Při přemýšlení nad textem Marka P. Lukáška (viz str. 4) mi vyvstávají dva motivy, které považuji pro dané téma za zásadní. Je to otázka funkce uměleckého díla a pojetí kostela jako „odděleného místa“.
Marek Lukášek konstatuje, že do kostela patří takové umění, jehož funkcí (on sám tohoto slova neužívá) je oslava Boha. Domnívám se, že tato teze stojí za kritické zamyšlení. O jakém uměleckém díle můžeme prohlásit, že bylo „vytvořeno pro slávu Boží“? Splní toto kriterium obraz či socha s jednoznačným náboženským námětem? Pohled do dějin umění přece naznačuje, že zbožný námět nemusí být nutně směrodatný. Náboženský kýč, přesto, že svým námětem zapadá do dané charakteristiky, bývá ve vztahu k Písmu a jeho zvěsti zavádějící a deformující. Ještě závažnější nejistota se pak objevuje nad povahou námětu v případě abstraktního umění. Je abstrakce pro kostel automaticky diskvalifikována? Pokud by ovšem o charakteristice díla nevypovídal jasně čitelný námět, co tedy? Snad autorský záměr? V hodnocení motivace autora se přeci ocitáme na velmi tenkém ledě psychologizací a dohadů. Jak můžeme s jistotou rozpoznat, co bylo a co naopak nebylo vytvořeno k Boží slávě? Vždyť mnoho slavných obrazů zdobících kostely tvořili autoři nevěřící či nábožensky lhostejní.
Navíc, problematická je už samotná orientace na tak výrazně mimoestetickou funkci díla, jakou je právě funkce náboženská (či didaktická, ideologická…). Od časů moderny je totiž sekundární povaha funkce téměř součástí definice umění. Teprve tam, kde už dílo nestojí v ničích „službách“, otevírá se jeho nezastupitelně umělecká podstata. Osobně se domnívám, že právě tato vyvázanost ze všech služebností – tato svoboda k pouhému bytí (mimochodem nejpatrnější právě u umění abstraktního) – má silný zvěstný potenciál a živě koresponduje s biblickou zvěstí o nedisponovatelné svobodě a důstojnosti člověka obnovené evangeliem.
Druhým nejistým motivem je podle mého názoru pojetí kostela jako odděleného místa. I zde je na místě upřesňující otázka. Co zakládá tuto oddělenost? Co je její podstatou? Je to jakási imanentní svatost místa? V protestantském výměru stěží může být tato svatost založena v něčem jiném, než v události bohoslužeb – tedy v Boží svatosti, přítomné v jeho slovu. To jiné, to není kostel sám, ani naše jednání v něm, ale Bůh, mluvící k člověku. A toto slovo – a to pod „sekulárními“ obrazy znovu a znovu s překvapením prožíváme – mluví do všeho. Nemá svůj soukromý žánr. Mluví bezhraničně. Charakteristika kostela, kterou předkládá Marek Lukášek upomíná na heterotopie Michela Foucaulta (viz jeho esej O jiných prostorech). V tomto pojetí je oddělenost místa nezbytná, aby plnilo svou funkci dějiště toho, co nemá kontaminovat zbytek našeho života. Oddělenost tak vyhrazuje náboženství jeho vymezený prostor a chrání náš ostatní život před přehnaným znáboženštěním. V takovém pojetí je pochopitelné, že „kostelní“ umění musí „ctít žánr“. Jeho úkolem je totiž posilovat oddělenost. Umění v takovéto podobě kanalizuje Boží mluvení do patřičných mezí. Cokoliv, co rámec náboženského žánru přesahuje, pak musí být vykázáno (třeba do galerie – tedy opět do jiné heterotopie), nebo musí být nějak dovedně „pokřtěno“, jak to například dělali renesanční umělci s antickými náměty. Není ovšem podobné ctění žánru nakonec proti smyslu kázaného evangelia? Nevytváří mu umělé hranice?
I v našem sboru konáme pravidelně výstavy. A nejsme si vždy jistí tím, jak na to. Cením si každého rozhovoru na toto téma. Dost pravděpodobně se často ve výběru autorů mýlíme a jejich díla mohou vyvolávat napětí či nejistotu. Ale přesto v tomto hledání vidím smysluplný pokus. A jsem rád, že nezůstává ojedinělý.