenek. Možná proto, že se lidé vně bojí vstoupit do instituční církve. Možná proto, že o sobě nedovedeme dát vědět. Možná se málo přizpůsobujeme světu, máme špatnou reklamu, pí ár, neumíme se dobře křídově a barevně prezentovat. Možná máme málo lákavou liturgii, možná jsme příliš nedůslední v morálních zásadách.
Když s lidmi na malém sboru hovořím o těžkostech jejich církevní existence, o každoroční nejistotě, zda budou existovat i příští rok či zda po současném faráři vůbec nastoupí další, protože na něj nebudou peníze, setkávám se s vděčností. Ano, jen z Boží milosti tu ještě jsme a je to vlastně zázrak. To Kristus nás udržuje na živu.
Napadá mne ale, chce nás vůbec Kristus v této podobě? Není ten zbyteček, to malé stádečko jen dokladem, že nás právě Kristus již zavrhl a my ještě nějak z tradice či ze zvyku opakujeme chyby otců našich? Kdyby to malé stádečko bylo alespoň důsledkem skutečného pronásledování. Jenže se nic neděje. Žádný tajemník nevyhrožuje odebráním souhlasu, žádní udavači nesedí na biblických hodinách, všechno smíme. A pomalu vymíráme. Kde se stala chyba? Pracujeme na vinici Páně moc či málo? Přeháníme to tam, kde není třeba, a zpomalujeme tam, kde je to opravdu důležité? Možná ode všeho něco.
V tomto dlouhodobém přemýšlení bylo pro mne zajímavým podnětem setkání s myšlením katolického (nechtěného) teologa Bonaventury Bouše, jak ho v monografii Běda církvi. Bonaventura Bouše burcující představil Vojtěch Novotný. Zaujalo mne zejména, jak se Bouše teologicky vyrovnal s odebráním státního souhlasu na přelomu let 1973/4.
Působil v té době v Záběhlicích, ve filiálním kostele Narození Panny Marie a vytvořil tam živé společenství. Není bez zajímavosti, že k odebrání souhlasu napomohly mj. jeho kontakty s Ladislavem Hejdánkem (str. 146). Existuje záznam jeho kázání ze 4. neděle adventní, pár dní po tom, co se o odebrání souhlasu dozvěděl, a pár dní před jeho nuceným odchodem. Bouše vycházel z faktu, že obec bude rozprášena, hledal proto hlubší důvody toho, proč se tak děje.
V současnosti slýchávám často, jak jsme na tom finančně špatně, jak je nás málo a jak by nám každý měl dávat, protože přece přechováváme rodinné stříbro (když už ne duchovní, tak jistě) kvalitní humanitní vzdělanosti a jsme pro tuto společnost nenahraditelní. Bouše se tváří v tvář konci svého tehdejšího společenství vyjadřuje takto:
Především bych byl rád, sestry a bratři, kdybychom se společně, vy i já, dnes vyznali před Bohem jako církev, jako společenství. Víte, přátelé, tak pro útěchu jsem si zase četl starého Komenského, jeho Smutný hlas pastýře rozplavenému stádu. A zvlášť mě tam zaujalo, jak tenhle člověk, který vidí zánik a zkázu své církve, ustavičně zdůrazňuje, že to se děje pro její viny, pro viny jeho a té jeho církve. Pro hřích, který Jednota jako církev páchala, je rozptýlena a zaniká. Přes všechnu tu spravedlnost, přes všechen ten nádherný řád, který v té církvi byl, tam byla jedna chyba: Jako by si tohleto společenství stačilo; ono se moc nezajímalo o druhé církve, ono bylo dokonce v ustavičném pokušení druhými církvemi pohrdat, nepomáhat jim, nebrat jejich viny na sebe, dokonce se od nich distancovat. A proto ho stihlo rozptýlení. Sestry a bratři, toto je veliké pokušení a častý hřích křesťanských církví. A naprosto jistě, naprosto zřejmě také náš, tohoto shromáždění Božího, tohoto společenství. Jakmile církev touží především po svobodě své, jakmile církev prosazuje především svobodu svou, jakmile se církev cítí ohrazena vůči ostatním křesťanům a světu, znevažuje svoje svědectví, sama se ničí, sama se vydává v rozptýlení. A tento veliký hřích, ten je jistě také v nás, a ten bych rád, sestry a bratři, abychom vyznali, poctivě, pokorně, před Bohem a přede všemi vyznali. – Dobře nám v tomto malém a hezkém kostele bývalo spolu a udělali jsme si tady stánek. Asi jsme přece jen nevěděli, co vlastně chceme; a já především; jako Petr na té hoře svaté. Jsme přece křesťané; ti, kdo putují a jsou na cestě. Pán Ježíš ukřižovaný neměl, kde by hlavu složil. A proto se asi Pán Bůh chystá ten stánek nám rozmetat. (str. 147)
Nemyslím si, že bychom byli zahleděni do sebe stejným způsobem jako Komenského Jednota. Naše zahledění do sebe není sektářské (ve smyslu: vy ostatní nebudete vykoupeni), spíše vychází z onoho pocitu nutnosti chránit rodinné stříbro. I my si vystačíme a máme pocit, že nám to „stačení si“ má někdo další dotovat, protože je to v jeho zájmu. A tak jsme ohraženi a nastraženi vůči světu vezdejšímu. Bouše (katolík) se nebojí připojit ke Komenskému (protestantu) v odvážné myšlence, že závažná chyba může být v nás. Ne kvůli špatnému marketingu (nutnosti natisknout barevné tužky a tácky pod piva s dokonalým logem církve), ale z důvodu mnohem zásadnějšího, na který se bojíme pomyslet. Že totiž neustále selháváme v tom nejpodstatnějším – snažíme si tady na zemi dělat dobře.
Ježíš neměl kde by hlavu složil.
Mohu to říkat já – farář, který za kázání, katechezi i pastoraci bere (ze dvou třetin) státní peníze? Mohu se dopustit takové troufalosti v době, kdy veliké množství lidí neví, bude-li moci jít zítra do mizerně placené a otrocké práce?
Nemohu.
Stydím se.
Běda církvi. Bonaventura Bouše burcující
Vojtěch Novotný. Karolinum 2011.
ISBN 9788024620091Monografie je prvním uceleným představením Zdeňka Bonaventury Bouše, OFM (1918–2002), jednoho z nejpozoruhodnějších českých teologů druhé poloviny 20. století. Předkládá Boušův zevrubný životopis, jehož prizmatem jsou nahlíženy i dějiny místní církve. Rozsáhlá pozornost je věnována diachronní prezentaci Boušovy teologické, christologické a eklesiologické reflexe. Její vývoj se člení na dvě fáze, z nichž první se blíží tzv. manualistické teologii s prvky jistého mysticismu, druhá pak, jež se odvíjí od poloviny 60. let, se vyznačuje výrazným příklonem k progresivním teologickým tendencím. Autor se nechal ovlivnit programem historicko-kritické četby Písma, demythologizace a odnáboženštění křesťanství i znovuobjevení jeho eschatologické povahy, který vyhlásili protestantští teologové první poloviny 20. století. Svou teologii konstruoval tak, aby podporovala cíl, k němuž chtěla směřovat církev té doby – totiž potřebu neustálé očisty a reformy církevního společenství. Třetí část monografie přináší dokumentaci k Boušově životu a reflexi. Následuje přehled jeho písemného díla a seznam použité literatury.
Autor Vojtěch Novotný (1971) působí jako docent dogmatické teologie na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.