Hledíme-li na náboženství jako na materiál ke konzumu spirituálních hodnot, pak mají pravdu sociologové, a je možné hovořit o „náboženském trhu“ a o „tržním boji o klienta“. Pokud má náboženství také personálně-společenský rozměr, pak v amerických a též v některých evropských regionech nalezneme křesťanská společenství, která dopřávala svým členům zakusit důstojnost a svobodu pro službu a pomoc druhým. Nesoutěžili s druhými o klienta, nešlo jim jen o profit.
Rozdílné chápání role náboženství ve společnosti na severoamerickém i evropském kontinentě v polovině 19. století zachytil americký spisovatel Mark Twain (vlastním jménem Samuel Langhorne Clemens, 1835–1910). Sám se považoval za věřícího presbyteriána.
Prorockým způsobem – s humorem a ironií – kritizoval společenské i náboženské předsudky rodinných i církevních vychovatelů, např. formalismus americké nedělní školy (Tom Sawyer). Ironizoval představu o předurčenosti lidského příběhu Bohem do nejmenších podrobností, jakoby neexistovala svoboda rozhodování (Dobrodružství Huckleberryho Fina). Aby podtrhl absurdnost přesvědčení, že každý člověk je veden Bohem podle předem přesně stanoveného plánu, velmi často je vkládá do úst lidem nedůvěryhodným či opilým, jednou dokonce samotnému satanovi. (Letters from the Earth – 1909) Twain odmítal zjednodušující tvrzení, byť by je tvrdil „Menší westminsterský katechismus“: „Všechny události jsou řízeny samotným Bohem podle tajného plánu.“ Náboženství pro něj bylo důležitou součástí života, protože ho považoval za zásadní předpoklad pro svobodný a spravedlivý život, který se vymaňuje z rozmanitých kulturně-společenských předsudků a odmítá veškeré způsoby náboženské manipulace.
V protestantské tradici k náboženské svobodě náleží kritičnost a humorný odstup od sebe sama, odstup od naší nedokonalosti a předsudků náboženských i společenských. Twainova kritičnost a ironie souznívají s humorem samotného Kalvína. Ten ve své Instituci na otázku studenta, co dělal Bůh před stvořením světa, odpovídá, že Bůh tvořil peklo pro všechny zvědavce, jako je on.
Twain odmítal přehnaný důraz na boží soud, příznačný pro svého času velmi populárního Jonathana Edwardse, který se v 18. století zasloužil o nastartování „náboženského probuzení“ v Americe. Jeho kázání a stati byly populární mezi kazateli i v 19. století. Také Twain si četl Edwardse. Vadilo mu však jeho strašení posledním soudem. Zdálo se mu, že populární myslitel se bere příliš vážně a připravuje se tak o smysl pro humor a přiměřený odstup od sebe sama. Edwards byl totiž přesvědčen, že důrazem na poslední soud právě on vyhmátl to, nač ostatní zapomínají, a proto jsou nábožensky vlažní. Edwardse četlo několik generací protestantů v Americe a uplatňovaly jeho přísnost při výchově dětí doma i ve škole.
Twain si bral na mušku i jiná náboženství působící v Americe. Během svého pobytu v San Francisku (1864) polemizoval v novinách s čínskou komunitou, protože zastávala podobné predestinační předsudky, jako někteří tehdejší nábožensky sebejistí presbyteriáni. Ti usilovali o spásu duše za každou cenu, kdekoli se nacházeli. Někteří presbyteriáni i během turistického putování po Evropě a Asii chtěli náležitě světit neděli, i kdyby kvůli tomu měli ve všedních dnech ostatní lidé trpět a podávat kvůli nim nadstandardní výkony, někdy přímo zničující i pro turistické dopravní prostředky tehdejší doby – koně a osly.
Twain a Tocqueville
Kritiku křesťanského náboženství Twain rozvinul v knize „Našinci na cestách. Vyprávění o zábavné plavbě na lodi Quaker City do Evropy a Svaté země.“ Pro Twaina bylo konfesně různorodé osazenstvo lodi Quaker příkladem americké protestantské zbožnosti, která zahrnuje písmáckou a modlitební opravdovost i sociální citlivost a civilně-společenskou odpovědnost. Protestanty od 16. století provázely knihy a příručky, které byly určeny nejen pro osobní modlitebný život, ale i pro personální zbožnost mimo chrám, pro odpovědný život v rodině, na veřejnosti, i v rámci různých institucí.
Loď se vydala na cestu v roce 1867. Dnes vidíme, že Twainova kniha ve formě cestovního deníku se stala protiváhou populární Tocquevillovy knihy Demokracie v Americe (1835). Alexis de Tocqueville (1805–1859) komentoval americké poměry s velkou politologickou poučeností. Ve své knize nabízí excerpta z knih amerických autorů 18. a 19. století, které nebyly k dispozici v evropských knihovnách. Tocquevillova kniha provázela po demokracii nejen intelektuály 19. století, ale provází mnohé současné myslitele. Alexis de Tocqueville byl překvapen kouzlem a životností americké demokracie, v níž laický živel a rovnost před zákonem velely všemu. Svou knihou chtěl varovat před podobným vývojem v Evropě. Evropa by ztratila všechny stavovské a hodnostní rozdíly hierarchické struktury společnosti. Zdálo se mu, že demokratická proměna společnosti se nezadržitelně blíží do Evropy. O čtyřicet let později žil patosem nezadržitelnosti pronikaní demokracie T. G. Masaryk, ten v něm naopak viděl pro Evropu naději. A. de Tocqueville tvrdil, že díky demokracii evropská společnost skončí v konzumu, hedonismu a společensko-dějinné pasivitě.
M. Twain upozorňuje, že Evropa díky svým křesťanským elitám již po staletí vězí v sociální nespravedlnosti. Děsila ho společenská rezignace španělských a italských nejnižších vrstev. Twain kritizoval náboženské elity, že po staletí investují peníze do vytváření nepřeberného množství skvostných bohoslužebných předmětů a vyšperkovaných chrámů, a tak se starají více o hmotnou kulturu než mezilidské vztahy.
O to směšnější se mu jevilo uctívání tisíců třísek a stovek velkých kusů dřeva z golgotského kříže. Dle zasvěcených průvodců to všechno jsou prý zaručené originály přímo z Palestiny, z Golgaty. Stejný výsměch postihuje desítky zaručených trnových korun, které byly Ježíši Nazaretskému sňaty ze zkrvavené hlavy. Úcta k trnové koruně nemusí nutně člověka přetvářet. Nemusí ho činit citlivějším, méně nábožensky sebejistým a tedy sociálně citlivějším a tedy méně hrdým na svou katolickou či presbyteriánskou vyvolenost.
Twain nechápe, proč lidé investují čas, peníze a intelektuální úsilí do modlitebních aktivit za mrtvé. Vytýká Evropanům uchvacování boží blízkosti v pouhých pocitech, aniž by usilovali o aktualizování boží vůle v přítomnosti a milovali tak bližního, starali se o druhého. Diví se, že nevyužívají více své gramotnosti k vedení osobních deníků a psaní dopisů, aby si tříbili své názory, a aby četli více noviny, popř. svou dopisní spoluúčastí na odpovědném žurnalismu vytvářeli veřejné mínění společnosti.
Podobně nechápe hrdost některých italských šlechticů, jejichž předkové se zúčastnili křížových válek a podobných masakrů ve jménu Božím. Byl zděšen, že mnozí Evropané uctívají náboženské masakry, násilnické způsoby prosazování boží vůle na zemi.
Twainovi vadí, že náboženství v mnohých místech Evropy, Asie a Afriky se nestalo pozitivní sociálně tvůrčí silou, a že téměř veškerou svou aktivitu zbožní lidé investují do udržování rituálů a náboženských prožitků, které jsou esteticky povznášející, nic neničí, ale také nic nevytvářejí pro druhé, společensky jsou bezradné. Vedou tak k udržení právě existujícího nespravedlivého společenského „statu quo“. Společenskou změnu evropští lidé pojímali jako dar od politicky a hospodářsky mocných. Obyčejným lidem nezbývá než škemrat, aby něco získali. Zapomněli s apoštolem Pavlem vzdorovat diktátu „schémat tohoto věku.“
M. Twain v duchu kalvinismu počítá s tím, že každý člověk má svou důstojnost, protože je zástupcem Boha na zemi.
Kalvinismem poučený John Milton (17. století) to vyslovil ještě konkrétněji. Každý jednotlivec má důležité prorocké, kněžské i královské úkoly. Naprosto každý. Zezdola se společnost začíná skutečně otevírat svobodě a společenské solidaritě. S proroky jde člověku o spravedlivou zbožnost v církvi i na veřejnosti. Jako kněz a kazatel se osobně modlí a ptá se s Písmem po boží vůli. Jako král ji vykonává a chrání. Zezdola se uskutečňuje to podstatné. V tom spočívá modernita předosvícenského věku. Tak se uskutečňuje dějinný rozměr lidství, jak o něm snilo později osvícenství 18. století.
V Nové Anglii se dostává nábožensky i společensky odpovědná zbožnost ke slovu již od 17. století s otci poutníky (1620) a s Rogerem Williamsem (1644), a dalšími. Všichni chtějí ochránit činorodost člověka před monopolem státní instituce či monopolem státní církve.
Mark Twain v knize „Našinci na cestách“ rozlišuje evropská a americká civilizační schémata. Naznačuje rozdílný přístup k sekulárním dějinám, i k providenčně-dějinné odpovědnosti člověka, toužícího po spravedlivé zbožnosti.
Proto M. Twain bourá i idoly evropského sekulárního romantismu. Je udiven uctíváním význačného vzdělance Pierra Abélarda a jeho oduševnělé lásky Heloise, milenců z 12. století středověku. Twain není zákoník a nevyčítá milencům jejich lásku. Je však nesmírně udiven, že jako křesťan se Abélard vysmívá etickým principům starého ochránce krásné schovanky. Také se nedovede vcítit do situace své milé. Její láskyplné dopisy opětuje brilantními traktáty a vědomím, že je určen pro kariéru učitele. Také proto jejich dítě nemohlo zakusit blahodárnost mateřské i otcovské péče. Twain si na křesťanské lásce a víře váží opravdovosti, slibů, závazků a oboustranné důstojnosti partnerů. Jen ze strany Heloise došlo podle Twaina k pochopení, co to partnerská láska vlastně je. Nechápal proto romantické nadšení mladých, kteří v polovině 19. století zaplavovali hrob milenců stále novými a novými květinami.
Prorocký úděl kazatele i žurnalisty
Twainův ironický pohled na náboženské, kulturní i kulturně-historické jevy má svou tradici v americké literatuře, zejména v kazatelském umění indiánského presbyteriána 18. století Samsona Occoma (1723–1792). S. Occom žil ve státě New York. Byl řádně ordinovaným presbyteriánským kazatelem mezi Indiány kmene Mohegan (Mohykán) ve státě New York, ale kázal též anglicky mluvícím Američanům a Evropanům.
Prorocko-kritický nadhled indiánského ordinovaného kazatel byl ovlivněn paradoxním způsobem vyjadřování apoštola Pavla. Šlo mu také o zbožnost s liturgickými i sociálními důsledky. Proto bílé posluchače upozorňoval na neslučitelnost zotročování lidí s vírou v Boha. V Londýně roku 1766 vyčítal posluchačům, že hledí na Indiány a Afričany jako na druhořadé, a tak se na nich naplňuje prorocká vize proroka Izajáše, že moudrost moudrých se mění v hloupost (Iz 29,14; 58,1n). Sociálně-společenská hloupost Evropanů odporuje moudrosti Ježíšově, která dopřávala důstojnost mužům i ženám.
Twainova ironie má pramen v biblickém stylu paradoxního vyprávění. Proroci i apoštolové zvěstovali o nepřizpůsobování se nábožensko-společenským schématům (Ř 12,1–2), společensko-náboženským stereotypům. Biblická paradoxní řeč získala v Occomovi a Twainovi své dobové pokračování. V obou případech navazují na kalvinistické chápání kazatele jako proroka, který před tváří boží volá své současníky k prohlédnutí, k rozpoznání paradoxů a k návratu k svobodnému a spravedlivému životu. Jako presbyterián M. Twain ví, že náboženství vyučuje svobodě a solidaritě s druhými. Nejde mu o svobodu jako právo na neomezené podnikatelsko-politické aktivity, ale chápe ji jako uskutečňování toho, co před Bohem obstojí. Proto k uskutečňování svobody náleží odmítání nespravedlivých společenských schémat a idolů, společenských model a moudrosti, které humor, ironie a umění paradoxu rozkrývají jako předsudek, hloupost a sociální bezohlednost. Oba presbyteriáni S. Occom i M. Twain – jeden jako řádný kazatel, druhý jako žurnalista s kazatelskými rysy – v tom byli mistři. Proto není divu, že M. Twain o sobě někdy hovořil jako o kazateli, kterému jde o spravedlivou a rozumnou zbožnost, tj. osobně i sociálně odpovědnou.